Hodina s Vladimirem Vladimirovičem

Dobrý den děti, vítám vás na dnešní hodině. Posaďte se. Dnes si povíme o jedné historické osobnosti. Na historické osobnosti, děti, velký pozor - jsou to často pěkně zákeřné a zatraceně nebezpečné potvory. Kam se na ně hrabou hejkalové, draci, plivníci, či klekánice. Historické osobností, zlíbí-li se jim, umí běžným smrtelníkům nepěkně zavařit a proto si na ně také, ve vlastním zájmu, dávejte bedlivý pozor. A teď už děti nemeškejte, vytáhněte si sešity a pište si.

Bylo, nebylo. Byla jednou jedna mocná, rozvojová země, která si říká Rusko. V poněkud civilizovanější části této ohromné země stojí velký, nádherný palác. Ten palác, děti, kdybyste to viděly... je tak nádherný, jako by byl z pohádky. Kam oko dohlédne, všude samý přepych. Stěny jsou pokryté brokátem, zlatem a drahokamy a tam, kde je ve všem tom haraburdí ještě místo, tam jsou další přepychové doplňky: sloupy, oblouky, štuky, vitráže, intarzie, pičovinky a jiné architektonické skvosty. Jejich cílem je uvedení návštěvníka do stavu ohromení, v němž se dobře daří pocitu, že se má držet huba a krok. Z téhož důvodu jsou proto impozantní i stropy – i ony jsou laděny do zlatavého odstínu a taktéž do světa vytrubují, že majitel paláce má moc i kapitál a tím kapitálem děti, tím teď určitě nemyslíme dílko lidového mudrce, Karla Marxe. Tou nejkrásnější částí stropu je ovšem výmalba. A říkáme-li výmalba, určitě si, děti, nepředstavujte nějaké klikyháky válečkem za 16.50,- kč, které vám v pokojíčku ušmudlal váš tatínek, dohnaný k této nepříčetnosti věčným remcáním vaší drahé paní maminky. Tohle jsou, děti, takzvané fresky. Čili umění. Malíři v nich zachytili cara, Vladimira Vladimiroviče Putina, vládce a pána vší Rusi, při provozování své vlády. Podle těch obrazů to vypadá, že car je bohatýr, v němž to přímo šplouchá testosteronem: tady je car kupříkladu zachycen v sprostonárodním kroji, an dojí nevolníka. A nevolník se tomu vesele směje a ještě při tom pokřikuje „Ať žije samoděržaví!“ jako by se nechumelilo. Další freska ukazuje cara v momentu, kdy v judistickém kimonu trhá hlavu západnímu agentovi. Lup. Ovšem ze všech nejkrásnější je freska třetí: na té se do pasu nahý Putin potlouká radioaktivními prériemi své obrovské vlasti, v sedle skvostného bělouše a v jeho žabí tváři se nenuceně převaluje mírně znuděný výraz hrdé kovbojské mužnosti. Zkrátka, bohatýr od pohledu. Nádheru paláce mírně kazí jen podlahy. Jsou z udupané hlíny. A to si, děti, zapamatujte: takové je prostě Rusko. To, co je na očích, to je vyhotoveno tak, aby vás to ohromilo. Ale to, co na očích není, to je jen porůznu zflikované a zdrátované a většinou je to jen nějaký nanicovatý šmejd z udupané hlíny.
Tak děti a teď se pozorně dívejte. Nevidíte někde cara? Tiše, ať ho nevyplašíme. Musíte se dívat opravdu bedlivě, protože ruský car vypadá ve skutečnosti trochu jinak, než jak ho zpodobňuje výmalba na jeho stropech. Vlastně je to tvoreček docela maličký. Tak co? Vidíte ho někde? I prokrindáčka, já už ho vidím… koukněte tam dozadu… ano tam, hned u té hromádky. Vidíte to taky? Ano děti, to zakrslé, lysé zvířátko, to je car. No, tak tenhle chlapík je panečku někdo, kdo panečku není jen tak někdo. Vidíte tu nažloutlou postavičku, jak ji obklopuje mocná aura moci? Nevidíte? No tak se lépe podívejte. Jen se podívejte, jak majestátně si ten mrňous zimomřivě tře vrásčité údy a jak zívá, až je mu vidět, s prominutím, až do zadnice… já tedy nevím jak vy, ale je na té osůbce cosi, abychom to tak řekli, státnického, velkého…. nu zkrátka, je znát, že před sebou máme nefalšovanou historickou osobnost.
