Jedovatá krev

Byl jednou jeden ostrov obývaný lovci draků, Ostrov dračích lebek. Místní měli i jiné živnosti, avšak postava lovce stojícího na skále, oděná v rezavé kůži z létavých blan draků, s pohledem upřeným na dálavu oceánu, vyprávěla svou odhodlaností příběh náčelníků, i příběh těch, jenž o místo vůdce ostrova usilovali. Vyhrával ten s největším úlovkem draka hromu. Náčelník Rudý kámen stál na té skále, připraven v plné zbroji utkat se s drakem. Draci hromu teprve přiletí pod útesy, aby na ostrově zahnízdili. Zobany budou propíchávat písečnou pláž k nalezení masitých pobřežních červů nebo si u břehu stojíc v příboji políčí na zvědavé kanice. Takto po vysilujícím letu občerství svou hladovou krev. Rudý kámen na ně čeká s jedinou metou ulovit kapitálního vládce nebes. Budoucí trofeje však stále nepřilétají. Jeden den a druhá noc, třetí ráno a čtvrtý den. Otravní rybáři se sítěmi v rukou a s nedočkavými koňmi, jež jim pomáhají s vytahováním úlovků, už čekají v chýších na pláži. Budou lovit ryby, které tlačeny ke břehu děsem z velkých predátorů, v domnění že uniknou, narazí na rybářské sítě.

Tu obloha zešedivěla, ptactvo ztichlo a hladina oceánu se načeřila. Dlaně rybářů pevněji stiskly sítě. Oblohu proklál blesk a jen co zaburácel hrom, zjevilo se hejno draků. Vzedmutý bouřní vítr hnal draky hromu před sebou. Ti toho chytře využívali a vysloužili si tak své jméno. Nebe ztmavlo, voda v dračích stínech zčernala a hnala se plna ryb přímo do sítí. Menší dráčci lovili ryby ze vzduchu, jiskrně protínali mořskou pěnu dlouhými zobáky, a poté co chňapli po rybě, vznesli se nad své bratry, aby jimi nebyli o kořist oloupeni. Staří letěli těžkopádně, lov z hladiny nezvládali, tudíž se až na břehu postavili na čtyři své okončetiny a po způsobu volavek bodali zobany do mořské pěny a vytahovali obří šupinaté ryby.

Voda se kalila jak vroucí sopečná lázeň. Každý šancí vzrušený rybář volal na svého koně: ,,Tahej! Tahej!!“ A za lana přivázaná, k prasknutí naplněná síť vykulila se koňskou silou na souš i s křečovitě přimknutým rybářem. Nejednoho si draci v maniakálním útoku spletli s rybou, proto měl záhodno dostat se do bezpečí co nejrychleji. Tolik obrů, snášejících se z nebe, při doletu nemotorných, div si při přistání nezlámalo kosti v těle, podstupovalo dálkové lety dvakrát v roce do hnízdiště na ostrově a zpět na druhý konec světa. Nejstarší draci, vzpínaje se na křídlech v postoji žirafy, měřili i sedm metrů. Někteří se již nevrátili do volnosti, na let příliš těžcí korzovali pěšky po břehu a chytali, co jim oceán přinesl pod zobák. Zůstali na hnízdišti, dokud nezemřeli pod salvou oštěpů nebo stářím. Rok co rok konala se Dračí slavnost s vyhlášením náčelníka Ostrova dračích lebek. Když se lovec ukázal s největší trofejí, potvrdil své právo vládnout.

