Rav

Od setkání s valravnem už uplynulo mnoho měsíců a S'cröt čím dál častěji upadal do temných nálad. Podstatně více se zabýval dávnými událostmi a bitvami, Noxtumianovými monstry i magií, ač to k jeho druhu i nátuře vůbec nesedělo. 

Avalen si dělal pravém obavy a měl částo pocit, že trpaslík i pije víc než dřív. Jenže S'crötův zdravý průměr se zdál být nezasažen. Nebo tolik piv nebyl elf schopný dopočítat. Jednou už to nevydržel a pokusil se si na trpaslíka došlápnout, protože ho neustálé mlčení užíralo: „Můžeš mi laskavě vysvětlil, co v těch knihách hledáš? Začínáš mi víc než trpaslíka připomínat lidského mnicha!“

Hospoda zašuměla. S'cröt s klidem zavřel zatuchle čpící knihu a zvedl od ní oči k elfovi, který pomalu začal pochybovat o tom, že je klid jeho společníka skutečný. „Nač ta prudkost? Mohl ses zeptat kdykoliv.“ Těch pár slov uvrhlo Avalena k obávám o duševní zdraví jinak prudkého S'cröta. Jen na něj zíral, sotva nervozitou dýchal. „Hledám odpovědi na svoje otázky. A nalézám je!“ neskrýval jisté nastupující vzrušení trpaslík. 

„O… odpovědi?“ „Odpovědi,“ přikývl S'cröt, „a vypadá to, že by se to, co mám v plánu, nelíbilo nikomu mého druhu, ale všechno do sebe zapadá.“

Tak hlubokou filozofii neznal Avalen ani od Šeptajícího řádu, mnichů zabývajících se poznáním sebe sama v nejzazších koutech mysli. 

„Jdeme!“ zvedl se trpaslík k odchodu. Sekeru chytil do jedné ruky, druhou rozsypal na stůl pár mincí, sebral knihu, hodil ji výčepnímu a vyrazil k východu z hospody. 

Zase odnikud tahá zlato. Tohle… Avalena zamrazilo při vzpomínce na podobnou scénu předcházející potyčce před valravnovou nekromancií a úprkem v záblesku světla. Vyrazil za trpaslíkem vstříc zapadajícímu slunci. Povoz už dávno neměli, tak očekával dlouhou cestu pěšky. I na to si po S'crötově boku začínal zvykat. 

… 

Trmáceli se mnoho dní. Spávali pod širákem a lovili, někdy za jídlo a nocleh vypomohli dřevorubcům. Ač elf naléhal, S'cröt mu nechtěl prozradit, kam jdou, kdy tam budou nebo proč trpaslík sbírá do měšce různé kameny s podivnými odlesky, které čas od času nalezli. 

Došli až na samou hranici Svarthu. Svého času svrchované území trpaslíků, než se národy pomíchaly, je uvítalo svým charakteristickým odérem ohně a železa. Bylo to jako vstoupit do obří hutě. 

„Mám tu s někým schůzku,“ řekl S'cröt po celém dni mlčení, nasál spokojeně vzduch své domoviny a rázným krokem vyrazil směrem k úzkému proužku dýmu kazícímu výhled na jinak netknutou modrou oblohu. „Schůzku? Jak jsi… Že se vlastně vůbec ptám,“ mávl rukou Avalen a vyrazil za trpaslíkem. V břiše mu začínalo kručet hlady a vidina nedaleké vesnice ležící ve směru, kterým šli, mu slibovala teplé jídlo a třeba i teplou postel. 

S'cröt měl jistými kroky namířeno ke kovárně. Hospodu úplně přehlédl. Avalen zažíval pravý opak. Alespoň do dveří výčepu strčil hlavu, aby viděl, na co se může zkusit začít těšit. Krásnější pohostinství na cestě s trpaslíkem neviděl. Svarthští si hospod –⁠ a piva zvlášť –⁠ vážili víc než lidé svých svatyní a podle toho jejich svatostánek zlatavého moku vypadal. No nic, pomyslel si elf, jedl jsem přece včera. Tu hubenou veverku budu trávit ještě dlouho… Do nosu ho praštila vůně pečené kachny linoucí se od jemu nejbližšího stolu. Zanadával a raději se vytratil, než aby se více mučil. S'cröt už se stihl začít hádat s trpasličím kovářem v hrubé kožené zástěře. Byl zhruba S'crötovy výšky, pletence svalů měl místy až zčernalé od kouře a mouru.