Pojďme si nyní našeho majestátníka hezky popsat. A vezměme to hezky od podlahy. A u podlahy, milé děti, je car opatřen párem vápnovitě bílých chodidel. Z nich trčí kostnatá lýtka, jež přetékají do svrasklých, tvarohovitě bílých stehen. Stehna plynou a plynou, sbližují se a v jistém bodě se neodvratně stékají.  Soutok je ovšem mimo dohled běžných smrtelníků, neboť je skryt v útrobách proužkovaných trenýrek, jenž jsou, a dnes to už můžeme říci otevřeně, doslova generálských rozměrů. Co je zde skryto, o tom se můžeme jen dohadovat. Asi bychom tam ale nenarazili na nic menšího, než na rozmnožovací ústrojí Vladimira Vladimiroviče a při troše ještě menšího štěstí bychom v tomto ponurém kraji nalezli i otvor, jehož prostřednictvím se Vladimir Vladimirovič, v nestřežených chvílích, zbavuje tuhých odpadních látek. To je vše, co víme. Víte děti, s těmito věcmi se v Rusku nežertuje. S těmito věcmi si mohou pohrávat jen politické a armádní špičky a dost možná i jen samojediný Vladimir Vladimirovič. Takže i my si raději zamkneme pusinky na sedm západů a půjdeme dál. Nad trenýrkami se rozkládají ochablé pláně mocnářova břicha, které se dále na severu zdvihají do dvou malých pahorků, pokrytých řídlým remízkem nazrzlého ochlupení. No a na nejsevernějším výběžku Vladimira Vladimiroviče se rozkládá měchuřinovitý bambuloid, spoře porostlý prořídlou tepelnou izolací, která však dnes zastává spíše již jen symbolickou funkci. Na čelní ploše je bambuloid opatřen otvorem pro vydávání zvuků. A ty zvuky, děti, to je vám učiněná záhada. Smysl těchto zvuků totiž dosud nebyl odhalen a mnozí soudí, že smysl vůbec nemají. Ano, ruskému lidu to smysl dává, pravda, ale to milé děti na věci nic nemění - o ruském lidu je totiž všeobecně známo, že je často schopen nacházet vyšší smysl i v úplných nesmyslech.
Pokud jde o zevnějšek, Vladimir Putin se obléká čistě a vkusně. Již řadu let se obléká téměř sám a celkem mu jde i obouvání. Bez přehánění lze říci, že si dokáže, byť s mírnou dopomocí říkanky „přes, pod, do a sem, snadno botu zavážem“, sám zavázat boty v celkem vysokém procentu případů. No a když se carovi, pomocí různých oblékacích říkanek, podaří se obléci, nastává čas krmení.
A jéje. Bojím se, že vy, zvídavé děti, se teď na mne doslova sesypete s přehršlí všemožných zvídavých, neřkuli pitomých dotazů… Dokáži si to představit. Co ruský car jí? Baští stravu domácí, či imperialistickou? A kolik žere takový Putin na 100 kilometrů? Ach děti, děti… na tohle vám přece nikdo neodpoví. Strava carů je přeci přísně střeženým ruským státním tajemstvím. Ale mezi námi děti. Máme přece naše západní agenty a zaprodance dolaru - díky těm víme, že Vladimir Vladimirovič si rád pochutná na čečenských boulích, gruzínské sekané a obzvláště na německé držkové. Ta chutná celému Rusku. Tuhle specialitu sice Rusko okusilo jen jednou a už kdysi dávno, ale celé Rusko z toho dodnes žije. Tak to by byly pokrmy oblíbené. A ty neoblíbené? Inu, Vladimiru Vladimirovičovi vůbec nešmakuje afgánská prdelačka a zejména ne ukrajinský nářez. Po tom Putin trpí palčivými zažívacími potížemi a úpornými slovními průjmy. 
