Ruka trestající

„K zemi, mistře trpaslíku!“ ozvalo se za S'crötem. Ten se instinktivně skrčil a odvalil se z prašné cesty do křoví. Odepnul sekyru z úchytu na zádech, koutkem oka zkontroloval ostří a hledal počátek nebo alespoň záminku toho zvolání.

Těsně vedle něj se do stromu zabodnula šipka z příruční kuše, jaké používali hraničáři. Co by pohledával hraničář jen pár kilometrů za Městem uprostřed Hvozdu? pomyslel si nasupeně.

Konečně zpozoroval svůj cíl. Skřet! Opustil úkryt za plného světla, aby napadl trpaslíka. S'cröt na nic nečekal. S řevem vyrazil vstříc nepříteli. Překvapený skřet se snažil nabít svou kuši, ale po vteřině raději tasil dvě rezavé dýky a vyrazil naproti trpaslíkovi. Boj nebyl dlouhý. Skřet učinil první výpad, ale trpaslík uhnul a ťal svou obrovskou sekyrou shora dolů. K zemi dopadly dvě symetricky shodné poloviny krvácejícího těla.

„Skvěle, mistře trpaslíku, ale tohle nebyl ani pořádný pěšák. Spíše jen přisluhovač pěšáka,“ ozvalo se S'crötovi za zády. O zlomek vteřiny později se otočil, sekyru připravenou k výpadu, aby stanul tváří v… hruď vysoké postavě v černém kabátci s různými ozdobami. Musel odstoupit, aby si mohl toho druhého prohlédnout – v tom černém oděvu byl v kápi ukryt další listokožec. Nevrlostí naježené vousy se vzpínaly na trpaslíkově obličeji. Další elf, no to mi ještě chybělo.

„Co chceš, elfe?“

„Drahý mistře trp…“

„Nejsem mistr… jsem jen tovaryš. Vyobcovali mě dříve, než jsem stihl složit zkoušky mistrovství,“ povzdechl si S'cröt, když přerušil elfovu řeč. „Co po mě chceš?“

„Odpusťte, mist… ehm… odpusťte, pane. Jmenuji se Avalen, jsem hraničář střežící místní lesy.“

„Zaprvé mi říkej jménem. Jsem S'cröt… A zadruhé – pokud mě paměť nešálí, hraničáři byli vždy lidé. Vždy to byli Druhorození, ano, přesně tak to je,“ ujišťoval sám sebe i Avalena, „tím jsem si jist. Taky mi nějak nesedí to, že by hraničář střežil les. To je už opravdu nesmysl,“ zavrčel a nahrbil se, aby mohl v případě potřeby učinit rychlý a smrtící výpad. „Nelži mi, nebo tě seznámím se svou věrnou společnicí!“ zařval a sevřel sekyru tak, až mu zbělaly klouby na prstech.

„Uklidni se, příteli. Nejsem tvůj nepřítel. Viděl jsem tvé hrdinství ve Městě. Jsem opravdu hraničář – vychovali mě lidé jako vlastního. Jen nestřežím lesy. Byl jsem ve Městě za… za pracovními povinnostmi. Rozhodl jsem se, že tě budu doprovázet, dokud nedojdu do své domovské pevnosti u Ar Asinu na hranici Stepí a Hvozdu.“

„Tam ale já nejdu.“

„Jednou tam dojít musíš. Městem se šířily zvěsti o tvém osudu, a pokud mě mé špičaté uši neklamou, měl bys jednoho dne mít celý ostrov prochozený. Jednou se do Ar Asinu dostaneš. Pak se od tebe odpojím,“ chlácholil již poněkud uvolněnějšího trpaslíka Avalen.

„Dobře, rozumím. Inu, vzhůru do Ar Asinu!“ zvolal S'cröt poněkud slavnostně, změnil směr své původní trasy a vyrazil směrem k hranicím se Stepmi.

