Časové bubliny

Uběhlo mnoho nocí od S'crötova poranění. Kůže se zacelila, připálené vlasy a vousy dorostly. Opět to byl ten statečný trpaslík, který se toulal světem, až dospěl do Města, kde porazil démona ohně.
Svalil se z lůžka a postavil se na nohy. Nejprve nejistý postoj se brzy změnil v hrubý postoj odpočinutého válečníka plného sil.
„Áha… vidím, že ses konečně probral, chlapče,“ zazněl starý hlas z vedlejšího pokoje. „Spal jsi jako špalek pěkně dlouho. A kdybys věděl, jak strašně chrápeš… musel jsem spát v maštali…“
„Felčare?“ byl si trpaslík trochu nejistý tím, kdo vlastně mluví. Vzpomínky se mu teprve ujasňovaly v bolavé hlavě. „Jsi to ty?“
„Ano, ano, chlapče,“ vstoupil do místnosti s talířem plným čerstvě pečeného masa. „Tušil jsem, že přijdeš k sobě. Přestal jsi tolik chrápat,“ pousmál se. „Jak se cítíš?“
„Dobře, ale…“ při pohledu na krásu nesenou na talíři málem ztratil dech. „Jsem nějak prázdný… a hlava mi třeští jako po soutěži v pití trpasličího piva… po sudech.“
„Jen jez. Tohle je jen malá pozornost od Rady. Vy trpaslíci jste asi celkem žrouti. Zbytek prasete je v kamnech, tak si posluž, až tohle spolkneš.“
S'cröt se nenechal do jídla přemlouvat. Porci, která by nakrmila dva urostlé lidské muže, spolkl jako nic. Ihned vyrazil ke kuchyni, kde zbylé kusy vepřového vytahoval holýma rukama rovnou z rozpálených kamen. Za chvíli jen spokojeně seděl u stolu a okusoval z kostí chrupavky.
„To jsem ještě neviděl. Slyšel jsem, že trpaslíci mají živý apetit, ale doslova sežrat celé prase. To jsem ještě neviděl,“ lamentoval lékař.
„To nebyl jen předkrm?“ škádlil ho S'cröt a spokojeně se usmíval. Nasycený Svarth má vždy lepší náladu nežli hladový. „Kde je má zbroj a má sekyra?“
Felčar jen ukázal do vedlejší místnosti. Mladý trpaslík se vydal ve směru medikova prstu. V malé komůrce byla zbroj připravena pro svého pána. S'cröt vklouzl do kovu ladně jako by to byl jen závoj. Opět se cítil být ve své kůži. Mohutnou sekyru si připnul do úchytu na zádech a vrátil se k léčiteli.
„Díky ti za péči, dobrý muži. Jak se ti může trpaslík bez domova odvděčit?“
„Netřeba. Rada si tě evidentně dost považuje. Zaplatili mi tolik za tvé uzdravení, že bych si mohl dovolit léčit další dva takové jako ty… a to na vlastní náklady,“ vrásky kolem starých úst a očí prozrazovaly náznak úsměvu a jistou spokojenost. „Když to vezmu kolem a kolem… je celkem milé starat se o někoho, kdo zahubil ohnivého démona. Teď ale nelelkuj, máš před sebou pěkný kus cesty za poznáním. Chtěl jsi zjistit, jak se do tebe dostala ta magická moc. Hledej svůj původ.“
Felčar vyprovodil trpaslíka ze svého obydlí. Rozloučil se s ním jako se starým známým. Ve výrazu jeho tváře bylo patrné, že očekává S'crötův brzký návrat. Možná jako pacienta, možná jako náhodného kolemjdoucího.
Spleť ulic trpaslíka dokonale pohltila. Většinu života trávil v jasně ohraničených chodbách a ve skalních dómech svých rodných dolů pod Hraničními horami. Ve Městě se cítil ztraceně a zmateně. Bloudil od tržnice k tržnici, od kašny ke kašně, dokud se nejistým krokem nedopotácel až do středu města, kde stál Chrám Rady. Mohutná vstupní brána při otevírání zaskřípala v pantech. Již tak vzrůstem menší trpaslík se zdál v průchodu skoro zanedbatelný.