A teď se, děti, dostáváme k tomu hlavnímu. Teď si budeme povídat o Putinově zajímavém životě. Takže se pohodlně usaďte a ponořme se do obdivuhodného životního příběhu tohoto miniaturního velikána.

Jako mnoho velkých osobností i Putin vzešel ze skrovných poměrů. Jeho rodiče žili v takzvaném Sovětském Svazu, což bylo jakési bizarní zřízení, splácané dokupy z prvobytně pospolné společnosti, otrokářství a komunismu. Putinův otec, Vladimir Taťkovič Putin byl prostým sovětským občanem a matka, Vladimírovna Mamkovna Putinová byla zase prostou sovětskou občankou. Což znamená děti, že žili naplněné životy. Čím naplněné? No přeci strachem, přetvářkou, bezprávím,… no a taky, pochopitelně, byli chudí jak kolchozní myši. Zkrátka, žili úplně obyčejné životy úplně obyčejných sovětských lidí. Brzy po seznámení s Vladimirou Mamkovnou pojal Vladimir Taťkovič jistý, abychom tak řekli, vojensko-strategický záměr. Moc se o tom děti nešiřte, znáte ty poměry dneska, ale my si to tady, interně, můžeme prozradit. Vladimiru Taťkovičovi prostě nešlo o nic jiného, než Vladimiru Mamkovnu ze zálohy přepadnout, frontálně na ni zaútočit a širokým levým obchvatem přes pravé křídlo ji zahnat na kolchozní stoh. Zde ji hodlal bleskurychlým manévrem odříznout ústupové cesty a v této, vojensky de facto již vyhrané situaci, ji už stačilo jen povalit a zmocnit se jí buď zezadu, nebo v podstatě odkudkoliv. Pak už jen stačilo sevřít ji bleskově do kleští, obsadit cílovou kótu a zde, s nasazením veškerých sil, udržet postavení. To bylo zvlášť důležité. Vladimir Taťkovič totiž, jako zkušený stratég, dobře věděl, že udrží-li se postavení, transport genetického materiálu bude již jen otázkou času. Pak už půjde jen o to, dislokovat výše uvedený materiál na správné místo - tedy co nejhloub do obklíčeného kotle uvnitř týlu Vladimiry Mamkovny. A to právě, děti, bylo hlavním cílem celé té vojenské mise. A co Vám děti budu vykládat. Vítězství. Neuplynulo ani 7 hladových měsíců a na svět přišel maličkatý Putin. Již nebylo cesty zpět. Tomu totiž Vladimíra Mamkovna odhodlaně bránila a tím také zapříčinila, že se malý Putin, celý mokrý, zkrabacený a ošklivý, octl na porodním stohu. Ach ten zázrak zrození! To bylo děti radosti. I jindy neteční mamka a taťka Putinovi vypadali, že je celý tento nečekaný sled událostí docela zaujal. Mamka a taťka Putinovi se vůbec ukázali jako ti nejbáječnější rodiče pod sluncem. Vždyť svému potomkovi přece darovali jedno celé komplementární vlákno DNA smotané, jak bylo za těch časů zvykem, do úhledné špuličky ukázkově zrekombinovaných a spiralizovaných chromozomů. A Vladimir Taťkovič? Ten, děti, jako správný táta, synka obmyslel i důkladnou porcí mitochondriální DNA, která se v Rusku, v zemi to tradičních, patriarchálních hodnot, smí dědit jen po otci. A račte uznat, že s takovou výbavičkou už se dá žít kdekoliv – dokonce i v prašivém Sovětském svazu.
