Obří gen

            Když by se nevědomý poutník vydal hlubokým a vlhkým pralesem, ztratil by se v nepřehledné souhře zlatavé záře projiskřující nad jeho hlavou v listoví kapradin, a stínu hustého podrostu tlačícího se životodárnou černozemí. Ta záře i stín podkresleny praskáním ratolestí, vyvolávaly by u poutníka pocit, že prales oživnul. Poutníka by jala představa o smazané hranici mezi zelení a pralesními tvory. Prales rostl před očima, hýbal se. Ze všech stran se vyrojovaly zvuky a každý mohl patřit tomu či onému. Poutník by zmatkem znaven zapomněl na nebezpečí, a pokud by se nedostal včas ke světlu, už by nikdo nezjistil, co ho strávilo.

            Lidé si vyprávěli o zmizelích poutnících. Vinu připisovali andělům smrti- žralozubcům patřících temnotě, kteří z kořisti nenechají ani vlásek. Před poutníkovým skonem se zableskly jen jejich tyrkysové šupiny.

            Žralozubci z dračího pokolení kráčeli krajinou jak přerostlé ještěrky. Na zadních krocaních hnátách přepadávali jeleny axise a kratičké ruce jakoby lidské mívali přitisklé k tělu, aby jim nezavazely při prodírání pralesem. Nehnutě číhali v přítmí,  dokonale splívajíc se stíny lesa i proužky světel pronikajícími průsvitnou spletí liján a kůry. Tito draci by stáli přímo nad vámi, aniž byste si jich všimli a pár skoky by vás lapili jako tygr lapí opice ze zálohy. S kořistí zápasila už jen jejich uslintaná morda se žraločími zuby. Vzadu švihali ocasy jak s biči. Zda-li by toto poutníka nepotkalo, proklestil by se až k pralesnímu městu, kam se i žralozubec bojí vkročit. Tomu Městu mezi Sloupy skal totiž vládli obři. Byli velcí tak, že jim obyčejný člověk sotva sahal po prsa.

            Obři pořádali na žralozubce hony. Chránili si tak své lidské otroky, kteří jim nejen sloužili, ale i je, obry, uctívali jako bohy.

            Jednoho dne se obři vraceli z honu. Tři z nich za sebou táhli čerstvou mrtvolu žralozubce. Za nimi šel obr vůdce, jež zvířeti uštědřil smrtelnou ránu a nesl ve své šestiprsté dlani žralozubcovo srdce. Srdce, ke kterému se ještě žádný člověk nedostal, znamení moci. Lidé po zemi užasle táhli společně s bezvládným drakem jen své pohledy. Pak sledovali obry, jak si pochutnávají na dračím mase. To už se jim zvedaly žaludky, poněvadž lidé v té době pojídali pouze ovoce z věčně plodících lesů.

            Obři bývali před generacemi obyčejnými lidmi, jejichž touha po krvi vpustila pralesní síly do jejich těl a ta nikdy nepřestala růst. Byly to tytéž síly, jež způsobovaly obří vzrůst mnohých dýchajících duší, zvláště pak draků.

            Lovec jménem Hals, zpupný to hrdina, snil o tom, že jednou obry předčí a vybojuje pro bezbranné lidi svobodu. Ten sen byl provázen smutkem, poněvadž lidé zvyklí na výhody obří nadvlády nebudou chtít zlatou klec opustit, pokud se nenajde mocnější bůh, který by je vedl. Hals ale nemohl neposlechnout volání svého srdce. Věděl totiž, že je jiný než ostatní. Jeho matka byla člověk a otec obr vůdce. Lidské ženy se obrům líbily, jejich kráse se nevyrovnalo žádné jiné stvoření ze samičího rodu.

