Do propasti pravdy

 

 

               Bohabojný anatolský král Savunmak měl dva syny. Poslušného a neposlušného. Savaščiho a Baskardiho.

Jednoho dne Baskardi zmizel.

               ,,Co ten průšvihář zase provedl?“ kroutil hlavou Savunmak. ,,Tohle už mu trpět nebudu. Lítá si po cizích zemích a celé Anatolii dělá ostudu.“

               Král se rozhodl vyslat poslušného Savaščiho do světa, aby bratra našel.

Baskardi mezitím ukrajoval duchovní bohatství cizích království. Kradl knihy mágů, byl posedlý věděním a neuměl s tím bojovat. Otec mu vše vnější zapovídal, ale Baskardi toužil chápat chod světa i sílu smyslů řízených podle hvězd. Král Savunmak žádné zběhy víry netrpěl a bránil své království před divokou řekou plnou, dle jeho slov, líbivých lží. Řekou silnou nesmlouvavou. Řekou plnou dračí moudrosti.

Savašči si sbalil ranec, brnění, meč a opustil Anatolii, aby se vydal do země, o které jeho bratr Baskardi mnohokrát básnil, do dračí země na východě, Longdýcie. Savašči dostal od otce úkol zabránit drakovi, aby ušpinil čistotu Savunmakova království.

Jen co Savašči do Longdýcie vkročil, spustila se na něj tma. Naplazili se na něj černí nindžové, elitní ochránci hranic. Lepili se jako černý kouř. Zajali Savaščiho a dovlekli jej v okovech před svého krále Paaxing-chenga. Ten se veselil a cedil přes vyceněný úsměv radost z takového úlovku:

,,Kdo jsi a jaké jsou tvé úmysly?“

,,Jsem Savašči, syn Savunmakův, z Anatolie. Hledám svého bratra.“

,,Tvá cesta byla dlouhá a zbytečná. Proč si nehledíš svojí země? Nedávno sem přišel jeden pocestný ze západu, měl bronzovou pleť jako ty, ale byl beze zbroje. Jeho kroky mířily rovnou do Dračí jeskyně. To je naše nejdražší pokladnice.“

,,Je to můj bratr, princ Baskardi!“ Zvedl Savašči rozhořčeně hlas.

,,Chceš-li se k bratrovi připojit, můžeš. Ale věz, že tvůj bratr již není mezi živými. Ha ha. Dal jsem ho svrhnout do propasti,“ pokračoval radostně král.

Savaščimu vyhrkly slzy: ,,Tomu nevěřím. Chci vidět jeho tělo.“

,,Ale to je skvělý nápad. Ano, uvidíš jeho tělo,“ prosykl král skrze zlovolný úsměv a pokynul rukou na své maskované nohsledy. Ti Savaščiho lapili a vlekli ke kraji hluboké propasti, do které nedávno údajně svrhli i Baskardiho. Jakýkoliv odpor byl zbytečný. Každý nindža měl síly za dva a odhodlání samotné tmy, jejíž součástí se v masce stával.

Savašči se tam na pokraji sil přinutil oslovit Hospodina: ,,Hospodine, jestli je to Tvá vůle, svrhni mě ze srázu. Nebojím se draka nic. Vím, že potom budu s Tebou.“

Temné masky strčily do Savaščiho. Ten padal do vlhké nicoty. V okamžiku, kdy čekal náraz na tvrdou zem, vklouzl do chladivé vody plné dusné černoty. Zbroj ho táhla ke dnu. Docházel mu dech. Cukal s sebou a s tichým usínáním se loučil.

Náhle se jeho nehybné tělo rozvlnilo v rytmu proplouvajícího roje čehosi zlatavého. Savašči napůl zemdlelý, myslel, že má mžitky před očima. Jak záře pronikaly hlubinou, podvodní tma se rozjasnila. Ty šmouhy mířily jedním směrem až k ústí podzemní řeky, která přes dno propasti protékala, a rozpohybovaly vodu natolik, že polomrtvého Savaščiho nadzvedly, aby jej vyplivly do moře zpět na světlo.