Rodiče své děti bezpříkladně milují. Však to znáte. No a Vladimir Taťkovič a celkem i Vladimírovna Mamkovna byli také takoví. Svého synka hluboce milovali, avšak bohužel, byli po porodu příliš vyčerpáni, než aby se podíleli na jeho další výchově. No a tak se na ní, jakáž pomoc, jednoduše nepodíleli. Na tom ale, děti, nebylo v Sovětském Svazu nic divného. Koneckonců, tak šikovný hoch jako byl miniaturní Vladimir Vladimirovič Putin, ten se jistě neztratí. Ale musel se i zatraceně snažit. Víte, děti když byl Vladimir Vladimirovič ještě úplně malilinkatá, naivní Putýnka, tak byl velice hloupý. No ano, byl hloupější ještě než tadyhle Vašík a jéje, to už je co říci. Ve svém nejrannějším věku si třeba Putin myslíval, že aby byl člověk respektovaný, vystačí si s laskavostí, obětavostí, se schopnostmi a s dobrým srdcem. Fuj. Ještě štěstí, že vyrůstal v Sovětském Svazu, tedy v zemi, která lépe než kterákoliv jiná, dokáže podobné blázniviny vytlouct z těla. A jaké štěstí, že se chlapce ujal tradiční ruský pouliční, vzdělávací systém, v němž malý Vladimir kráčel od úspěchu k úspěchu. Již v nemluvněcím věku byl rozpoznán jako jedinečný talent na lhaní a vymýšlení si. A již v batolecím věku byl pokládán za zcela mimořádný zjev v oblasti drobných krádeží. Vidíte děti? I vy můžete, tak jako Putin, dosáhnout úspěchů, jen nesmíte usínat na vavřínech. Vezměte si příklad z Putina. Ten například na vavřínech neusínal nikdy, maximálně na slámě. Jen díky tomu se pak Putin propracoval i k náročnějším a zodpovědnějším úkolům: třeba k šikanování slabších dětí, v čemž mu široko daleko nebylo rovno. Putinova duševní vyspělost a schopnosti samozřejmě neunikly ani pozornosti starších, silnějších a sexuálně nesaturovaných hochů ze sousedství. Ti si Putina často půjčovali k všemožným klukovským hrátkám a kratochvílím… Inu, vždyť to znáte děti - takové nezvedené chlapce koneckonců máme i u nás, viď Pospíšile? Putinova fyzická konstituce, vzhled i fyzické a morální přednosti mu v kolektivu těchto starších hochů rychle vynesly přiléhavou přezdívku: "Nedopalek".
Jenže, mí malí přátelé, co si budeme vykládat. Přes všechny tyto úděsné úspěchy byl v té době Vladimir Putin stále ještě jen malé, vystrašené děcko. A tak by to také nejspíš zůstalo až do jeho smrti, kdyby se nestala jedna temná a děsivá příhoda, o které si teď budeme vyprávět…
To bylo, děti, tehdy tak. O sobotních večerech se u Putinů scházela místní honorace. V intelektuálním a motivujícím prostředí všemožných agentů, nástěnkářů, donašečů, vyšetřovatelů NKVD a důvěřivých a neopatrných lidiček ze sousedství, vedla se spousta hlubokomyslných debat o aktuálním dění. Bylo trochu nevděčné tyto diskusní kroužky pořádat, neboť po každé takové sešlosti zavál osud spoustu důvěřivých hostů do pracovních lágrů a popravčích kobek, takže na další společenská setkání Putinových se již, kvůli důležitějším společenským povinnostem, nemohli dostavovat. Pořádání každé nové akce tak přinášelo Putinovým, coby pořadatelům, vyčerpávající povinnost nového seznamování, přesvědčování a lákání – zkrátka vyžadovalo to nemalé organizační dovednosti, takové diskusní kroužky pořádat, ale malý Putin měl štěstí, že jeho rodičům tahle dřina stála za to. A aby také nestála, přátelé. Děti, víte vy vůbec, jak se pořádání takových debatních kroužků v Sovětském Svazu vyplácelo? No hodně dobře – vždyť NKVD vyplácelo celých 5 kopějek za hlavu. A pak také, ta radost v očích jejich synka. To jim celou jejich námahu plně vynahrazovalo. A bože, jak to tomu dítěti prospívalo… Malý Putin totiž se svou zvídavou, bystrou myslí tyhle intelektuální seance