Sněhurák

Sněhurák a sedm trpasliček. 

 

 

 

Královna vdova se hlavně starala o svůj přitažlivý vzhled a parádila se i před spaním. Nejraději se pohybovala ladnými pohyby před kouzelným zrcadlem, které ji vždy vlídně uspokojovalo a vždy označovalo za nejkrásnější v království Lochovickém. Jenže čas ubíhal a potomstvo rostlo a sílilo.

Časem dospěl nevlastní syn Sněhurák a zrcadlo jednoho večera ohlásilo, že je královna sice stále krásná jako dříve, ale že její nevlastní syn Sněhurák je krásnější. To byla šlupka. Královna začala blednout a pokoušela se omdlévat.

Odpověď zrcadla se několikrát opakovala a královnu vdovu prostoupila žlučovitá nenávist, bledá závist a strašlivá pomsta. Dokonce v afektu zrcadlo, drahý benátský, broušený skvost, málem roztříštila pohárem, taktéž drahým, broušeným, křišťálovým.

Povolala hajného Vladimíra a nařídila mu, zase v afektu, aby jejího nevlastního syna Sněhuráka vyvedl na stezku kolem řeky Litavky, utopil ho a přinesl jí jeho srdce.

Hajný Vladimír Sněhuráka miloval, učil ho od malička chytat pstruhy a raky v Litavce, sbírat houby na Plešivci a prohánět veverky v lese. Zželelo se hajnému mladého života a Sněhuráka ponechal u řeky svému osudu. Místo jeho srdce koupil pro královnu v prodejně COOP konzervu, o které tvrdil, že tam je srdce pasterizované, aby jí ta nenávist déle vydržela.

Královna vdova byla spokojená a hajného Vladimíra bohatě odměnila rybářským lístkem, platným na tři roky.

Večer se odebrala ke kouzelnému zrcadlu, aby se ho zeptala, kdo je v Lochovickém království nejkrásnější. Drahé, benátské, broušené zrcadlo ji ujistilo, že je stále krásná, ale že její nevlastní syn Sněhurák je mnohem krásnější. Královna vdova málem omdlela leknutím a prostoupila ji opět šílená nenávist, závist a pomsta.

Tentokrát v afektu zrcadlo, drahý, benátský, broušený skvost roztříštila pohárem, taktéž drahým, broušeným, křišťálovým doopravdy a úplně. Hajného, který ji oklamal, chtěla napřed nechat popravit, ale nakonec mu jen odebrala rybářský lístek a deset patron s patrontaškou.

 Počínala si lstivě a zákeřně. Usmyslela si, že se synáčka zbaví jednou provždy. Účinkem par z mátového čaje, kombinovaných vůní z jejího tajného flakonu Avonu s příměsí žvýkacího tabáku, kanabisu a marihuany se proměnila v Sršňačku. Protáhla jemná, průsvitná, žilkovaná křidélka a prolétla se po nádvoří.

Jala se Sněhuráka hledat. Poletovala nejdříve kolem Litavky a dále po svém království, od Zdic přes Hořovice a Hostomice do Čenkova a zpátky do Lochovic. Sněhurák nikde. Jakoby se pod ním země slehla. Zrcadlo bylo rozbité, takže se ho ani nemohla zeptat, kde synáček přebývá. Daleko se dostat nemohl, věřila, že se jí ho brzy podaří najít.

Když ho hajný Vladimír opustil, loudal se Sněhurák kolem Litavky, civěl, koukal, čuměl, až unaven přelezl u základní školy hradby a skočil do krásné zahrady s ovocným sadem a dřevěným altánkem. Co nevidí, na stolečku pod jabloní sedm talířků, sedm hrníčků, sedm koláčků a čajová konvička. Usedl Sněhurák unavený a hladový ke stolečku, od každého koláčku ochutnal, čaje se napil a v altánku usnul.

Večer se naklonil a ke stolku pod jabloní se trousily zvolna trpasličky.  Nejdříve přišla Bohuška a hned za ní Lenka. Nářadí si odložily Jana s Janičkou a obě Elišky, jedna malá a druhá větší si hned usedly ke stolku. Jarmilka přišla poslední, ale nejvíce se divila. Roztomilé bytůstky byly milé jen na pohled. Když zjistily, že je z každého koláčku ukousnuto a čaj skoro vypitý, bylo zle. Sakumperdum, tady nám někdo ujídá večeři, to je drzost a nemravnost, zlobily se, ale když objevily Sněhuráka v altánku, svůj hněv proměnily v úžas, obdiv a nadšení.

Jejich žvatlání a dohady Sněhuráka probudily. Otevřel oči úžasem, když viděl kolem sebe sedm roztomilých trpasliček, které se na něho usmívaly a zvědavě si ho prohlížely. Celý večer si vyprávěli, a když se trpasličky dozvěděly, že byl vlastně z domova vyhnán, rozhodly se Sněhuráka nechat ve svém altánku.

