Jmenoval se Finn. Celé tělo měl pokryté tyrkysovými šupinami, silnými jako pancíře. Celý působil tak nějak kovově včetně ostnů na jeho zádech a dlouhém ocase. Oči měl žlutooranžové jako oheň, který mu šlehal z tlamy. Ale nebyl zlý. Ani žádný jeho příbuzný, který se proháněl královstvím Elendöru nebyl. Draci si hleděli svého a stejně tak lidé. Draci žili v jeskyních vysokých hor, které byli rozlehlé jako samotné království, a lidé žili v údolích.
Finn byl ale zvědavý a tak se k lidem přibližoval stále víc a víc. Netušil, co ho táhne k hradu královské rodiny, ale každým dnem létal níž a níž nad zahrady. Uslyšel zpěv. Jako když se víly scházejí v noci a zpívají. Tak moc okouzlující to bylo. Magické, nadpozemské. Skoro jako kdyby ten, co zpívá ani nebyl člověk.
Snesl se na zem do zahrady a uviděl jí. Stála tam dívka s údivem ve tváři. Její lesklé vlasy na sluníčku celé kvetly. Šaty měla zmáčené rybníčkem. Nevypadala vystrašeně. Nebála se ho. Ani trochu. Spíš jí zaujal.
Vykročila k němu. Naprosto fascinovaně mu zírala do tváře. Sklonil se k ní. Podívala se mu do očí. Začala ho obcházet. Naprosto nevěřícné zkoumala jeho šupiny, jeho ostny na ocase, jeho dlouhé drápy. Až došla zpátky tam, kde začala. K jeho očím a ostrým zubům. Dlouho se dívali jeden na druhého. Pak se otočila. Utrhla kytičku a podala mu jí. Sklonil hlavu, aby mu jí mohla dát mezi šupiny. Na oplátku si vytrhnul jednu šupinu a mezi zuby jí ji podal. Vzala si jí a stále mu hleděla do očí.
Vznesl se do vzduchu a odlétl. Stále se za ní ohlížel. Viděl, jak tam stojí a kouká jeho směrem. Stála tam ještě dlouho potom, co už byl v nedohlednu. Byl v horách mezi svými.
Občas se znovu objevil. Kupodivu nepozorován. Lehával v zahradách a princezna, připomínající spíše lesní vílu, mu zpívala písně svého lidu. Občas jí přinesl nějaké horské kvítí. A trávili takhle mnoho ze svých dní.
Ale každé tajemství se po čase prozradí. A tak netrvalo tak dlouho, než král zakázal jeho návštěvy. Finn ale nedbal králova zákazu a stále se občas objevil. Proto dostala po nějaké době princezna stráže. Kamkoliv kam se hla, šli s ní. Měli za úkol zaútočit, když to bude nutné.
Jednou se Finn objevil a nabídl princezně, ať jde s ním. Žít do hor, kde pro ni bude každý den trhat kvítí. Chtěla odejít. Stráže však byli jiného názoru. Jakmile Finna uviděli, zaútočili. Když se vznesl do vzduchu, začali po něm střílet otrávené šípy. Princezna se jim snažila zabránit, ale sama se o jeden zranila. V šípech bylo dost jedu na zabití draka. A tak princezna brzo podlehla.
Finn uprchl na druhou stranu hor. Když přistál, aby si odpočinul, všiml si jednoho šípu zabodnutého v jeho těle. Jeho šupiny fungovali jako zbroj. Nic se skrz ně nedostalo. Jenže mu jedna chyběla. Ta, kterou dal princezně. Chtěl zemřít co nejblíže k ní. Vydal se na cestu zpět k hradu, ale chvíli před začátkem údolí jed postoupil tak daleko, že Finn už nemohl dál. Padl v letu a zůstal ležet na travnaté stráni.
Po té, co Finn zemřel, jeho ostny se proměnily v kameny a zůstali na stráni do dnes. Jen kvůli jedné šupině.
Komentáře (13)
Komentujících (5)
Doporučit
Tisk