            Hals byl, chceš-li, polobůh. Smazával svou existencí mocenskou propast mezi lidmi a obry. Potřeboval srdce žralozubce, ale dosud lovil jen býložravé plátonoše, čtyřnohé zavalité draky s otrněným ocasem, kterým ze zad trčely široké kostěné pláty vztyčené jako uši oslů. Hlavu měli oproti svému osmimetrovému tělu malinkou a člověku přišlo, že hlava patří spíše koni. Z jejich plátů si obři vyráběli brnění a lidé si jimi zastřešovali obydlí. Hals nevěděl, zda by lidi z Města mezi Sloupy skal strhl na svou stranu. Když by ho nepřijali jako vůdce, padl by do rukou obrů, kteří tyto vzbouřence rozčtvrcují a pojídají stejně jako údy žralozubců.

            Hals měl myšlenku. Vytratí se z Města mezi Sloupy skal a navštíví národ Zatracenců za čtvero horami. Tam jistě sežene bojovníky a osvobodí svůj lid. Na důkaz své síly, donese jim žralozubcovo srdce. Vykopal v pralese obří jámu, na dno zapíchal zašpičatělé kůly hroty vzhůru a celou tuto past přikryl klestím a listy. Sám se přivázal za lano v koruně stromu a visel nad propastí. Žralozubec přiběhl váben živým lidským masem a už otvíral mordu, že se nažere, avšak propadl se a nabodl na kůly. Hals se spustil po provaze k drakovi, vyrval mu srdce z těla a vydal se k národu Zatracenců. Tam byl nemile překvapen, kam až došla víra těchto lidí. V domnění, že dračím srdcem všechny oslní, mýlil se a všechny rozhněval. Ze žralozubců si Zatracenci vytvořili své bohy. To se tak stane, když lidé nemají před něčím úniku. Začnou to uctívat. Tito lidé teď obětovávali své děti drakovi, aby si bohy udobřili. Největší poctou pro jejich dcery byla božská svatba s drakem. Tento osud jim byl přiřknut již při narození. Drak se nažral a vesnice zůstala celá. Hals musel utéct, jinak by ho Zatracenci zabili. Na jejich božstvo nikdo sahat nebude.

            Hrdina se vrátil do Města mezi Sloupy skal. Bude to skok nebo skus. Natolik nedokázal utéct sám před sebou, že začal věřit v sebe. Pýcha z něj udělala nebojácného a obří síla v něm vyrostla. Přinesl svému otci žralozubčí srdce jako drzý dar nehodného syna.

            Otec obr vybouchl v hněv: ,,Jak se opovažuješ vyvyšovat se nad obry?! Zaplatíš za to životem! Syn, nesyn.“

            V té době ještě odpuštění neexistovalo. Za porušení pravidel krutá smrt.

            Polobůh Hals utkal se s bohem. Nešel na něj po obrovsku, jen silnými pažemi a tvrdou zbrojí. Bojoval lstí. Utekl na pastvisko, kam se scházejí stáda plátonošů a obr běžel za ním. Hals uskakoval před obřím mečem a kyjem. Boj natropil tolik hluku, že se probudili dosud neteční plátonoši. Toto bylo jejich území, tady kralovali a nemohli dovolit, aby jim klid narušovali vetřelci. Rozběhli se a bojovníky obklíčili. Vzteklí jak hladoví psi, máchali svými ocasy a trny z nich čouhající zabodávali do narušitele, do toho většího. Ten menší, Hals, proplazil se ze vřavy do bezpečí a už jen pozoroval, jak horda plátonošů zadupává zkrvaveného obra do země.

            Hals pronesl před obry i lidmy tato slova: ,,Velký obr padl. Stalo se to, čeho se můj otec obával nejvíce. Že bude pokořen svým synem. Já jsem Hals, syn velkého obra. Nyní jsem já váš bůh.“

            Obři nedokázali odporovat těm slovům, dokonale je odzbrojila a oni se poklonili. Lidé překvapeni, nechápali, co se děje, ale brzo jim byly oči otevřeny. Přestali mít z obrů strach, neboť Hals vládl moudře oběma rasám. Draky plátonoše Hals zakázal lovit, teď měli pověst obrobijců a stali se symbolem svobodných lidí z mocného Města mezi Sloupy skal.