Jak pidibásník k velké múze přišel

Žil byl, a snad i stále žije a je, kdysi nedávno v jedné nedaleké zemi mladý mužíček. Byl to pidimužíček Béda nebo Éda, tak nějak se myslím jmenoval. A ten byl hrozně smutný, pesimistický a deprese míval, že by se o ně mohl opřít. Kudy chodil, na všechny se mračil a nikdo ho proto neměl rád. Ostatní lidičkové i lidi mu vadili, nerad se s někým bavil. Neměl totiž o čem. On byl tenhle Éda Béda vždycky tak trochu jiný než všichni ostatní pidimužíčkové a pidiženičky v tom kraji Pidikraji, odkud pocházel.
A protože ho nikdo neměl rád a nikdo se na něj nikdy neusmál a nikdo si nikdy nechtěl přečíst jeho básně, které ze samoty a ze zoufalství psal, rozhodl se jednoho krásného večera, že dnes to bude naposled, co ulehne ve své pidipostýlce. Zítra si hned ráno sbalím věci a odejdu pryč od světa a od lidí. Beztak tu nikomu nebudu chybět, řekl si.
S rozbřeskem vstal, naposledy posnídal ve svém pididomečku a vydal se na cestu do neznáma. Šel, šel, šel a šel, až málem pošel...žízní na dobré pivo. Jak já bych se napil, říkal si. Bože, co já bych dal za pintu vychlazené Plzničky! Jé, tu bych si teď nejradši ze všeho dal! Ale kde tady v lese, daleko ode všeho života, najít krčmu? Tak se snažil na to nemyslet a šel dál.
I došel na mýtinu, kde se rozhodl přespat. Postavil si pidistan, vybalil pidispacák a ulehl. Sotva však zavřel oči, slyšel z venku nějaký šramot. Joj, aby to tak byli jeleni! Vyděsil se. Jeleni totiž pidimužíčky žerou ze všeho nejraději. To jenom hloupí lidé si myslí, že jeleni se pasou na trávě a sem tam z hladu loupají kůru ze stromů.
Béda se rychle obul a připravil své pidinožičky na útěk. Venku však nebyli jeleni, ani nic podobného, ale krásná víla. Tančila tam ve svitu měsíce a byla nádherná. Tak nádherná, že Béda nebyl schopen se ani pohnout. Jen tam tak stál a čučel na ní s otevřenou pusou.
,,Jé, ty jsi ale krásná!" Vypravil po hodné chvíli ze sebe. ,,Kdo jsi?"
Víla přestala tančit, posadila se k němu a medově sladkým hláskem povídá, že je lesní víla a že tu tančí, aby tráva správně rostla.
Víte, to ony víly tak dělají, že svým tancem lehce udupávají a kypří půdu, což je důvod proč na mýtinách tak pěkně roste tráva a vytváří správné podmínky pro budoucí nový les.
,,A můžu si na tebe sáhnout? Já jsem ještě nikdy žádnou vílu neviděl a nevím, jestli se mi třeba jenom nezdáš..." Osmělil se Béda a víla nebyla proti.
Chvíli se bavili, až Béda říká ,,Počkej, já bych ti vlastně mohl zahrát k tomu tančení něco pořádnýho, dyť já tu mám ve svém pidistanu pidi elektrickou kytaru a pidikombo!" Zalez do pidistanu a za pár minut se vynořil s pidikytarou a začal hrát. Víla se zaposlouchala a protože se jí to zalíbilo, počala tančit. Ale docela jinak než prve- házela zběsile hlavou, voňavé vlásky jí vlály chvíli sem, hned zas tam, skákala a dupala, až Éda nadskakoval. Ten byl rád, že se jí to tak líbí a hrál a hrál, stále tvrdší a tvrdší muziku.
Když už víla nemohla dál, padla vyčerpáním na zem a funěla jak parní lokomotiva Škoda 556.036. Mýtina byla tím zběsilým pogováním rozrytá, jako od stáda divočáků.
A v tom se objevila uprostřed toho oraniště další víla, o poznání starší, a spustila. ,,Co to má znamenat?! Takhle to tu rozrýt, že se nestydíš! To jsi víla, Pentagramko?"
Pentagramka s hrůzou vstala a vrhla se té druhé víle k nohám. ,,Prosím vás za odpuštění, Velevílo Mílo. Já to napravím!" Velevíla však nechtěla ani slyšet. ,,Od teď už nejsi víla, Pentagramko. Zbavuji tě všech tvých vílích schopností! Jdi kam chceš, k nám už se ale nikdy nesmíš vrátit!" Řekla a ukázala na ní prostředníček, do kterého se vtáhla veškerá Pentagramčina vílí moc. Vypadalo to, jako měsíční paprsky v tenoučkém proudu, který vycházel Pentagramce přímo ze srdce.
Když vysála poslední kapku kouzel, zmizela Velevíla Míla stejně z nenadání, jako se objevila, a Béda s Pentagramkou zůstali na mýtině sami. Již bývalá víla usedavě plakala a Béda samou lítostí nad tím, co zavinil taky popotahoval. ,,Počkej, nebreč," povídá jí utírajíc si nudli do rukávu.
,,Já ale musím brečet. Co teď se mnou bude? Co mám já nešťastná dělat? Vždyť ani nic neumím!" Béda jí chtěl aspoň dát kapesník, aby se mohla vysmrkat, ale zjistil, že všechny nechal doma a má v pidistanu jen staré ponožky. On by to nějak zvládl, ale to se nehodí, aby taková víla, byť bývalá, smrkala do děravé ponožky...
A tak se zamyslel a začal odříkávat báseň, co ho zrovna napadla. Pentagramce se moc líbila a přestala plakat. Dokonce se na něj i lehce pousmála. Sotva že Béda dořekl jednu, už ho napadala další báseň a další a další a další...už ne, protože musel na chvíli přestat odříkávat, aby si je mohl všechny zapsat. On totiž vymýšlel krásné básně, ale co si hned nezapsal, to hned zapomněl, takže spousty jeho děl se bohužel nedochovaly.
,,Ty, Pentagramko," řekl když dopsal poslední, ,,to kvůli tobě mne napadají tak krásné a úžasné věci. Jsi moje velká múza. Velká, krásná a úžasná!" Když tohle říkal, červenaly se jeho piditvářičky tak, že by člověk myslel, že tam před ní stojí rajče v obleku.
,,Děkuji, Bédo. Víš, myslím, že spolu to nějak zvládneme, i když teď už nejsem víla." Usmála se na něj.
A od té doby spolu Béda Éda a bývalá víla Pentagramka vandrují po světě a živí se, čím se dá. On občas přednáší své básně v barech a literárních kavárnách a je v tom tuze dobrý. Lecjaký velký básník by mu mohl tu jeho múzu závidět!