Bílo nebylo

Starý pohublý lev ležel pod jabloní a obrovskými sedřenými tlapami hloubil jámu v jejích kořenech, když tu šel kolem zajíc a byl udiven tím co spatřil.

„Co to tady proboha vyvádíš, králi?“ zeptal se z uctivé dálky.

„No co, mám hlad a čekám, až spadne nějaké jablko. A tu díru hloubím, aby se mi ta spadlá jablka nerozkutálela.“

„Ó jak moudré, ale neměl by sis raději ulovit nějakou antilopu?“

„Oh co tě nemá, ty blbej zajíčku. Což pak nevíš, že nesmíme ubližovat bližním svým? A navíc mě strašně bolej klouby“, povzdechl si lev.

„Aha“, zaradoval se nadšeně zajíček: “tak to já teda poprosím tetu vránu, aby ti s těmi jablky pomohla. Pro ni to bude jak nic, když umí létat.“

Zajíček předvedl skotačivý slalom mezi mladými smrčky a zmizel v houští, za kterým se rozprostírala útulná mýtina s mnoha starými pařezy, na kterých každý večer zasedává lesní výbor zvířecích zastupitelů. Doběhl právě včas. Jednání už začalo a předsedající had zasyčel, aby si zjednal pozornost.

„Tak především bych chtěl upozornit na terénní cyklisty, kteří jezdí mimo pěšiny tak rychle, že našinec nedokáže ani uskočit,“ pravil a pohrdlivě pohlédl na udýchaného zajíčka: „já vím, že někteří z vás to považují za směšné, ale pro nás hady to je problém!“

Mýtina nesměle zašuměla, to jak zvířátka přemýšlela a zároveň se styděla příhlásit se o slovo.

„Tak přihlásí se někdo s příspěvkem? Musím upozornit, že slepýšům už hrozí vyhynutí!“

„A co takhle poprosit ježky. Bodlin mají dost!“ špitla bloňďatá veverka vysokým nesmělým hláskem, který se snesl z výšky borové větve.

Mýtina se nespokojeně rozezvučela. Sova zaťukala šiškovým kladívkem do želvy, která byla určená jako zapisovatelka, ale momentálně zaspala: „Prosím klid!“

„Jak tě to vůbec může napadnout?“ rozčílil se nejstarší ježek: „víš vůbec, jak ty horský kola mají tvrdý pláště? Ale já vím, vo co ti jde. Viděl jsem, jak jim při pikniku prolézáš batohy!“

„TICHO!“ bouchla sova opět do želvy, tentokrát ale už oblázkem : „nebo vás oba nechám vyvést vlkem!“

Výhružka zapůsobila, jelikož sova v tomto lese ještě měla určitou autoritu, ale rok od roku to bylo horší. Její historická pověst se jakoby vytrácela a přecházela na kolektivní moudrost celého lesa, bez konkrétní zodpovědnosti:

„Vlkem? Myslíš tím ovčáckým přeběhlíkem? Tím co pořád po lese hledá misku se žrádlem?“

„Dost, nebo ukončím schůzi.“ pravila rázně sova. A kupodivu se celý les ztišil.

„Může nám někdo z vás moudrých obyvatel pomoci s tímto případem?“

Sova byla už stará a tísícekrát unavená moudrými rozhodnutími. Už vlastně neměla komu co poradit, protože všichni věděli všechno líp a každý jeden z nich ještě lépe. Musela, ale v budoucnu oficiálně předat svou zodpovědnou funkci. Ale komu? Nikdo v celém lese ji nemohl duševně zastoupit, i když zájemců bylo hodně. Od starého lékárníka jezevce, přes vlka vyvaděče, až po mladou vychcanou sojku, která stále podávala žaloby na rušení nočního klidu.

„Tamhle vzadu...zajíček se hlásí!“ zainformovala kukačka a tím opět dokázala, že jako bezpečnostní poradce je pro les nepostradatelná.

Všichni přítomní ztichli, protože byli zvědaví, jak bude reagovat teta sova na tu drzost toho holobrádka. Sova povstala, aby se na vlastní oči přesvědčila.

„Ty maličký, chceš nám něco poradit?“ pravila mile a usmála se.

Celý sněm ztichl a těšil se na to, až se malý zajíček rozpláče a pak uteče do maminčiny náruče, která ho bude chlácholit, ale nestalo se tak.

„Sím, tam na planině pod jabloní je lev a má hlad!“ vyhrkl vystrašeně zajíček.

Davem to zašumělo a lékárník jezevec ocitoval paragraf o šíření paniky v lese.

„Ano? A jak se jmenuje ten lev?“ stoletá sova opět ožila a použila svou moudrost.

„Ja..ja nevím, ale už jí hladem jablka!“

„Ano, ale já ho přeci znám...“ pravila sova osvíceně: „ jmenuje se Mourek a náš vyvaděč s ním dokonce dříve u lidí na statku kamarádil... Není se čeho bát.“

Sova lhala o stošest, ale nestyděla se za to, protože ve své staré moudrosti viděla mnohem dál než ostatní... Taky měla strach z podivného sdělení toho maličkého a upřímného tvora, ale věděla, že ze svého titulu musí řídit les tak, aby fungoval bez živočišné paniky.