Chrám byl prázdný, tichý a neosobní. Každý krok se rozléhal do desítek chodeb. Ozvěnou se neslo i bušení S'crötova srdce, jež bilo sice klidně, ale bylo kdykoliv připraveno se rozbušit jako kovářská kladiva. Konečně S'cröt došel do středu Chrámu. Zde na trůnech seděli členové Rady, nejmoudřejší zástupci jednotlivých zemí.
Mistr, zástupce Země Hwyr a mistr v ovládání živlů, si zadumaně mnul dlouhý vous. „S'cröte, vítáme tě,“ zamumlal. „Chceme ti poděkovat za záchranu Města a jeho obyvatel. Jistě se ti u felčara dostalo všech výsad našeho hosta.“
„Ano, to zřejmě ano… uzdravil jsem se a to je hlavní, ale…“
Přerušil ho Flori, člověk z Ládie: „My víme, proč jsi přišel.“
„Vážně?“
„Ano, my víme mnohé,“ pronesl pro změnu kříženec krvesaje a lupana, zástupce Stepí, Ulan.
„Jak to tedy se mnou je? Co se se mnou děje?“
Stín, entita předsedající bytostem Hvozdu, se k trpaslíkovi pomalu naklonil a vzduchem se nesla jeho slova: „Nás se na to neptej. Ptej se sám sebe. Jen tak sám sebe můžeš pochopit.“
Jeho slova byla tajemná a jeho hlas doléhal na S'cröta ze všech stran.
„Kadane, prosím,“ obrátil se S'cröt na posledního člena Rady – trpaslíka. „Kadane, jsem jen trpaslík, nerozumím vzletným slovům tvých bratrů z Rady. Můžeš mi to, jako SvarthSvarthovi, vysvětlit?“
„Zajdi si do knihovny. Druhé dveře vlevo,“ zachrčel vypasený Kadan. Konečně srozumitelná slova. Mladý trpaslík poděkoval, jak jen to trpaslík dovede, a odešel hledat knihovnu.

S'cröt vešel do knihovny. Zdálo být se až k nevíře, jak rozsáhlá byla. Čpěla z ní vůně starých knih a svitků smíšená s pachem tlusté vrstvy prachu a vydýchaného vzduchu. „Kdyby ten vzduch tady měl obličej,“ pomyslel si trpaslík, „asi bych mu plivl do oka…“
Zády k němu stála u okna vysoká postava v kutně s kápí přes hlavu. S'cröt měl z postavy v kutně zvláštní pocit kolem ještě stále plného žaludku. Udělal první krok a stařičká dřevěná podlaha pod ním zapraskala. Postava s kápí se otočila a z hlavy sejmula pokrývku. Teď už trpaslík znal důvod svých pocitů. V té urousané kutně se plahočil tvor, jehož trpaslík nemůže vystát. Listokožec – elf.
„Ale, ale, ale. Koho nám to sem vyplavila stoka?“ zašklebil se znechuceně elf. „Copak trpaslíci nepatří někam pod zem do špíny?“
„Moc si nevyskakuj, listokožče!“ syknul popuzeně S'cröt. Osobně neměl s jediným elfem problém – žádného zatím osobně z takové blízkosti neviděl. Občas zahlédl nějakého elfa při hlídce při vstupu do podzemí jeho rodného dolu. Zakočila ho však tolik proslavená elfská povýšenost. Tolik pohrdání v jediné větě ještě neslyšel. Zježily se mu z toho snad všechny chlupy na těle. „Nepřišel jsem se přít. Přišel jsem hledat odpovědi a smysl. Jsem S'cröt. Říkají o mně, že požírám démony… zatím tedy jen jednoho,“ snažil se trpaslík ukočírovat situaci s co možná největším klidem. Na jednu stranu odpovědi potřeboval a chtěl, ale na straně druhé cítil nevýslovnou touhu toho povýšeného listokožce rozmačkat svými mohutnými pěstmi.