doslova zbožňoval. Byly tak podnětné. Během doby, kdy rodiče diskutovali a ty nejzajímavější názory si nenápadně poznamenávali do notýsku, aby je snad nezapomněli, tu se malý Putin s dětmi hostů oddával nevinným dětským radovánkám. Třeba pobíjeli krysy, kterých měli Putinovi v bytě, a dnes už můžeme říci otevřeně, doslova na rozdávání. A tehdy právě se to stalo. Při jedné takové diskusní akci si malý Putin vybral jednu takovou hodně velkou krysu a tak, jak to dělal vždy, začal ji pronásledovat s klackem, aby ji zahnal kouta. Tak se mu to totiž v té jeho nevinné, nezkažené, dětské dušičce nejvíc líbilo: nahnat něco pěkně do kouta. Už se těšil na nadcházející chvíle nevinných radovánek, kdy kryse nacvičeným švihem přerazí páteř a pak ji bude vynalézavě zpestřovat její odchod do krysího nebe, když v tom se to stalo…. krysa se vám náhle postavila na zadní a rozhněvaně na Putina pohlédla. Vladimir Vladimirovič ten pohled cítí dodnes a dodnes si to pamatuje. Ten pohled byl tak výhružný a zlý, že zdřevěnělému Vladimirovi vypadl klacek z ruky a z jeho urogenitální oblasti počala svévolně prýštit jakási záhadná tekutina nažloutlého charakteru. Pro přesnost dodejme, že se jednalo o únik symetrický, neboť i zezadu mu začalo cosi prosakovat, neřkuli propadávat. A krysa? Ta zřejmě nějak vycítila, co ten náhlý únik provozních kapalin značí. A zaútočila. No věřili byste tomu děti? Krysa. Na Putina. Zaútočila.
Ještě, že měl Vladimir Vladimirovič už tehdy tak perfektní reflexy. Okamžitě začal strachy bulet a moc hezky přitom vřískal o pomoc. Pak se ale vzchopil a třemi dlouhými skoky, při nichž se ani jednou nedotkl podlahy, vystřelil z místnosti jako smyslů zbavený. Pak se, jako smyslů zbavený otočil a jako smyslů zbavený je i přibouchl. A pak začal otáčet klíčem. Taky jako smyslů zbavený a tolikrát kolikrát to jen šlo... „Tak a teď ať si ta potvora dělá co chce,“ pomyslel si pak neohroženě, když si uvědomil, že krysa je bezpečně uzamčena za dveřmi i s jeho ječícími kamarády, kteří si teď také naplno užívali své horké chvíle slávy, ovšem nyní, to se rozumí, již bez možnosti úniku. Když se malý Putin uklidnil, vzal si nové trenýrky. S těmi starými, po tom všem, co spolu prožili, už nechtěl nic mít. No a po tomto drastickém zážitku došlo u Putina k definitivnímu ukončení dětství.
V jinošském věku se Putin plně oddal pilnému studiu. Nejdřív chtěl studovat chemii, ale z toho sešlo, když mu kdosi vysvětlil, co to ta chemie je. Prosímvás, k čemu chemie? Putin si přeci svoji budoucnost představoval spíš v represivních orgánech, no a nač by mu tam asi tak byla chemie, aha? No ano, přesně tak Boženko: byla by mu tam leda tak na hovno. No ale co tedy studovat, aby to vykazovalo ideální poměr úsilí/zisk? Přemýšlel vám děti a přemýšlel až nakonec na to kápl. No přece práva, to je jistá věc. A tak začal studovat práva. A taky judo. A byl to, děti, další fenomenální úspěch! V judu pomocí úmorně nudných traktátů , objasňujících význam socialistického juda pro nadcházející pětiletku, rychle postupoval od pásku k pásku a studium práv? To mu šlo, děti, taky jak po másle. Zkoušková období na leningradské právnické fakultě odbýval jednoduše: pomocí judistických technik sukui-nage a kata-guruma. Těch si, děti, jeho přednášející opravdu užili víc, než by bylo zdrávo, pročež měl Putin za pár týdnů vystudováno. A závěr studia, děti, ten se mu tedy povedl: završil je červeným diplomem za diplomovou práci „Význam sovětského práva pro udržení moci“, kde za svůj výkon obdržel nejvyšší hodnocení a to jak od vedoucího práce (sukui-nage), tak i od oponenta (kata-guruma).
