Záporníček Pacholíček a odmocninky

Bylo nebylo, v jednom malém útulném intervalu uprostřed širé
číselné osy (vprostřed přímky je totiž každý její bod) žil byl
Záporníček pacholíček. S ním tam žil také Jeden (číslo 1), který
se o něho staral. Jednou ráno dostal Jeden hlad. Před tím, než se
šel na paseku napást a shodit parohy, uzavřel Záporníčkův
interval a varoval ho: "Nesmíš nikomu otevírat interval! Potulují
se tu kolem všelijaké zlé funkce a výrazy. Musíš počkat až se
vrátím!" Záporníček pacholíček odpověděl: "Ano, neboj se Jedene,
dám si na sebe pozor." Jeden se usmál a odcválal se napást.
Uběhlo několik hodin, když tu na Záporníčkův uzavřený interval
kdosi zaťukal:
"Záporníčku pacholíčku,
otevři nám svůj interval,
jen jednu operaci provedeme
a hned zase půjdeme!"
"Kdo je tam?" zeptal se opatrně Záporníček.
"To jsme jen my, hodné odmocninky" bylo slyšet za dveřmi tenké
hlásky, které zakrátko znovu spustily svou básničku:
"Záporníčku pacholíčku,
otevři nám svůj interval,
jen jednu operaci provedeme
a hned zase půjdeme!"
Záporníček netušil, že odmocninky jsou zlé bytosti, a nedbaje
Jedenovy rady změnil lomené závorky na kulaté a tím udělal ze
svého uzavřeného intervalu otevřený. Odmocninky s chechotem
vrazily dovnitř a milého Záporníčka okamžitě odmocnily.
Jelikož byl Záporníček - jak jistě tušíte - číslo záporné,
odmocněním se propadl do nehmotného světa imaginárních čísel,
odkud pro něho není návratu.
Když se Jeden vrátil z pastvy, našel interval otevřený a
Záporníčka nikde. Jal se ho hledat, ale i když prošel číselnou
osu křížem krážem, nyní imaginárního Záporníčka na ní
pochopitelně nenašel. Jestli neumřel, hledá ho dodnes. Dobrou
noc, děti.