Pohádka na hovno

Kamil Vodorovný dnes neměl svůj den.

Kamil je a byl, vždy přesvědčený, že svůj život žije tak jak se má, měl dobrou práci, platil daně, měl ženu a děti.

Ing. Kamil Vodorovný však dnes šlápl do psího hovna.

Kamilovi se rázem zbortil celý jeho život.

Nikdy,  skutečně nikdy nešlápl do psího hovna, ba ani do hovna jiného živočišného druhu.

Vodorovný Kamil zůstal v okamžiku jako opařený, v hlavě mu prolétl celý jeho život.

Marně se snažil upamatovat, že by kdy šlápl do hovna, když jako malý s dětmi běhal po loukách ani, když šel k prvním volbám jako plnoletý, snad jen při  první společné dovolené se svojí ženou, kdy mu láskyplně sdělila " Kamile máš a budeš mít vždycky hovno, ale i tak tě mám ráda"což se jako biologické hovno nepočítá.

Ing. Vodorovný  stál a přemítal, že v žádném případě manželce a dětem nemůže přiznat, že má hovno, sice jen na botě, ale i tak, takové hovno je prostě ponižující ve všech směrech.

Začalo pršet, Kamil cítill, že mu kapky deště stékají za krk a psí hovno na jeho botě se začalo měnit v tekoucí bláto.

Rychle pochopil, že musí jednat.

Vodorovný Ing. se poprvé ve svém životě odhodlal, že už nebude mít nikdy, skutečně nikdy hovno v životě ani  na botě.

S hrdě vztyčenou hlavou odkráčel vstříc domovu, ptáci mu na cestu vesele zpívali, na obloze se objevila duha, vzduch byl provoněný jarem.

Kamila Vodorovného co byl inženýr na hovno před vchodovými dveřmi posral holub.