O pavoukovi

Ve stínu pod mechem pavouček stál,
hledal si ženušku, nechtěl být sám.

A tak se rozhodl, že utká pavučinu vzácnou,
doufal, že přiláká ženušku krásnou.

Měla být veliká až k modrému nebi,
slávou chtěl překonat samotné Théby.

Spřádá nitku za nitkou, práce mu jde ztuha,
je to dřina veliká, nikde žádná vzpruha.

Pravá, levá už to motá, docházejí síly,
tady mu snad nepomůžou ani dobré víly.

Asi věřil, že to zvládne s pomocí své píle,
netušil jak převeliké předsevzal si cíle.

Od soumraku do soumraku pavučinku spřádá,
tíha, slabost, vyčerpanost už s ním pěkně mává.

Ve stínu pod mechem pavouček leží,
nožkama nahoru, pohne se stěží.

Pavouček, chudáček, měl velké oči,
kdo by však čekal, že tak špatně skončí.

Teď už si nenajde ženušku snů,
zbývá mu k životu jen pár málo dnů.

Ve stínu pod mechem, ticho jak v kobce,
smutný to příběh, skončil tak hořce.