Tím bylo studium zdárně ukončeno a Putin dospěl. Sovětský systém si musel položit otázku: kam umístit tak zdárného adepta na nového sovětského člověka? No? Kde zaměstnat slibného právníka, jenž dokonale chápe význam práva v sovětském  systému? Chlapce, který rád nahání vše živé do kouta? Správného kluka, kterému nejvíc ze všeho imponuje veliká, zlá krysa, která umí nahnat strach? Zkrátka a dobře kam se správným hochem, který je natolik uvědomělým socialistickým člověkem, že si uvědomuje, že sukui-nage a kata-guruma je často lepší, než dlouhé řeči? No kam jinam, než do tajné policie. A tak se nám náš Vladimir Vladimirovič dostal do školy pro špiony. No a to si pište děti, že se mu tam líbilo. Vždyť komu by se nelíbila práce, v níž nemusíte nic moc umět, kde můžete beztrestně mlátit lidi, máte královský plat a ještě vás za to režim oslavuje jako hrdinu? Však byl také Putin v sedmém nebi a jeho nadšení se ještě prohloubilo, když nakonec obdržel výuční list a vyexpedovali ho agentovat na dekadentní, vyžilý a upadající Západ. A vy si teď, děti, jistě, s údivem vepsaným do vašich neatraktivních a celkem i hloupých tváří, jistě říkáte, proč by proboha Putin, ve jménu všeho záhadného, měl být nadšený, že se musí stěhovat z pokrokového, rozvojového Sovětského Svazu ausgerechnet na dekadentní, vyžilý a upadající Západ? Jenže tady si děti musíme o ruském lidu říct něco tuze vznešeného a krásného.
Víte děti, na Rusech je strašně moc zvláštní, jak nesmírně rádi pomáhají ostatním. Rusové jsou lidé tuze obětaví a rádi zachraňují svět. To je od Rusů ohromně šlechetné, protože když si vezmete, že průměrný Rus má vzdělání třídiče šišek, rozhled škeble, životní úroveň neandrtálce, střední délku života lumíka a většina z nich nikdy neviděla splachovací záchod, tak je třeba takovou obětavost jednoznačně ocenit. Rusové jsou proslulí tím, že jsou vždy připraveni ochotně podat pomocnou ruku a nedají se od tohoto bohulibého záměru ničím odradit – ani tím, že zrovna nemají co do huby, ani tím, že nemají co nabídnout a už vůbec ne tím, že o pomoc zrovna od nich nikdo nestojí. Kampak s tím na ně. Pomohou i tomu, kdo nechce. Prostě se seberou, vezmou klacek a jdou pomáhat, až chlupy lítají. Po poskytnutí pomoci pak na místě zůstane, kromě mrtvol, násilně vyrobených dětí a chybějícího majetku i stabilizovaná společnost, která pak na ruské pomocníky ještě dlouho se slzou v oku vzpomíná. Jenže to víte, milé děti, nevděk světem vládne. Chudák Rusko nakonec vždycky doplatí na svou dobrotu. Vždycky se totiž objeví fašisti a ti začnou Rusko pomlouvat. No a znáte Rusko. Rusko je normálně jako beránek, dříví na něm můžete štípat, ale když se objeví pomluvy, tak to je potom zle. Zvlášť, když jsou ty pomluvy doložené důkazy a očitými svědky. Takové podlé pomluvy jsou totiž neklamným příznakem takzvaného fašismu, neboli nacismu, neboli rusofobie. A vy, mé milé děti, vy určitě nevíte, co tahle divná cizí slovíčka znamenají. Ale nebojte, my si o nich teď povíme, protože v ruských bájích a pověstech mají nezastupitelné místo.
