O vodníkovi, housličkách a utopeném vožungrovi 2. část

Dušička dopil pivo a povídá: Jestli si skončil, Vašku, dopij a můžeš jít. Tady Lojza, to je ten sumec u kamen, ti ukáže cestu. Václav skutečně dopil, zvednul se od stolu, popadl čepici a lucernu, ale ještě se otočil: Dušičko,, nerozmyslíš si to? Vládneš mocí, kterou my nemáme a přece nejsi zlej. Dušička se na chvíli tiše zamyslel a odpověděl: Víš co? Nic neslibuju, ale zejtra se stavim v Prčicích, v hospodě U Kolumbuse a uvidim co se dá dělat, ale co jste si zvolili, cabrones, to máte. Teď plav, mam ještě práci...

Ale Dušička ve skutečnosti práci neměl. Přemýšlel! Myslel na tátu, kterýmu slíbil, že nikdy nikoho neutopí, pokud to nebude již řečená obersvině. A vzpomněl si na starou křivdu. To když se učil v Praze u strýce Šmikorandy a makal u ledařů, tak mu odvedli lásku Toničku a provdali za nějakýho formana z Kolína. Hledal jí a když ji konečně našel, byla z ní panička k pohledání, ale ne k životu po jeho boku. Tak dal na tátova slova a doporučení a vzal si Kaňku z Bílé tůně, poctivou vodnici, která ale celej den nezavřela hubu, proto skončila u předpovědi počasí. Ale co mu to ten táta tehdy říkal, když mu odvedli Toničku? ,, Člověk člověku a někdy i našinci je největší škodnou, ale když budeme jako oni, budeme to samý, nebo taky horší. Ale nechat zlo zlem jen tak, je jako zlu pomoci.

Joo, táto, měl si recht, vždycky si měl recht: pošeptal si Dušička sám pro sebe a sundal ze stěny staré skřipky. Do fráčku si přichystal stříbrnou strunu, rovněž dědictví po tátovi a spát nešel, nýbrž hrál po celou noc a starý sumec Lojza, když se vrátil od hladiny, by dosvědčil, že viděl otrlého Dušičku při hraní zamáčknout slzu.

Další den na večer se vystrojil na cestu. Červené botky šité při měsíčku, novou čistou košili, zelené kalhoty, frak, klobouk. Dobře se ujistil, že mu nechybí stříbrná struna a už kráčel na zem...

V hospodě U Kolumbuse byla vřava. Nedávný pád starostenské rady všechno zamotal. Všechno teď bylo na starostovi, jestli to nechá dojít do předčasných voleb, nebo potvrdí radu navrženou rychtářem. Nebo taky tu padlou. Těžko říct u věčně nametenýho starosty a jeho povedenýho mluvčího.

Dušička si sednul do kouta, aby na něj nebylo vidět, objednal si pivo, poslouchal a sledoval, co se bude dít. Starosta se sotva držel na nohou a mluvčí ho musel přidržovat. Starosta si pletl slova a vůbec byl v jiném světě. Dušička si proto namotal strunu na housličky a spokojeně ji probrnknul.

Nakonec došlo na nepříjemné rozuzlení. Starosta potvrdil bývalou radu, aniž by si všímal protestního bučení a hozených půllitrů. Bezpochyby to bylo kvůli konšelovi Burešovi, co měl na starosti obecní pokladnu a nezapomněl z ní dávat do své i cizí kapsy, starostovy nevyjímaje.

Dušička toho měl akorát dost: Brekekeke, dost už toho Vašeho bordelu, vy krysy suchozemský. Když nemůže narovnat pořádek člověk, narovná ho hastrmanskej jako já. Tancuj, vožungre, podle mý písničky. A hastrman spustil tesknivou Chi mai, kterou se naučil na Školení mokrých šosů v Paříži. A starosta začal tancovat směrem ke dveřím. Jenže do věci se připletl mluvčí Bača a chytil starostu kolem pasu a táhl ho zpátky. Brekeke, tak ty takhle, inu přidáme pořádnej dupák: pravil Dušička a naladil na irskej River dance, kterej se naučil na Školení vodních démonů sladkovodních i mořských v Dublinu. Tak, ti dva výtečníci poskakovali ke dveřím, až byli oba zpocení. Hospoda na to jenom civěla. Uplacené radě to ale nestačilo a chtěla se vrhnout na Dušičku. Brekeke kvak, výborně, dáme kozáčka: Zapištěl Dušička a naladil na kozáčku, kterej slyšel hrát na Volze během Školení zamrzlých toků. A tak všichni zkorumpovaní poskakovali ke dveřím, až byli udýchaní, zpocení, prostě zralí na infarkt. Co na mě čumíte, jak žabák Ravak na bojler, popadněte ty ptáčky, dejte jim Jana Nepomuckýho a ven z vesnice: Smál se Dušička. Celá hospoda volala: Co je Jan Nepomucký? Dušička se zařehtá jako kdyby raracha polechtali vidlema: To musej bejt dva, jeden drží, druhej vyplachuje držku pod vodou. Hospoda se rozeřvala, popadla ty výtečníky a šup s nima k lavoru, kde hospodskej vyplachoval sklenice. Dušička si konečně odpočinul.

A jak to bylo dál? Dušička dál hrál už bez stříbrné struny každý víkend U Kolumbuse, protože i takový vodník by měl mít šábes, že jo. Přes tejden se věnoval obvyklé činnosti, takže ho lidé měli rádi, v hospodě mu nechávali lavor na nohy s teplou vodou, aby neměl revma jako Lojza a vždycky dostal pivo, kam potají přidával puškvorec, aby mělo správnou chuť. Ječmen už mu dávali místní sami, takže byl spokojenej.

A co rada? Naše výtečníky po tom tanci a výplachu už nikdo neviděl, byla zvolená nová rada v čele s bývalým rychtářem a zástupce mu dělal ponocnej Václav za to, že upozornil Dušičku.

Jenom ta hospoda se už nejmenuje U Kolumbuse, ale U utopeného vožungra. Proč? Když sem přijdete, dozvíte se jak někoho utopit, aniž by zemřel, ale že ho stačí utopit ve vodě, protože ji nikdy nepil. A taky se dozvíte, že nechat zlo zlem jen tak, je jako mu pomoci