Jakub a tajemná jedle (Bedřichov)

V dobách, kdy zdejší kopce pokrývaly temné lesy a v místě, kde na samém okraji panské obory hraběte Clam-Gallase stávala na malém paloučku dřevěná myslivna, v těch místech žil spokojeně starý myslivec i se svou krásnou vnučkou Štěpánkou. V podkroví pak hostili mysliveckého mládence, hodného a milého učedníka Jakuba. A tak se stalo, že se Štěpánka s Jakubem do sebe zamilovali a plánovali s požehnáním dědečka svatbu.

Avšak na protějším kopci, na Trništi, žil ve svém hradě zlý rytíř Dornst, který chtěl získat spanilou dívku jen a jen pro sebe. Čekal na okamžik, kdy se mladý myslivec vydal za prací do lesa. Pak se převlékl za mnicha, a se špatným úmyslem děvče unést, odebral se navštívit myslivnu.

Když se po přívětivém přijetí lstí dostal do stavení, bylo už pozdě. Dědeček svou vnučku před zlým rytířem bránil, ale marně. Určitě by se Dornstovi povedlo unést Štěpánku na jeho hrad, kdyby právě v tu chvíli nesbírala v blízkosti myslivny léčivé byliny stará Trudy – místní léčitelka a vědma. Ta náhodou spatřila vše, co se odehrálo, a protože byla jasnozřivá, hned věděla, kde má Jakuba hledat a jak přivolat jeho kroky zpět k domovu. K tomu ji nepomáhal nikdo jiný než lesní zvířátka, která rychlostí jim danou úkol splnila.

Mládenec z lesů přiběhl právě ve chvíli, kdy zlostný rytíř posadil spoutanou a plačící dívku na koně a znovu vběhl do myslivny zahladit stopy po svém činu. Na kraji paseky stihla Trudy Jakubovi předat začarovanou lískovou větev i s jejím tajemstvím. On podle návodu bylinkářky máchl větvičkou a proměnil Štěpánku ve štíhlou vysokou jedli, aby ji před tím vším zlem ochránil.

Mezitím Dornst chalupu podpálil a spěchal za svým ohněm vyplašeným koněm do lesa v domnění, že spoutaná dívka jede stále v sedle. (O tom, jak to se zlým rytířem dopadlo, to je jiný příběh, který vypráví Modré putování za zázračnou vodou.)

Když se z myslivny začal linout černý dým a šlehaly plameny, odvážný Jakub ani na chvilku nezaváhal a vrátil se do chalupy pro starce. Při jeho záchraně však v plamenech ztratil lískovou větvičku, bez jejíž pomoci nebylo možné Štěpánku proměnit zpět v dívku.

Jakuba nikdy neopustila láska ke své milé, většinu času seděl pod jedlí a radil se s ní o všem, co měl na srdci, i o tom, jak se starat o les, vodu a zvěř. Protože láska v jeho srdci byla tak silná, dokázala jednoho svatojánského dne zlomit i kouzlo lísky a Štěpánka se stala duchem jedle. Přes den jí bylo dovoleno ve svém lidském těle žít život ženy, vedle svého milovaného Jakuba, v noci proměněná v jedli pomáhala střežit les a vše živé v něm.

Když manželé společně prožili pěkný a naplněný život, stromová bytost v podobě dívky setrvávala v jedli dál až do té doby, než strom zaniknul …a kdo ví? Třeba v těch místech žije dodnes.