„Zajíčku, ale my teď probíráme případ sjíždění lidí na kolech do trávy, kde žijí naši občané. Stávají se tu častá úmrtí a ty přijdeš s takovou banální historkou?“

„Ne, ani já se ho nebojím, ale chci mu pomoci, aby neumřel“ zaprosil Ušáček...

„Tak co bys nám ty chytrolíne poradil, abychom vyřešili problém s úmrtími slepýšů?“

„Dopravní značky! Přesně tak jak to mají lidé!“ vykřikl potkan, zástupce početné rodiny, která už žila na několika adesách sociálních nor a dožadovala se dalších trvalých pobytů.

„Ticho! Teď má slovo Ušáček. Nejmladší člen našeho sněmu!“

Tím, že moudrá sova nazvala zajíčka Ušáčka právoplatným členem sněmu, úplně ohromila celý les. Ale udělala to schválně, protože chtěla dát lekci té většině z lesních obyvatel, kteří si myslí, že vládnout lesu je tak snadné.

„Chlapče, nejprve prokaž, že jsi schopen řešit problémy lesa a pak spolu probereme to, co tě trápí.“ pronesla sova a v koutku duše se i ona se obávala, že Ušáček zklame.

„Teto sovo, já bych asi použil strejdu medvěda, aby jim to pěkně znepříjemnil, a příště už tam nepojedou!“

„Nemyslím si, že by náš stařík dokázal zaplašit ty agresivní lidský sportovce.“ zapochybovala moudrá sova.

„Ale teto, já nemyslím aby je plašil, ale aby jim nastražil pasti!“ oponoval nový maličký člen pléna.

Mýtina se opět rozhučela v opovržení. Starý medvěd, který má malý krámek na prodej medu má stražit pasti? Je mu skoro stodvacet let a ten fracek Ušáček ho chce úkolovat!

„A jak by sis to tedy představoval?“ zamrkala sova obrovskými víčky.

„Stačí, aby si strejda medvěd dal zase fazole a všechno to tu pěkně pokálel jako loni. Věřím, že na ty stezky pak už nikdo nepojede!“

Plénum zahučelo v údivu a veverky na stromech dokonce i natěšně zatleskaly. To je teda nápad! Žádné dopravní značky, ale posrat celý les! Oni si to už sakra rozmyslí sportovat na našich pozemcích.

Sova po tomto sdělení měla co dělat aby se nerozesmála, ale když viděla kolem sebe to nadšení, usoudila, že i takový způsob může mít své výsledky. Konečně z hlediska obrany, je defenzivní přístup, kterým lze s nejmenšími náklady a ztrátami dosáhnout cíle, asi to nejlepší řešení. A navíc: všechny to zaujalo.

Sova zvážněla a klepla spící želvu do hlavy: “Nyní budeme hlasovat ohledně návrhu našeho nejmladšího člena. Kdo je pro návrh zajíčka Ušáčka, ať zvedne ruku!“

Les se opět váhavě rozšuměl, ale to jen proto, že se čekalo na prvního odvážlivce v hlasování. Všichni by souhlasili, ale nikdo nechtěl zvednout ruku jako první.

Naštěstí první zvedl ruku právě medvěd Emil: „Jestli máte dost fazolovejch konzerv, není co řešit. Samozřejmě nemůžu být na všech místech najednou, ale vynasnažím se. Pokud by se našli brigádníci, všechny beru!“ A tímto prohlášním vlastně navrhl celou strategii obrany lesa.

Potom byl sněm rozpuštěn a zvířátka se rozběhla do svých domovů, aby se připravila na důležitý zítřek. Jen sova kývla nenápadně na Ušáčka, aby se u ní ještě zastavil, že pohovoří o hladovém lvu pod jabloní. Vyslechla vše dopodrobna a přislíbila zajíčkovi, že tam tetu vránu pošle na výzvědy.

Vrána, ale jako na potvoru nebyla zrovna doma, protože létala po lese a sháněla projímadlo na zítřejší událost. Tak musela sova pověřit výzvědným úkolem supa Lojzu, který projevil o věc eminentní zájem a odlétl na planinu i se svými bratry...

Doslov:

Když se lev probudil ze spánku a spatřil, že je strom místo jablky obalen supy, kteří se na něj přátelsky a trpělivě usmívají, pojala ho taková hrůza, až se mu zastavilo srdce a odešel do věčných lovišť. Supi pak mohli zastat svou funkci technických služeb, zatímco rozchechtaný zajíček běhal po lese s notýskem za medvědem a zapisoval si jeho výkony. Lékárník jezevec nečekaně zbohanul na prodeji projímadla a želva zapisovatelka podala žalobu na sovu pro týrání. Předsednictví po sově se ujal medvěd Emil, který byl zvolen většinou hlasů, protože se mu objevila krev ve stolici, čímž byla lékařsky potvrzena jeho nesmírná obětavost. No a místní cyklistický oddíl se rozhodl, že bude trénovat raději na nově postavené cyklostezce, která stála obec mnoho milionů a doposud byla nevyužitá.