O jizerní víle ( Spálov)

Voda neteče tak, jak fouká vítr, jednou sem a podruhé tam, ale vždy stejným směrem – podle spádu. Léta letoucí proudí neměnným korytem a trpělivě hloubí i hladí zem. Hladí po věky věků i kameny, převaluje je, omílá jejich hrany, takže jsou za století oválné jako vajíčka.

Takové zaoblené balvánky jsou i na soutoku Kamenice, která se u Spálova vlévá do řeky Jizery. Kolem rostou husté lesy, v nichž lidé káceli dřevo, a tu a tam bývalo dříve vidět i milíře uhlířů. Pramínky dýmu z nich stoupaly jako bílé stužky.

V obci vysoko nad soutokem žil v dřevěném stavení lesník Fronic. Lesy, které spravoval pro hraběte Desfourse, se táhly až za potok Zlatník, svádějící vody z polesí hraběnky Lamoftové z Frintropu z panství navarovského. Lesník byl člověk nenechavý, závistivý a hanobitný -stále měl málo. Měl syna Ondřeje – také lesníka – a přál mu, aby se bohatě oženil.

Starý Fronic vychovával svého Ondřeje velmi přísně. V lesích, které spravoval, rostlo množství buků, smrků, javorů i verpánů. A pod jejich hustými větvemi vyrůstalo každým rokem plno vraních ok, jaterníků, kapradin, sleziníků, hasivek i hořců, které v trávě zářily jako kozákovské ametysty. A v předjaří, kdy bylo ještě všude kopno, vyšlehl ze země krásný, ale jedovatý lýkovec, nebezpečný pro pasoucí se dobytek. Bylo tu mnoho tajemných zákoutí, kam rádi zašli lidé, hledající ticho a odpočinek.

A žily tu i jizerní víly, které lidem rády prováděly různé kousky. Nejednou zlákaly do svých tenat zbloudilého poutníka, jehož tělo pak Jizera připlavila dolů do nížiny.

Jedna z těchto víl se jmenovala Eufrozína. Byla průsvitná, takže skrze její tělo bylo vidět drobné violky a medyňky. Ta měla zvláštní moc: mohla se proměnit ve venkovskou dívku, laňku nebo třeba i starou čarodějnici.

Lidi nenáviděla. Vyprávělo se o ní, že se kdysi zamilovala do lesního mládence, který její láskou pohrdl. Eufrozína se prý teď za to mstí na každém člověku, kterého potká.

Jednou povídá lesmistr Fronic svému synovi Ondřejovi.

„Bolí mě dneska hlava a měl bych jít označovat stromy, které se mají kácet. Myslím, že si s tím poradíš sám, vždy už se mnou chodíš po lese třetí rok.“

Ondřej se tedy vydal dolů k soutoku. Znal tato místa a věděl, že Jizera po velkých deštích pod soutokem s Oleškou zčervená a Kamenice, tekoucí z rašelinišť, jí dá barvu hnědou. Ondřej rád pozoroval tato místa, kde se obě barvy mísily.

Když mladý Fronic sestoupil do údolí, spatřil na břehu řeky dívku peroucí prádlo. Ještě nikdy ji tu neviděl. Stála nad divokou vodou a vesele si zpívala.

Chtěl ji oslovit, ale dívka vzala do rukou košík a už byla tatam. „To je přece Ondřejka, uhlířova dcera,“ řekli dřevaři, když se na dívku vyptával. Plachá dívčina se Ondřejovi líbila, a tak se rozhodl, že si na ni počká.

Za několik dnů potkal dívku na malinách. Sukni měla podkasanou, barvu tváří k nerozeznání od rudých malin, a oči, oči, jako když obloha spadne do studánky!

Ale jakmile uviděla lesmistrova syna, rychle vstala a chtěla uprchnout.

„Ondřejko, Ondřejko, neutíkej!“ volal chlapec. Dívka se zarazila.

„Odkud víš, jak se jmenuji?“

„My musíme vědět o všem, co se děje v lesích, které spravujeme pro knížete,“ odpověděl Ondřej.

Pak si pěkně povídali o všem možném.

„Kdy bych tě zase mohl vidět?“ ptal se Ondřej, když se začalo stmívat.

„Chodím do lesa každý den,“ odpověděla Ondřejka. „Jednou na houby, jindy na byliny.“ A hned začala vypočítávat, která bylinka je na horkou nemoc, která na úžeh, co je nejlepší na oustřele, co na loupání v kříži a který kořen se nesmí překročit, aby člověk v lese nezabloudil.

Celou noc potom musel myslet mladý Fronic na Ondřejčiny oči a nemohl se dočkat druhého dne, kdy se s ní zase uvidí. Když ji konečně našel, zahleděl se do jejích očí tak hluboko, že si ani nevšiml, kterak jej pozoruje – jizerní víla!

Pak se Ondřej s Ondřejkou scházeli skoro každý den, až na to jednou přišel starý Fronic.