„… bojím se, že ti nepomůžu, S'cröte, synu Rotha,“ byla první slova, která Avalen z rozhovoru zaslechl. Už spolu cestujeme skoro rok a on mi ani neřekl, jak se jmenuje jeho otec. A kdejakému ušmudlanému ňoumovi to řekne hned při pozdravu, rozčiloval se sám pro sebe elf. Oba trpaslíci k němu zvedli oči, až měl pocit, že své myšlenky i vyslovil. „Avalen, syn Aleona, knihovníka –⁠ můj společník, můžu se za něj zaručit.“ Avalena znepokojilo, že trpaslík ví, že je synem Aleona, ač mu to sám neprozradil. Další z věcí, na kterou se ho budu muset zeptat… někdy. 

„Hm,“ změřil si ho kovář pohledem, „nemám radost, že mi sem leze listokožec, ale když se za tebe zaručuje syn prospektora, tak budiž… Jsem Varg.“ Podal mu zpocenou a špinavou ruku plnou mozolů. Avalen, stále myšlenkami trochu jinde, mu obratem podal svou. 

„Vraťme se k tomu, co od tebe potřebuju, nerad bych se opakoval,“ vytrhl z dumání Avalena i Varga S'crötův hlas. „Nelíbí se mi to. Nechci s tím mít žádné drobné,“ oponoval kovář. „Nemusíš se tu na to koukat. Nech mě tu a ráno bude kovárna jako netknutá. Zaplatím ti noční útratu v hospodě.“

Na ta slova kovářovy uši slyšely. „Jak zakokrhá první kohout, nebude tu ani jeden z vás a podlaha bude zametená, oheň nevyhasne a útrata bude zaplacená. Tady je klíč,“ podal S'crötovi těžký klíč zabalený v kusu kůže a převázaný řemínkem. Na patě se otočil a vydal se k hospodě. Až při pohledu na vzdalující se Vargova záda si Avalen všiml, že je kovář pod svou zástěrou nahý. Ten obraz se mu vpálil do mysli, začal mít strach, že holý trpaslíkův zadek ho bude pronásledovat v nočních můrách. 

„Jdi se najíst a vyspat. Tohle bude dlouhá noc a ještě bys mi tu překážel,“ tlačil Avalena S'cröt ven z kovárny. „A zkus tu jeho útratu trochu krotit,“ křiknul přes zavírající se dveře. 

… 

Avalenovi se spalo špatně. Celou noc se převaloval. Tlačila ho pečená husa, husté trpasličí pivo mu prudce stouplo do hlavy a bídné situaci nepomáhal ani neměnný zvuk úderů kovu o kov linoucí se z kovárny.

Zvědavost elfa nenechala v posteli dlouho. Rozlámaný a rozespalý chtěl ještě před kohoutím kokrháním nahlédnout svému souputníkovi pod ruce. S'cröt na něj čekal před hospodou. Držel pod paží neurčitý předmět zabalený ve starých hadrech. „To je dost, už jsem tu málem zapustil kořeny. Máš hlad?“ Avalenův mozek se zmohl jen na pokrčení rameny. Trpaslík se zasmál elfově zuboženosti a hodil po něm kus sýra. „Chtěl jsem tě nechat zamést alespoň půlku kovárny, ale udělal bys mi akorát ostudu. Odchod!“ zavelel a teatrálně začal pochodovat liduprázdnou ulici. Po dlouhé době se zdálo, že má náladu podobající se dobré. 

… 

První kohout spustil budíček, když došli na paseku. Ten zvuk Avalena definitivně probral z mrákot. „Už mi prozradíš, cos to kutil celou noc? A kde je tvoje sekera?“ zamumlal se zbytky sýra v ústech. 

„Sekera už neni. Teď ti to můžu ukázat,“ ušklíbl se S'cröt a rozmotal spletenec hadrů. V ranním slunci se stříbřitým leskem podobným lesku kamenů, které S'cröt sbíral cestou do Svarthu, zablýskly dvě hole z černého kovu. Jedna měla na konci viditelně těžkou kulovou hlavici a druhá ukrývala dvě podélně vsazená ostří, která S'cröt pohybem ruky a máchnutím rozevřel. Dalšími několika pohyby do sebe hole zapadly a vytvořily zvláštní kopí. Na zbrani zaplály rudě runové nápisy. Ze všeho nejdříve Avalenova šokovaná mysl vyplodila pár slov: „Ferrum, měsíční ocel. Jak jsi… Ty jsi… bohové… “ Nikdy by ho nenapadlo, že tak precizní práci odvedou magií nepolíbené bojovníkovy ruce. Navíc tak rychle! 

„Tohle je Brix, kopí z legend Mainu. A mně ode dneška nazývej Rav. Udělal jsem několik věcí proti zásadám trpaslíků a nemůžu dál nosit rodné jméno,“ odříkával S'cröt, tedy Rav, obřadním tónem. 

Rav a Brix. Ta slova měla zvláštní sílu a v Avalenově myslí působila bouři.