…

Šli mnoho hodin, aniž by S'cröt prohodil jediné slovo. Elf se občas snažil navázat konverzaci, ale trpaslík zarputile mlčel. Na svou výšku šel až překvapivou rychlostí – Avalen mu občas sotva stačil.

Už, abych měl toho kašpara z krku. Mohl bych ho zatáhnout někam do hospody, přepít ho pivem a až usne, mohl bych se ztratit. Nebo ho prostě dovedu domů a tam si ho už sváže povinnost. Nemůže se zdržovat od služby moc dlouho. Uvidíme, jestli narazíme dřív na hospodu nebo na Ar Asin.

Dorazili do malé vesnice. Místní zřejmě trpaslíka neviděli, kam jim paměť sahala, protože si mohutného S'cröta prohlíželi s údivem. Elf je tolik neznepokojoval jako trpaslík.

„Máš u sebe peníze, listokožče?“ zeptal se trpaslík a pohlédl do výšin k elfově obličeji.

„Jistěžě,“ prohodil a potěžkal měšec připnutý k opasku.

Trpaslík měšec v mžiku elfovi odepnul a zmizel s ním do hospody. Elf se hnal za ním. Rozrazil dveře a vletěl dovnitř jako letní bouře. S'cröt už seděl u stolu, před sebou měl jeden prázdný a dva plné tupláky napěněného piva. U druhé židle padala pěna z pozvolna větrajícího piva.

„Notak, padá ti pěna. To je dost nekulturní, když se takhle ničí pivo. Není to žádná sláva. Trpasličí pivo je silnější, je víc hořké. Tohle lidské by u nás nepily ani děti. Na to je moc vodnaté… ale na žízeň je dostačující.“

„Kde je můj měšec?“ vyhrkl ze sebe Avalen.

„Tady,“ hodil po něm S'cröt o pár mincí lehčí měšec, „nerad piju za své, když mě může přítel pozvat. Sedni a pij. Dlouho na hospodu nemusíme narazit, tak musíme načerpat tekutiny, aby nás nesrazila žízeň.“

Avalen zasedl a s nechutí odsrkl trochu piva. Bylo pro něj hořké a v ústech zanechávalo zvláštní pachuť, s níž se ještě nesetkal.

„To se nesmí takhle cucat, musíš to do sebe vyklopit a ideálně to zapít druhým. Pivo je jeden z největších darů Bezejmenných bohů, tak se netvař jako slečinka nad hnojem a pij. Je tam voda, vitaminy a kdo ví, jaké prospěšné látky. Směle do toho. Pivo tě posílí.“

Co jiného elfovi zbývalo, než se obětovat pro úkol a vyklopit do sebe pivo… a druhé hned poté. S'cröt je do sebe lil ve velkém a měšec postupně ztrácel na hmotnosti. Netrvalo dlouho a měšec i Avalen nalezli své hranice. Mešec jen smutně ležel na stole. Vedle něj se válela spící elfova hlava.

Co se však při pití trpaslík dozvěděl, bylo natolik závratné, že nemohl elfa v tu chvíli opustit tak, jak si přál.

…

„U Miralova kopí... moje hlava,“ sténal na vozíku Avalen. „Kde to jsme?“ pohled na pohybující se nebe v něm vyvolával zvláštní pocity a nejistotu.

Trpaslík se ošil u opratí, když zaslechl za svými zády hlas. Osel, který vozík táhl, nereagoval vůbec. „Směřujeme dál k Ar Asinu. Sněz tohle,“ přes masité rameno hodil elfovi kus okousané slaniny. „Udělá se ti dobře. Ty asi moc nepiješ, že?“

„Tolik piva jsem ještě nevypil. My elfové pijeme spíše rostlinné a bylinné likéry před jídlem. Nejsme na alkohol stavěni.“ Zakousl se s nechutí do slaniny. Nechutnala mu. Byla příliš mastná a přesolená.

