Bajka o nepochopeném ježkovi

Světle oranžové záplaty vyčnívají za šedými, bouřkovými mraky. Bázlivý svit pronikavého odpoledního slunce jako by se bál opustit oblohu. Všechny možné tvary a formy tmavých stromů vidím zcela zřetelně proti nádherné obloze, jako by jiskřící světlo prostupovalo skrz jejich listy. Domy s dlouhými komíny vypadají, jako by upadaly do hlubokého spánku, přestože jsou ještě plně osvětlovány 8 minut cestujícími paprsky.
A já se probouzím, zatímco se ukládá k spánku viditelný duch přírody, a ptám se švitořících sýkorek, jestli je nebe v plamenech, či zda ho někdo nabarvil na rudo, ačkoliv na odpovědi stejně nezáleží, jelikož v obou případech mě přepadá nezkrotná touha skočit do tak půvabně vypadjícího víru blaženosti.
Kéž by tu teď se mnou mohla sedět liška, kéž by tu teď se mnou mohl sedět každý, kdo kdy pochyboval o tom, že dělám i jiné věci, než jen chytám mouchy…že myslím, že jsem. Sice jsem mnohými označován jak pouho pouhý ježek s laxním přístupem k životu, ale není právě zahálka romantiky označována jako ideál génia? A není pouhý hon za potravou, pouhé množení se a pouhé umírání právě příkladem lhostejného bytí? Pokud nikdy nepřemýšlím o pojmu “býti”, nikdy přece nebudu schopen pochopit pojem “nebýti”. Připomíná mi to jeden příběh, jež mi před poměrně dávnými časy převyprávěl můj dlouholetý přítel a profesor filosofie – představme si skupinu vězněných v podzemní jeskyni. Jsou svázáni na ruku a na naohou a sedí zády k východu jeskyně, takže před sebou vidí jen její zadní stranu. Za zády mají zeď, za níž chodí několik postav, protože za těmito postavami hoří oheň, vrhá na zadní stěnu jeskyně stíny. To je vše, co obyvatelé jeskyně vidí. Sedí ve stejné pozici odjakživa, a myslí si tudíž, že stíny jsou jediné, co esxistuje. Avšak co když se jeden z vězňů odváží přelézt stěnu za svými zády? Bude mu někdo ze spoluobyvatel jeskyně věřit všechny ty krásy, které jsou k vidění za zdmi jeskyně? Těžko, v nejlepším případě ho budou mít za blázna a zavrtají se ještě hlouběji do své ustálené formy žití.
Přesně takhle se teď cítím, jako nepochopený obyvatel jeskyně, avšak jejich lhostejnost k poznání nových věcí není chybou mou, ani mě podobných. Já, my, oni, všichni jsme svobodní, a právě kvůli tomu, že jsme svobodní, jsme po celý život odsouzeni k rozhodování. Sartre říkal, že neexistují žádné správné normy toho, jak bychom měli žít, ale je tomu opravdu tak? Když se rozhlédnu kolem sebe, vše co vidím je pouho pouhé řízení se určitými normami šťastné a spokojené společnosti. Chodit do školy a mít dobré známky, chodit do práce (kterou, byť je dobře placená, nesnáším), oženit se, mít děti, sledovat môdu, chovat se normálně, chodit po chodníku, koukat se na televizi, nezávazně tlachat, myslet si totéž, respektovat pravidla, šetřit na důchod, nemluvit o věcech, které jsou tabu (avšak všechny nás zajímají), poslouchat několikrát denně opakované řeči o naší a světové svobodě a hlavně, zahnat myšlenky na jakékoliv jiné žití, na jakoukoliv jinou skutečnost, jež si hluboko zavrtaná společnost nechce připustit, či se jí nechce zaobírat.
Kdykoliv se snažím svým přátelům, ať už lišce, či kočce, vysvětlit, že jsme naprosto zodpovědni za to, co činíme a proto nesmíme odmítat svou odpovědnost za vlastní volbu výmluvou, že ,,musíme” mít dobré známky, že ,,musíme” pracovat, nebo že se ,,musíme” přizpůsobit jistým měšťáckým představám o tom, jak žít, kdykoliv se jim takto snažím ,,otevřít” oči, kdykoliv jim připomínám, že ten, kdo takto sklouzne do anonymní masy, se stane jen dalším neosobním masovým strojem, mají mě za starého blázna, který příliš čte, nebo se příliš kouká na sci-fi pořady. Přece by byla hloupost, kdyby se někdy zaobírali myšlenkou, že jsem možná trochu víc, než jen ostré bodliny a dupavé kroky. Ale mě zatím stačí, když v sebe věřím já sám. Věřím ve svůj způsob žití a věřím, že v budoucnu neskončím stejně jako společnost, ve které se (možná omylem) nacházím, a tedy schoulený, bodlinami otočený ke skutečnému světu. Takovéto názory jednou můj přítel chameleon označil za absurdní a mimo rozumové chápaní. A právě proto v ně věřím.