Savašči se nadechnul vzduchu a procitnul do záplavy vodních zlatých draků Šia-lungů. Dobrodil se na břeh, vzhlédl k nebi a poděkoval Hospodinovi za mocné kouzlo, zcela překvapen, že přežil.

,,To není možné!“ křikl král Paaxing-cheng, ,,Šia-lungové odmítají anatolské maso! Co to je za kouzla?“

Nebylo běžné, aby zlatí draci zanevřeli na člověčinu. Oproti rybám byla příjemným zpestřením. Po návštěvě zbloudilců se v Longdýcii vždy barví řeky do ruda. Okolní svět se ani nedozvídal, proč se vyhýbat právě Longdýcii. Zkrátka nebylo nikoho, kdo by se z ní vrátil živý a mohl ostatní varovat. Dlouho kralevici věřili svým předkům a uplácely draky člověčinou, snad aby se jednoho krutého dne neobrátili draci proti nim. Dnešek znamenal pro Paaxing-chenga zmatek napříč dějinami. Nechal si Savaščiho opět dovléci a nevěřícně lamentoval: ,,Nevím, co jste vy dva zač, ale zbavím se vás jednou provždy. Dám ti úkol. Když jej zvládneš, propustím tebe i tvého bratra.“

,,Takže bratr není mrtvý?“ Napružil se Savašči, kterému se naděje opět rozproudila v žilách.

,,Ještě není. Teď se nachází v té nejhnusnější kobce. Není hoden znát naše tajemství,“ odpověděl král .

,,Jaký mi dáš úkol, králi?“

,,To, co sem přišel tvůj bratr ukrást, je ukryto v jeskyni pod mým hradem. Vzácné knihy, moudrost mých předků a cesta k dračí síle mocného Šia-lunga. Projdi knihovnou až ke kobce, je tam tvůj bratr. Nikdo ti nebude bránit. Nikdo kromě samotného Velkého Šia-lunga.“

Savašči tedy vkročil do jeskyně. Ze všech stran temnota, která nebrala konce. Nic neviděl. Tasil svůj meč, aby ho použil jako slepeckou hůl. Probrouzdal se kamenistou tůní a konečně nahmatal něco suchého. Kameny, nějaká skála, šplhal po ní, až brnění třískalo. Nahmatal dřevo.

,To bude ta moudrost samotného Šia-lunga,´ přemítal v duchu a nahmatal knihy. Poslepu se belhal obrovskou knihovnou. Jedna police, druhá, třetí. Na čtvrté už rozeznával barvy hadích kůží, ze kterých Longdýciané vyráběli přebaly knih. U páté už krásně přečítal jejich tituly. Málem už zatasil meč zpět do pochvy, když si povšimnul, že tma, kvůli které se orientoval jen hmatem, pominula. To Šia-lung zazářil. Vysoukal se po kamenech až nad police. Zlaté šupiny teprve teď vyjevily pravou nekonečnost vědění. Knihovna byla osvícena a Šia-lung výstražně zasyčel. Hmatové vousky se mu nakrčily jak vousky sumců vzrušených neznámým pachem. Drak křečovitě zachvěl hadovitým ocasem a těžkopádně se k Savaščimu sesunul. Čápal oblaněnýma prackama mezi regály knihovny a Savašči chtěje máchnout mečem po drakově uslintané tlamě, nemohl se najednou ani hnout. Stál jako kamenná socha a drak na něj promluvil.

Syčivý hlas byl jako okovy: ,,My, padnuvší k zemi, se už do nebe vrátit nemůžeme. Jak dlouho myslíš, že před námi ve svém rodném království uchráníš čistotu člověka? Pokloníš-li se nám, otevřeme ti bránu nevídanou. Vydáš se na cestu osvícenců.“

Savašči v drakově sevření náhle procitnul. Ale jinak, než si myslíš, protože nespal spánkem unavených. Probudil se do krásného snu, kde se skály proměnily v rozkvetlou zahradu plnou vůní a duhových barev. Přál si proto zůstat s drakem. Ocitnul se mimo sebe.

