Vlk a zajíc

(upravená verze z roku 2015)


V jednom lese žil vlk a ten byl neustále s něčím nespokojený. Jednak mu vadily jeho uši, jednak mu vadila jeho srst a pokaždé, když na sobě našel nějakou tu "šílenost" (jak tomu říkal), snažil se na sobě pracovat a odstranit ji. Až se jednoho dne rozhodl, že už vlastně vůbec nechce být vlkem.

„Proč mám pořád chodit s tou krvelačnou smečkou a rvát se?“ říkal si. „Chci chodit sám a utéct, když přijde nebezpečí. Chci žít naprosto jednoduchý a spokojený život.“

Jednoho dne, když se tak procházel po lese jako každé odpoledne, zahlédl v dálce zajíce, který si vesele poskakoval po poli. Rozhodl se tedy, že se stane také zajícem a šel to hned oznámit svým přátelům.

„Co je to za nesmysl? Jsi vlk. Proč chceš být zajícem? Vždyť to ani nejde,“ divili se kamarádi.

A on jim trpělivě vysvětloval, že je všechno stejně jen iluze a že si může klidně vybrat, kým chce být. Nechce být vlkem? Bude tedy zajícem, no a co?!

Sbalil si tedy na cestu uzlík masa a šel do světa hledat zajíce, kterého viděl poskakovat po poli. Aby se od něho učil žít jako on. Šel dnem i nocí, ale kdykoliv nějakého zahlédl, sotva k němu došel, zajíc už byl pryč.

„Já ti neublížím!“ volal za nimi. Ale marně. Žádný zajíc s ním nechtěl mít nic společného.

Když už byl na cestě několik dní a začal pomýšlet na návrat, uslyšel z lesa slabé sténání.

„Co se děje?“ podivil se a šel za tím zvukem.

V lese narazil na zajíce, který byl chycený do pasti. Sotva zajíc vlka uviděl, začal se hystericky smát:

„A je to tady, pánové a dámy, hodina mé smrti nadešla. No že sis dal na čas, bastarde smradlavej...“

Ale vlk mu povídá: „Neboj se, kamaráde, já ti pomůžu. Dostanu tě z té pasti ven a budeš volný.“

„Láry fáry, co to meleš? Já vím, že mě sežereš, nejsem tak naivní, jak vypadám.“ Na to roztáhl tlapky, udělal mučednickou grimasu a po jeho slovech: „Bože můj, proč jsi mě opustil?“ se i vlk rozesmál. A že se vlci moc často nesmějí.

Lehl si tedy na záda a na důkaz dobré vůle podal zajíci kus masa, který mu ještě zbyl v ranečku. Ten si však překvapeně zaťukal na čelo a povídá:

„Maso? Co vás v té vlčí škole učí? To přece zajíci nejedí.“ A zachichotal se jako prvňáček, jakoby mu ani nešlo o život. „Víš co? Nejlíp uděláš, když mě teď hned roztrháš a necháš si ty své hry. Já už jsem se se svým osudem smířil.“

Vlk dělal, že neslyší, a začal mu pomáhat z pastičky. Zajíc sotva dokázal vytáhnout tlapku ven, nastartoval běhy a už uháněl od vlka jako o závod. Když se však na chvilku otočil, jestli ho vlk nedohání, ke svému překvapení zjistil, že za ním vůbec neběží. Chvíli se tedy rozmýšlel a pomalu se vydal na cestu zpět. Když byl pár metrů od vlka, zastavil se a zeptal:

„Proč za mnou neběžíš? Nejsem ti dost dobrý k jídlu? Jsem pořádný zajíc, jako každý jiný. Měl bys vidět, jak po mně zaječice jedou.“

Vlk se nadechl a spustil. Mluvil o tom, jak vlastně nikdy nechtěl být vlkem, jak mu stále něco vadilo, až se časem rozhodl být zajícem. Zajíc poslouchal a jen nevěřícně valil očka. Když vlk dokončil svou řeč, začal mluvit zajíc:

„Normálně bych ti teda řekl, že se s blázny nebavím a odskákal bych pryč. Ale zachránil jsi mi život, tak ti poradím. Myslím, že to nebude fungovat, ale pomohu ti. Ty už si na to doufejme přijdeš sám.“

A začal vysvětlovat vlku všechno o zaječím světě. Kde žijí, jak se množí a čím se živí. A vlk poslouchal s takovým zaujetím, že si ani nevšiml, že se blíží noc. A tak šli spát a od té doby už chodili všude spolu. Zvykli si na sebe natolik, že spolu spali v jednom pelechu, jedli z jednoho trsu trávy a postupně se z nich stali tak velcí přátelé, že zajíci vůbec nepřišlo, že by jeho kamarád nebyl jako on. A ani vlk už se necítil jako vlk. A možná dokonce zapomněl na svůj starý život.

A tak spolu žili šťastně, až do jednoho suchého, slunečného dne, kdy potkali cestou na pole partičku lišek. Lišky je okamžitě zahlédly a oběma přátelům hned problesklo hlavou: „Tak to je konec.“ Podívali se na sebe a s pohledem, který dal povel: „A běžíme,“ odstartovali svůj poslední, předem prohraný závod. Lišky se okamžitě rozběhly za nimi a když je po chvilce dohnaly a obklíčily, povídá ta nejstarší a největší liška vlkovi:

„Ty jsi mi ale divný zajíc, poslouchej. Nejsi nemocný? Nerada bych snědla zkažené jídlo.“

Vlk se na ni podíval, pak se na sebe, podíval se na svého malého kamaráda, který za ním drkotal zuby strachy, a pak na lišky kolem a zase na sebe. Stačilo. Stoupl si pomalu na všechny čtyři, naježil srst, vycenil tesáky a zaburácel hrozivým hlasem:

„Spadla klec, dámy. Doufám, že jste stihly napsat závěť.“

A pustil se s nimi do boje tak nelítostného, že byly liščí chlupy v tu chvíli všude kolem. Většina lišek stačila utéct. Jen jedna zůstala ležet na místě zraněná.

Vlk se otočil ke svému pořád ještě vystrašenému kamarádovi a rozloučil se slovy:

„Byl jsem s tebou rád, ale už je čas jít tam, kam patřím. Jsem vlk a jsem tomu rád. Děkuji ti za pomoc a kdybys cokoliv potřeboval, zastav se a já udělám, co bude v mých silách. Jen za mnou přijď, když budu sám. Za sebe ručím, ale za svou rodinu ne.“

Obrátil se a utíkal pryč. Zajíc za ním se slzami v očích ještě dlouho hleděl.

„Mám tě rád,“ volal za ním. „A děkuji ti, že jsi mi už dvakrát zachránil život.“

Vlk se ještě naposled zahleděl zpět, šibalsky mrkl na svého kamaráda a zmizel za kopcem.


---

„Chci být vlk!“

„Cože to?“ zeptal se překvapeně zajíc a podíval se za hlasem.

„Chci být vlk,“ slyšel znovu.

Zraněná liška se s námahou zvedala, stále koukala za vlkem a opakovala s nepřítomným výrazem v očích: „Chci být vlk... chci být vlk.“

Chlupáč jen zakroutil hlavou a šel domů do své nory. Kamaráda vlka už poté nikdy neviděl, jen několik dní ještě slyšel řvát lišku po lese mocným hlasem: „Já jsem vlk a třeste se!“