Náčelník Rudý kámen si vlezl mezi skaliska s nabroušenými oštěpy a čtvernou bolou. Drak hromu se přibrodil vodou, vklouzl pod skalní převis, aby splynul s jeho stínem a ryby si tak nevšimly hrozivé siluety. Z vody mu čouhal jen dlouhý esovitě prohnutý krk připravený k útoku. Celé tělo mu pak zelo ve vlnách s křídly srolovanými jak lodní plachtoví, zaseklé do dna toho pobřeží, pevně připomínající chůdovité kořeny mangrovníku. Drak si právě políčil na žraloky. Zrychlil své srdce ve zběsilý tlukot linoucí se na daleko oceánem, aby tu zubatou kořist přilákal. Fingoval tak zvíře v nouzi bojující o život. Zobákem si rozškrábnul křídelní blánu, ta pachem krve změnila vodu v kořeněnou polévku, která v žralocích rozdmýchává hormony vzteku. Žralok připlul s čirým úsudkem, že se jedná o kořist. Místo toho je ale prošpikován jak řešeto, rozcupován a sežrán.

Rudý kámen tuto scénu nehnutě pozoroval ze skal. Vrhnul oštěp mezi drakovy lopatky, aby omezil máchání křídel. Drak se zmítal ve vlnách a cákal kolem sebe zkrvavenou vodní tříšť. Náčelník roztočil nad hlavou čtvernou bolu. Vrhnutím se bola rozvinula do podoby letícího kříže z provazů, jež měl na každém konci železnorudnou kouli opatřenou bodáky. Omotala se kolem dračího krku a zasekla do kůže, aby škrtila. Drak je ale silný, nevzdává se. Zamíří ke břehu, protože to už je tu záplava žraloků, kterou by drak jistojistě nepřežil. Musí se zbavit oštěpů v mase, už z něj zejí tři a on ztrácí sílu. Vrávorá na souš. Přiběhne Rudý kámen a tne mečem drakovy šlachy v nohou. Drak padá k zemi a dodýchává. Sýpající hlavu lovec utíná, až stříká krev. Ptakoještěr se proměnil v trofej. Náčelník potřísněný krví tak, že mu ani podoba nezůstala, urychleně skočil do vln, aby své podoby znovu nabyl, neboť dračí krev je jedovatá.

Konala se slavnost krále oblohy, jehož sílu Rudý kámen získal. Potvrdil prvenství a lidé se mu opět poklonili, jako to činili náčelníkům odpradávna. Pilo se víno a veselilo po několik dní, kouřily se dýmky a velký dračí duch úřadoval. Na sto trofejí viselo v kruhu dračích lebek lemujícího obřadní náves. Ryk davu posvátně zkouřených domorodců ji naplnil zajíkáním, rotoval kolem středobodu vesmíru, lovcovy věhlasné kořisti. Síla vcházela do lidí, přinesla jim další jistotu do času kupředu vzdáleného. Tancovali uctivě, dokud neodpadli. Náčelník Rudý kámen křepčil mezi nimi zcela pohlcen bubnováním bong. Jako by to nebyl on. Z hlavy se mu již dávno vykouřila vzpomínka na jeho otce Velkého šípa, který byl kdysi před ním náčelníkem ostrova. Byl stejným středem lebečného návěstí jako je Slunce nejzářivějším ze sedmi duchů na nebi. Ale v očích svého syna se pomátl. Šlapal po svých úspěších, opovrhnul náčelnictvím. Vyhostili ho za vlastizradu poté, co naložil všechny své trofeje na vůz tažený koňmi, odvezl je k oceánskému mysu a vyházel do moře jako roztříštěnou minulost.

Tehdy Velký šíp Rudému kameni řekl: ,,Dračí trofeje jsou jako jed, otráví lidského ducha stejně jako dračí krev lidské tělo.“

,,Mrháš vírou, jíž jsi byl od narození součástí,“ namítl Rudý kámen.

,,Za žáru ohňů s námi zmítal dračí tanec,“ pokračoval Velký šíp. ,,Týdny otročili jsme v dračích maskách, padali vyčerpáním, dokud draci nepřiletěli.“

,,Opovrhuješ námi, otče. Opovrhuješ Ostrovem dračích lebek, jež ti dal slávu a moc. Jdi! Jdi a neotáčej se!“

,,Dělej, co musíš, draku. Nerad však opouštím svého syna. S tebou se ale už paktovat nehodlám a za nic ti neděkuji.“