Sněhurák si pak spokojeně užíval ve společnosti sedmi trpasliček. Vařil jim samé dobroty ze sáčků, mražených krabic a konzerv, protože jinak nic ukuchtit neuměl. Večer jim vždycky vyprávěl, jak s hajným Vladimírem chodil na Plešivec sbírat hříbky a jak laškovali s veverkami. Staral se o příbytek a úklid a altánek zdobil pestrými květinkami.

Jednoho dne po odchodu trpasliček do práce, když Sněhurák zastřihoval trávník, ucítil jakýsi závan větérku kolem hlavy. Nebyl to jen závan, ale ozvalo se pronikavé bzučení. Nepříjemné. Sněhurák netušil, že si ho našla nenávistná královna vdova, proměněná v Sršňačku. Kroužila živě kolem něho, se snahou si na něho někde sednout a bodnout.

 Jenže Sněhurák se nedal. Naskočila mu husí kůže, zatřepal se a sršňačku chytře odehnal. Marně kroužila a létala od kolen ke hlavě, zepředu i zezadu, Sněhurák sebou tak házel, že málem Sršňačce nalomil levé křidélko.

Sršňačka si sedla na červené jablíčko na nejvyšší větvi, poopravila si křidélko, protáhla nožičky a přemýšlela, jak nejlépe Sněhuráka přepadnout a píchnout ho. Jak se tak protahuje zadníma nožkama a předníma utírá křidélka, nevšimla si, že zafoukal opravdový vítr a červené jablíčko, které bylo z druhé strany vykousané od zrádných vos, spadlo dolů do trávy.  Zrovna do místa, kde se chystal Sněhurák zastřihovat trávu. Dokonce spadla přímo k jeho botě. Hbitě to využila a vylezla kolem paty pod jeho kalhoty až na lýtko. Přišla její chvíle. Chystala si jehlové žihadlo plné prudkého jedu a rejdila v kalhotách, aby našla správné místo na píchnutí.

Sněhurák ucítil nějaké šimrání na lýtku, jak tam Sršňačka rejdila a plácnul rukou na kalhoty. To už Sršňačka nevydržela, nečekala na nic a bodla. Sněhurák povyskočil a zašmátral po nohavici, aby se zbavil dotírající mu hmyzu. Jenže Sršňačka si povyskočila a bodla znovu a ještě výše, málem až na místo velmi choulostivé. Sněhurák nečekal a hbitě kalhoty sundal. Bodnutá místa pálila a svědila, Sněhurák poskakoval a na Sršňačku, která vypadla z kalhot, při tom dupnul.

Ozval se výkřik, jako když se někomu láme vaz. Tak bídně zahynula pomstychtivá královna vdova. Sněhurák ji zašlápnul. Cítil se náhle zesláblý, malátný, jed začal působit. Naštěstí královna zapomněla do jedu přimíchat důležitou přísadu z Dižónské hořčice a jed tím pádem neusmrcoval, ale jen uspával. Sněhurák se položil na lavičku pod jabloň a usnul hlubokým spánkem.

Večer marně hledaly trpasličky připravenou večeři. U stolku našly spícího Sněhuráka. Vzbudit ho nemohly. Smutně postávaly kolem něho a Jarmilka mu u hlavy zapálila svíčku. Začaly se modlit trpasličí modlitbičku, aby dušička Sněhuráka zalétla přímo do nebe.

Druhý den ráno, bylo svěží počasí, teplo a modré nebe. Den jako stvořený na různé sportovní a společenské akce. Motoristický oddíl Lochovického království mopeďáků pořádal Spanilou jízdu s doprovodným zábavným programem. V poledne zazvonily zvony z chrámu svatého Ondřeje a mopeďáci vyjeli. Celá kolona projížděla po Lochovickém království pohromadě až na několik jednotlivců, kteří se opožďovali a také bloudili. Jedna mopeďačka, členka královské družiny Krasava zabloudila k altánku, kde ležel na lavičce, obklopené květinami Sněhurák. Vypadal jako, když spí. Vlastně spal, ale to Krasava nevěděla. Zželelo se jí prince, s kterým si jako malá dívenka hrála na babu na královském dvoře a chtěla ho na rozloučenou políbit.

Lehce se nad Sněhurákem naklonila a ještě lehčeji ho políbila na čelo. Sněhurák otevřel oči, nadechnul se zhluboka a posadil se. Když uviděl Krasavu, svoji družku z mládí, objal ji a vzal ji do náruče. Již ji nepustil a mopeďáci jim vystrojili nádhernou svatbu. Sněhurák s Krasavou pak vzali dobré trpasličky na svůj zámek a jmenovali je svými poradkyněmi. Spokojeně panovali a možná panují ještě dnes.