S'cröt, požírač démonů

S'cröt byl na první pohled obyčejný a nezajímavý trpaslík, avšak neuběhlo mnoho dní od večera jeho dospělosti, aby nepocítil zvláštní nutkání…
Narodil se stejně jako všichni ostatní mainuští Svarthové z útrob země. Jako první jej objevil stařičký prospektor Roth, jenž dal S'crötovi jméno i domov. Vychoval jej v moudrého a silného jinocha. S'cröt uměl rozpoznat horniny dle chuti, vzhledu i zvuku a mohl v tomto umění konkurovat i svému otci. Rovněž byl zdařilým vládcem mečů, palic i sekyr, tak potřebných v umu válečníka. Stal se z něj tedy ideální člen trpasličích řad.
Problém byl však skut v nekonečných plamenech zášti. S'cröt převyšoval své bratry jak v moudrosti, tak v síle, což v mnohých vyvolalo žárlivost, neboť, jak známo, trpaslíci jsou druhem ctižádostivým, ale zároveň rovným ve vědomostech i síle.
Netrvalo tomu dlouho a Velká rada vyhnala S'cröta z rodných dolů… samozřejmě na popud mladších i starších generací, které se cítily být ve S'crötově stínu nepatřičně. Odešel tedy mladý trpaslík na „dobu tak dlouhou, aby poznal, kde je jeho místo ve společnosti“.
S'cröt cestoval mnoho dní i nocí a cítil nekonečnou potřebu pomstít svou potupu a vyobcování. Prošel rozsáhlé pastviny Stepí i lesy Země Hwyr, než dospěl na své pouti až k Městu. Ve stínu jeho mocných hradeb konečně složil své znavené tělo a usnul.
Nastala chladná noc a S'cröta probudil mrazivý dotek na hřbetu ruky. Okamžitě sáhl po své sekyře, aby se mohl ještě v rozespalosti bránit. Neviděl však před sebou nic. Zíral do tmy a nebyl si jistý, za jej vzbudil sen, či zda si s ním někdo nebo něco pohrává. Připraven k výpadu stál a vyčkával. Záda měl přitisknutá k hradební zdi, aby se mohl vyvarovat útokům zezadu. Stále nic, jen hrobové ticho.
V okamžiku protnul noční ticho hlasitý výkřik z útrob města. S'cröt nečekal ani chvíli. Mocným úderem sekyry prorazil městskou bránu a skulinou v ní se protáhl. Utíkal za výkřikem neznámými ulicemi. Pot mu stékal po čele i vousech a v unavených nohách se hromadila křeč, trpaslík však nepolevoval a běžel zmateným městem dál v naději, že někomu zachrání život.
Malý domek přitisknutý jednou stěnou k hradbám byl již v plamenech a dav zvědavců nevědomky bránil bojovníkům s ohněm. Tímto davem se S'cröt prodral vší silou a bezmyšlenkovitě se vrhl do náruče plamenů. Na zemi ležela žena, možná ještě dívka. Popadl ji do náruče a vynesl ven, ač mu žár ožehával vlas i vous.
„Ta je moje!“ ozvalo se cosi z plamenů dunivým hlasem. „Vrať mi ji, hladovím!“ sílil hlas každým slovem.
„Nevrátím, ať jsi kdokoliv. Vyjdi a bij se o ni se mnou… pokud se tedy nebojíš.“
Plameny pomalu slézaly z domku a zanechávaly ho za sebou bez viditelných vad a škod. Brzy se z nich zformovala postava vyšší než nejvyšší člověk či elf. Možná byla vyšší než lupanští starší, kteří vzrůstem překonávají dva lidi na sobě stojící.
„Jsem Buhr, nejstrašnější démon ohně, červe. Opovažuješ se mě vyzvat a poměřit si se mnou síly? Žádný smrtelník mne nepřemohl. Ani voda, ani ohnivý elementál nade mnou nemá moc!“ burácel netvor do noci a jeho žár se umocňoval.
S'cröt nečekal na první úder a hned se ho pokusil zasadit sám. Sekyra však plameny proletěla jako vzduchem. Trpaslík poznal, že s ohněm nemůže soupeřit kovem, a odložil své zbraně i zbroj. Stál polonahý, jen zavinutý do zvířecích kožešin. Pokusil se s ohněm zápasit holýma rukama a dílo se dařilo. Nesnesitelný žár mu pomalu škvařil jako ocel tvrdou kůži, ale bolest byla druhotná. Hlavním pudem bylo ochránit ostatní před zlobou bestie.
Bili se spolu dlouhou chvíli a ani jeden nemohl druhému zasadit vítězný úder. Tu se zdálo, že zvítězí mladý trpaslík, tu zase, že štěstěna stojí při démonu. V jednu chvíli však S'cröt dokázal zmáčknout démonův krk tak, že začal Buhr pomalu polevovat ve svém snažení. Zničehonic se S'cröt přestal ovládat, stiskl ohnivý krk ještě silněji a začal stvůru vdechovat. Neuvěřitelné. Démon začal před zraky přihlížejících mizet v trpaslíkových útrobách, až byl dočista pryč. Nikdo to nemohl pochopit.
S'cröt se ale v ten okamžik svalil k zemi a ztratil vědomí. Vděčný dav těžkého zachránce popadl a odnesl jej i s jeho zbrojí a zbraněmi k městskému felčarovi. Pro jistotu byla ze spánku probuzena i Rada mudrců, aby pomohla ranhojičovi v jeho díle.
Trpaslík čpěl spálenou kůží i ohořelou srstí svou i zvířecí, do níž byl oděn.
Spal mnoho dní a mnoho nocí, než mohl konečně otevřít oči.
„Konečně ses probral? Sláva, už jsem myslel, že mi tu zůstaneš navždy,“ řekl starý felčař sklánějící se nad S'crötovým obličejem. Zmožený trpaslík se nemohl ani reflexivně ohnat, jak jej bolel každý sval a pohyb. To bylo možná jediné léčitelovo štěstí.
„Kde to jsem? Co se stalo?“ nechápal svou situaci trpaslík.
„Chlapče, pamatuješ si, jak jsi zachránil město? Pamatuješ si, jak jsi málem zardousil ohnivého démona? Pamatuješ si, jak jsi ho… no… sežral?“ dotazoval se stařec a potíral S'crötovy popáleniny hojivou mastí.
„To nebyl bláznivý sen? Já ho vážně… Jak je to možné?“
„Mladíče, na to ti neodpovím, ale budou v tom určitě nějaké čáry. Tohle není normální u nikoho, natož u Svathů, kteří magii vyloženě odpuzují,“ neodpustil si popíchnutí felčar. „Až se trochu zmátoříš, můžeš se ptát mudrců a knihovníků. Teď ale odpočívej, požírači démonů.“
S'cröt neudržel déle oči otevřené. Cítil jen blaho, které přinesla hojivá mast jeho spáleninám. Usnul na několik dalších nocí.