O šedé ovečce

Když se táta oheň a máma dřevo do sebe zamilovali, narodila se jim šedá ovečka. Objevovala se všude tam, kde hořel oheň a dýmal kouř.

Jednou, v podvečer, se šedá ovečka pásla na louce. Vlk ji větřil už z dálky. Kvůli kouři mu tekly velké slzy, ale čich měl ještě dobrý a ten ho bezpečně vedl. Čichal, čichal, až se dočichal ke kouřové louce.

„BUF!“ kýchl nedokonale vlk.

Šedá ovečka vlka uslyšela a hned se rozběhla pryč. Vlk za ní. Oba klopýtali přes kořeny a nejedlé houby (ty jedlé už tam nebyly), skákali přes suché větve a svraštělé kůže suchozemských hadů. Vlka honila touha po masu a šedou ovečku vlk.

Když ovečka přiběhla na louku, kde zrovna chlapci pálili oheň, zaradovala se: „Táto! Mámo!“ a skočila ohni rovnou do náruče. Vlk, protože měl v očích slzy a nestihl před ohněm zabrzdit, vběhl do ohně také. Nešikovně zakopl o žhavý kámen, narazil si záda a musel na masáž.

Šedá ovečka se proměnila v kouř a rozplývala se po louce i blahem.