„Já vždycky myslel, že elfové jsou slečinky, ale musím uznat, že ses docela držel. Ale lidé toho vydrží víc...“ zabručel sarkasticky S'cröt.

Avalen se malátně zvedl do sedu. Konečně zpozoroval, že se veze na otepi slámy a má od ostrých okrajů škrábance po všech částech těla, která nebyla kryta oblečením. Pohlédl před sebe. Podle postavení slunce odhadl, že je jedna hodina po poledni. Okolní polnosti nepoznával. Jediné, co mu bylo povědomé, byla trpaslíkova široká záda a býčí šíje.

„Kde jsi vzal ten vozík a osla? Copak zbyly nějaké peníze z té noční pitky? Neukradl jsi ho, doufám.“

Trpaslík se burácivě zasmál. „Víš toho málo o trpasličích ctnostech, elfíčku. Trpaslíci nekradou ani v ohrožení vlastního života. Na to jsme až moc hrdý národ,“ při posledních slovech se mu v hlase nenápadně ozval závan smutku, ale dalším smíchem se jej pokusil zastřít. Až moc hrdý národ, pomyslel si.

„Tak kde jsi vzal vozík a osla?“ naléhal Avalen. Slanina mu stále mastila prsty. Znovu se do ní zakousl, protože pociťoval zlepšování svého zbídačeného stavu.

S'cröt zamumlal: „Prokázal jsem se pečetí...“

„Pečetí?“ vytřeštil Avalen oči, olízl si z prstů levé ruky mastnotu a začal se vyděšeně přehrabovat ve své tašvici. Nahmatal to, co hledal a vytáhl to. V ruce se mu leskla bronzová pečeť na rudé stuze. Vyobrazení pěsti svírající v ruce hůl bylo na denním světle více než zřetelné. „Zneužil jsi pravomoci inkvizitora, abys získal tuhle plečku? To je ale skoro jako krádež! Myslel jsem...“

„Skoro jako krádež, ne krádež jako taková,“ skočil mu trpaslík do řeči, „Je mezi tím jen tenká hranice, ale je tam. Využití situace není krádež. Nechtěl jsem se s tebou vláčet na rameni a ještě méně jsem chtěl zůstávat v té krčmě delší dobu nasucho. Slyšel jsem, že Ruka trestající si může pro výkon své moci dovolit vše kromě hrdelního zločinu... tak proč toho nevyužít? Bylo to v tvém vlastním zájmu.“

„Jak?“ snažil se zmatený elf pochopit, co se minulé noci stalo. Zbytky slaniny se mu ještě převalovaly v ústech.

Trpaslíka opět zachvátil smích. „To byla podívaná, to ti povím. Vykřikoval jsi, že tvůj rod si celou tu hospodu může koupit a udělat z ní prvotřídní nevěstinec. Chtěl sis objednat vědro kořalky a zaplatit ho právě tou svojí pečetí. Choval ses... no, na elfa ne moc kultivovaně.“

„Ale ne. Probohy,“ chytil se Avalen čela. Zcela ignoroval mastnou ruku, v níž svíral ještě před několika okamžiky slaninu. „Kdyby se o tom dozvěděli stařešinové rodu, kdyby se o tom dozvěděla inkvizice... to by bylo hrozné.“

„V pořádku,“ otočil se na něj S'cröt. Mysleli si, že jsi jen další opilec s velkou pusou. Takových jako ty jsou hospody plné. Pečeť jsem ti vytrhl z ruky dřív, než si jí někdo stihl všimnout.“

„A co to vědro kořalky?“

„Na co myslíš, že padly všechny peníze?“ zabručel trpaslík a přitáhl oslu opratě tak, aby zamířil k lesu.

„Já ho vypil? To by vysvětlovalo tu příšernou bolest hlavy a...“

„Ty ne,“ usadil ho trpaslík. „Ty ne,“ zasmál se.

...