„Hm, to jsem ještě nezažil,“ divil se knihovník, „aby se někdo tvého… vzrůstu… choval tak klidně. Kdybys nebyl tím, kým jsi, možná bys mi i imponoval…“
„Jak jsem řekl, jsem tu pro informace, nikoliv pro spor. Já tě… hm… já tě ŽÁDÁM o pomoc, elfe.“
Řadoví trpaslíci nebyli, nejsou a zřejmě nikdy nebudou mistry etikety nebo vybraného chování. Mezi druhem Svarthů a lesními elfy panuje navíc nevraživost snad od počátku věků. Oba druhy si nárokují přírodní bohatství, ač každý trochu jinak než ten druhý. To, že by jeden druhého o něco požádal, ba dokonce bez vrčení či pohrdání, bylo jevem vskutku nevídaným a dost možná i nereálným. Nyní se tak však stalo! Trpaslík požádal elfa o pomoc.
„Nemohu uvěřit vlastním špičatým uším. Neštípnout se teď právě do zápěstí, nevěřil bych, že se něco takového kdy stalo. Překvapil jsi mě, Svarthe… mile jsi mě překvapil. Jmenuji se Aleon a jsem strážcem této studnice vědění. Jsem knihovníkem, pisatelem i čtenářem všech příběhů a všech životů. O tvém příchodu jsem četl mnoho příběhů, ale žádný nenasvědčoval tomu, že bys ty, syn Hraničních hor, přišel žádat o pomoc. Každý příběh obsahoval hrubost, některé násilí, některé smrt…“ stále se podivoval elf.
„Cože? Co tím myslíš, že jsi četl příběhy o mém příchodu?“ nechápal S'cröt. „Chceš tím říci, že jsi mě snad očekával?“
Nepochopení situace se v listokožcových očích stále stupňovalo. Jakto, že on, který věděl vše, sepsal vše a několikrát přečetl vše, co se na Mainu stalo, mohlo stát a možná stane, nečetl ani řádek o tom, že by jeho host mohl být tak vlídný? Nějaká hříčka bohů musela učinit něco takového. Neznámý vír událostí uvedl Aleona v nejistotu, jakou ještě nezažil.
„Musíš něco vědět, než se začneš vyptávat. Rozhlédni se kolem. Každá kniha je kus příběhu, který se stal, stane nebo třeba jen může stát. Jsou zde všechny příběhy, všechna rozhodnutí, úplně všechny možnosti. Na Mainu se z vůle bohů odehrává tolik příběhů v tolika různých časech a možnostech, že bys je nespočítal za celý svůj dlouhý život. Bohové nás každou chvíli sledují, každý příběh zvlášť, ale zároveň všechny dohromady. To, co jednou viděli, vidí znovu v jiné alternativě. To jsou Bezejmenní bohové. Pak jsem tu já – zprostředkovatel jejich počínání. Tak jako oni vidím postupně všechny alternativy, všechny příběhy a možnosti. Zapisuji je a čtu si v nich, abych je všechny dokonale znal. Mám jistotu, že když upustím číši s vodou, nastane v Zemi Hwyr nesnesitelné krupobití. Každá akce vyvolá a může vyvolat desítky, stovky, možná tisíce reakcí. Já tu veškerou kauzalitu vidím díky Aethéru, kterým mě bohové před tisíci let obdařili. Někdy je to vážně prokletí, ale někdy se od srdce zasměji několikerým příběhům.“
„Asi to chápu,“ zadrmolil si pod vousy trochu zmatený S'cröt, „co tedy víš o mě?“
„Nic,“ odpověděl suše knihovník.
„Nic? To myslíš vážně? Teď jsi mi tu odvyprávěl pohádku o tom, jak všechno vidíš a jak se vše učíš, abys dokonale znal všechny možnosti… ale o mně nevíš nic…“
„Vím toho mnohé, příteli,“ toto oslovení zaskočilo jak trpaslíka, tak samotného elfa. Byl ze S'crötovy bezprostřední vlídnosti tak zmaten, že úplně zapomněl na nevraživost mezi druhy. „Vím mnoho o S'crötech z jiných alternativ. Jeden zemřel v boji s ohnivým démonem, další nebyl v bahně včas nalezen a zemřel. Také znám jednoho, kterého nevypudili z domova – ten se stal uznávaným prospektorem a nakonec i pánem Hraničních hor. Tolik S'crötů, tolik příběhů. Tvůj příběh ale neznám. Nevidím tvou minulost ani budoucnost. Buď mi ji bohové záměrně zahalují, nebo…“ těžce vzdechl.