Ale to, co drak nechtěl, bylo, aby Hospodin prince vytrhnul z tohoto snu. Princova vůle už téměř celá pracovala pro draka. Sen šel za snem a princ nedokázal rozpoznat, zda spí či bdí. Ruka Boží ale opravdu zasáhla a Savašči přišel k sobě. Byl zpět v tmavé jeskyni, mohl se zase hýbat a nechat Boží vůli, aby se s drakem utkala.

Savašči vytáhl kožený měch naplněný pálenkou a vrhnul jej drakovi jako návnadu. Drak se pustil do kozí kůže s velkou chutí. Spolkl celý měch jako jedno sousto. Silné trávící šťávy rychle kozí kůži změkčily, vak prasknul a pálenka pronikla do celého drakova těla. Drak se potácel, chrčel, oční bulvy se mu otáčely v sloup a snažil se prince chytit a roztrhat, ale zamák se nemohl svými křivolakými zuby strefit. Savašči neotálel a namazanému drakovi propíchl mečem srdce. A jak drak krvácel, jeho zářivé šupiny vyhasínaly. Bojovník se jal v labyrintu knih hledat onu temnou kobku s uvězněným bratrem. Čekal, že nalezne mříže, které nebude lehké překonat, avšak mýlil se. Bratra nalezl sedícího v tureckém sedu na podlaze v koutě, v rukou dřímajícího otevřenou knihu. V tom přítmí bylo s podivem, že by vůbec mohl někdo písmenka přečíst. Savačši bratra oslovil, ale ten nereagoval. Možná že spal, a tak se ho Savašči pokusil vzbudit dotykem. Baskardi vzhlédl na toho, kdo jej vyrušil a lekl se. Vyskočil na nohy, přitiskl se zády k vlhké stěně, jakoby se právě probudil. Podle hlasu poznal bratra.

,,Savašči, bratře. Kde jsi se tu objevil?“

,,Půjdeme domů, Baskardi.“

,,Ale já nikam nejdu. Tady mám ten pravý ráj, konečně nalezený.“

,,Toto není ráj, to je peklo,“ odporoval Savašči a uvědomil si, že teď budou slova krátká. Měl by nechat bratra zde a přijmout jeho rozhodnutí či použít násilí, aby jej dostal domů? Nikdy by si neodpustil, kdyby tu bratra zanechal, natolik ho měl rád, a v okamžiku, kdy se rozhodl pro násilí a dotknul se rukou bratrovi paže, Baskardi polevil v odmítavém postoji.

,,Savašči, bratře. Kde jsi se tu objevil? A co děláme v tak nuzném prostředí?“

,,Půjdeme domů, Baskardi, rychle, než drak úplně vyhasne. Světla tu není nazbyt.“

,,Drak?“, zděsil se Baskardi. ,,Tady je drak?“

,,Ano, je tady mrtvý drak, dobře mu tak. Jal tě do snu.“

Než drak vyhasl, byli už oba venku pod hradem. Tam na ně čekal král Paaxing-cheng, zcela vyjeven a překvapeně k Savaščimu pronesl: ,,Draka nelze zabít.“ Nato zmateně popocházel tam a sem a s vytřeštěnýma očima stále opakoval: ,,Draka nelze zabít! Vždyť je to sám bůh! Co ty máš za boha, že jsi tohoto schopen?“ ptal se král nechápavě.

,,Toho Nejvyššího.“ Odpověděl Savašči.

V ten den zemí prostupoval rudý příkrov zapadajícího slunce a Paaxing-cheng vyhnal oba bratry z Longdýcie. Ti si rychle posedali na královi koně kertaky a cvalem pelášili k západu, zpět domů. V tu chvíli bylo onému králi tak smutno po ztracené naději, že si svých zmizelých kertaků ani nevšiml.

               Cestou Baskardi vyprávěl bratru, jaké puzení ho stále nutilo utíkat z domu, že si nikdy neuvědomoval, jakou škodu může takové puzení napáchat. Ale kdyby nebylo této příhody, nikdy by si to neuvědomil a možná, že už by teď pomalu umíral sám v krásném, ale lživém, dračím snu.