Zavolal si syna k sobě a řekl mu přísně:

„Ať tě už nikdy neuvidím s tou uhlířovou dcerou! Jsou tady jiné nevěsty, bohatší a hezčí! Co třeba Kristýna z Běliště, Jindřiška z Trávníků, perníkářovic Matylda z Malého rynku nebo Dorotka z Polichna?“

Ale Ondřej nechtěl o jiných děvčatech ani slyšet. Když mu však otec začal vyhrožovat, že ho vůbec nepustí ven, slíbil, že už Ondřejku vyhledávat nebude.

Starý lesník byl se synovým rozhodnutím spokojen, ale nespokojená byla Ondřejka. Chodila dál s prádlem k vodě i se džbánem na borůvky, ale Ondřeje už nikde nepotkávala. Nevěděla, že otec hlídá každý jeho krok a že jej dal dokonce v panském voze zavést do Brodu za perníkářovic dcerou, která byla nejbohatší ze všech brodských děvčat.

Ondřejka čekala a čekala. Ale marně. Jednou – utrápená Ondřejovou zradou – zašla na místa u řeky, kde se kdysi scházeli. Sedla si do olšoví a bylo jí do pláče.

Tu za sebou uslyšela tiché krůčky. Byly tak slabé a jemné, že i vánek, který ševelil listím, dělá více hluku.

Uhlířova dcera se ohlédla – a koho nevidí? Jizerní vílu Eufrozínu! Jejím závojem prosvítalo bílé tělo a průsvitným tělem všechny květy, jež tu právě kvetly.

„Proč jsi tak smutná, Ondřejko?“ zeptala se slabým hláskem jizerní víla.

„Musím být nešťastná, když lesmistrův Ondřej za mnou už měsíc nepřišel.“

Ale to by ani nebyla Eufrozína, kdyby nevěděla, co se za tím všechno skrývá. I ona se kdysi zklamala v lásce a zdálo se jí, že tohle je vhodná příležitost k další pomstě na proradném lidském pokolení.

„Neplač, Ondřejko,“ řekla Eufrozína, „já tě pomstím . . . Umím se převtělovat a dovedu na sebe vzít každou podobu, která mě napadne. Třeba i tvoji!“

A hned to Ondřejce předvedla.

„Až půjde Ondřej kolem řeky, proměním se, skočím do vody a uvidíme, jestli tě Ondřej ještě miluje. Má-li tě rád, vrhne se za tebou do proudu, a když ne, bude se rozmýšlet.“

Ondřejka souhlasila a netušila, že Eufrozína chystá lest. Srdečně se rozloučila a víla se ukryla do kapradí, aby tam počkala na Ondřeje.

Druhého dne se dočkala. Mladý lesník přidělil dřevařům práci, když tu najednou zase viděl na břehu dívku máchající prádlo. Stála na kameni a skláněla se nad vodou, která tekla po několikadenním dešti velmi prudce. Zdálo se mu, že poznává Ondřejku. Zastavil se a vzpomínal na krásné chvíle, které spolu prožili.

„Ondřejko!“ zvolal mimoděk.

Eufrozína se obrátila a podívala se na něj Ondřejčinýma pomněnkovýma očima. Mladému lesníkovi začalo prudčeji bušit srdce. Víla předstírala, že se ulekla, trochu vykřikla a sklouzla po mokrém balvanu do dravých říčních vod.

„Ondřejko!“ zvolal Ondřej a odhodlaně skočil do divokých vln. Tonoucí se ještě několikrát vynořila z vody a volala Ondřejovo jméno:

„Ondřeji, můj milý, zachraň mě. Topím se!“

A Ondřej plaval, narážel na kameny, ale Eufrozína se stále vzdalovala. Voda byla ledová a Ondřej náhle pocítil v nohou křeč. Navíc se dostal do vodního víru, který ho strhl do hlubin.

„Ondřejko, Ondřejko, měl jsem tě ze všech nej…“ vykřikl z posledních sil.

Ale větu už nedořekl. Voda jej umlčela. Ještě chvíli pak zápasil o svůj život, ale bez úspěchu.

Druhého dne vyplavalo jeho mrtvé tělo před Brodem, kde se do Jizery vlévá Žernovník.

Když se Ondřejka dověděla, co způsobila, šla s pláčem k jizerní víle.

„Ne ty, ale on byl vším vinen… Tak by měla být potrestána každá lidská nevěra!“ řekla jí Eufrozína.

Marně si pak lesmistr Fronic nad rakví svého syna vyčítal, že jej nutil aby se rozešel s uhlířovou dcerou a našel si bohatou nevěstu. Z hájovny se pak přestěhoval tam, kde nebyly žádné řeky, aby mu to nepřipomínalo, kterak přišel svou lakotou o svého jediného syna.

A co jizerní víla? Ta nad soutokem Kamenice a Jizery žije dosud a stále tam střeží věrnost mládenců a panen v okolí. A běda, kdyby se jí někdo zpronevěřil.