„Nebo?“ dychtil po odpovědi S'cröt.
„Nebo je tvůj příběh podroben absolutní moci náhody. Kdybys jen mohl pochopit, co to znamená… ikdyž je pravdou, že ani já sám to pořádně nechápu. Každý příběh je zapsán, každý… každý. Jen ne ten tvůj.“
„Co to tedy znamená? Co mám tedy dělat? Nebo alespoň vyjev to, proč mám tu schopnost.“
„To vím zrovna skoro přesně. V den, kdy ses zrodil, rozproudil se Aethér po světě. Ovlivnil mnohé – stromy, zvířata, věci… a tebe. Stromy zmohutněly, zvířata nabyla nesmrtelnosti, věci získaly magický ráz. Ty jsi obdařen mnohými dary, které ti budou až do pravé chvíle utajeny. O některých nemám ponětí ani já, neboť jsi dítětem náhody. První ze tvých darů je schopnost vstřebávat zlé síly. Měl jsi smůlu, že jsi narazil na tak silného démona. Mohl jsi zemřít, ale nestalo se. Každý střet tě posílí a rozvine tvou moc. Brzy budeš démony pohlcovat pouhou myšlenkou. O tvé moci ti moc vyzradit nemohu, abych nenarušil tvé možnosti náhodných rozhodnutí. Nech své schopnosti pracovat a bohové by ti mohli být nakloněni.“ Nic víc mu knihovník prozradit nechtěl – a vlastně ani nemohl, neboť, jak řekl, byl S'cröt dítětem náhody.
Trpaslík však již od dětství trpěl zvědavým duchem: „No… a jak je vlastně možné, že se zároveň odehrává několik příběhů najednou? Vždyť teď tu jsem jen já, žádný jiný S'cröt, žádný jiný Aleon.“
„Ach tak, tohle by tě zajímalo, zvědavče,“ pousmál se Aleon, „pokusím se ti to nějak vysvětlit. Abys to pochopil, představ si vodu plnou mýdlových bublin. Mainu se ukrývá v jedné té bublině. Okolo bubliny existují další světy, které se navzájem sice trochu ovlivňují, ale stejně jsou primárně samostatné. Naši bohové spravují jen a pouze tu svou bublinu. Ostatní bubliny mají své bohy, některé bohy nemají a tak brzy prasknou. Naši Bezejmenní bohové, ve snaze udržet svou bublinu co možná nejdéle v pořádku, uvrhli na náš svět kouzlo, které si pohrává s časem. Tím, že se během jediného okamžiku odehrávají stovky a tisíce jednotlivých možností dodává bublině na síle, protože nelze dohlédnout na konec časů určených právě Mainu. Každá z alternativ konec oddaluje nebo přibližuje, každá spěje ke konci jinému. Některé Mainu jsou již dávno zničeny válkami, některé se dokonce přemístily díky mocným čarodějům. Je to sice o hodně složitější než bubliny, ale je to dost podobné. Pokaždé, když nějaká bublina splaskne, rozletí se Aethér napříč těmi ostatními a vpíjí se do všeho možného – tedy i do tebe. Tvá moc znamená, že zemřel celý jeden svět. Duch tisíce bytostí ti dává moc, proto s ní nakládej tak, aby ses jim zavděčil.“
„Hm,“ nevěděl S'cröt, jak odpovědět. Byl zahlcen mnohými informacemi o Aethéru, o sobě a o bublinách. „Takže ty mi tvrdíš, že si mám prostě jít svou cestou a doufat, že se něco stane – chápu to správně?“
„Ano, přibližně tak. Náhoda ti postaví do cesty nejednu překážku. Ničeho se nestrachuj. Padneš-li, bude tvůj příběh navždy zaznamenán v nekonečných svazcích mé knihovny. Do té doby o tobě nemohu pořádně napsat ani čárku. Můžu pouze ucelovat zprávy o tvých skutcích a postupně je skládat do příběhu. Celek však sepsat nemohu. Tak už jdi. Běž hledat svůj život a osud. Neztrácej čas se mnou, když jsi evidentním miláčkem bohů. Jdi!“
S'cröt se nenechal dlouho pobízet a vyrazil směrem z knihovny a z Chrámu.