Vězte děti, že nacismus, rusofobie i fašismus jsou v ruské mytologii jedno a totéž. A cože to vlastně je?  Víte děti, u nás, na úpadkovém západě, si myslíme, že fašismus je totalitární ideologie založená na utkvělé představě fašistů, že jsou všem ostatním lidem nadřazeni. Že jim zkrátka nikdo nesahá ani po kotníky. Takový nadčlověk, ten má pak od boha dané právo, aby ostatními lidmi pohrdal, urážel je, okrádal je, zotročoval je, mučil je, bral jim jejich území a fyzicky je vyhlazoval. Pochopitelně také musí hodně lhát, pořád musí někomu vyhrožovat a nesmí dodržovat žádné své sliby, závazky, mezinárodní práva, ani ženevskou konvenci, neboť nic z toho se neslučuje se ctí pravého nadčlověka. Správný nadčlověk se prostě musí chovat krutě, sobecky, psychopaticky a bezohledně. Fašista totiž dobře ví, že jen takovým chováním se pomáhá světu, aby byl lepší a brání se tím  nebohý národ, jemuž je nespravedlivým okolním světem zle ubližováno. Fašistům vždy vládne nějaký ten Vůdce. To je, děti, zpravidla nějaký tuze legrační, rtuťovitý pán, většinou malého vzrůstu, s šosáckým hodnotovým systémem a s mocnými komplexy méněcennosti. Zakomplexovaný Vůdce pak z národa, který je obvykle také silně zakomplexován, vychovává silný a sebevědomý národ - zpravidla vypjatým nacionalismem, militarismem, kultem síly, šosáckým maloměšťáctvím ukrytým za „boj za tradiční hodnoty“, falšováním historie, fňukáním, že "všichni jsou proti nám" a především důslednou likvidací zrádců a nepřátel lidu, čili těch, kteří si myslí něco jiného, než si myslí Vůdce. Fašisté obecně milují iluze. Ty vylučuje právě Vůdce prostřednictvím snadno stravitelné kašičky - takzvané propagandy - kterou pak své následovníky vydatně sytí. A fašisté, řádně nakmení propagandou, pak mohou žít v idylickém světě, v němž nemusí čelit  pochybnostem, nejistotě, ani přemýšlení.
Jenže takhle, milé děti, takhle fašismus vidí Západ a ten to pochopitelně vidí úplně špatně. S takovou nemožnou definicí fašismu byste přeci snadno mohli podlehnout dojmu, že největší fašista je právě antifašista Putin a půlka jeho antifašistického národa. A to nejde. Proto byl také vynalezen ruský, čili správný, pohled na to, co je to fašismus: fašista je prostě ten, kdo má nějaké výhrady k Rusku a především k ruským Vůdcům. Antifašismus je pak v Rusku založen ponejvíce na sžíravé nenávisti k Adolfu Hitlerovi a jeho příznivcům. Hitler a jeho následovníci jsou vtělením samotného Zla a jsou proto Rusy - tedy vtělením dobra - hluboce nenáviděni. Hitlerovy metody, principy a hodnoty jsou ale nahlíženy jako v zásadě správné, pokud samozřejmě není přiznáno, že pochází od něj. Rusové to totiž vnímají tak, že to, co Hitler za II. světové války prováděl, nebylo špatné proto, co prováděl – vždyť Rusové to koneckonců většinou prováděli taky – špatné ovšem bylo, že to jednak prováděl Hitler a jednak, že to prováděl Rusům. Proto Rusové Hitlera nenávidí a proto jsou Rusové i antifašisté. To je taková železná logika. Ve vesmíru prostě univerzálně platí, že Rusové jsou antifašisté a to i tehdy, chovají-li se jako fašisté.
No ale to jsme, děti, zabředli do sémantiky. Raději se pojďme vrátit zpět k našemu vyprávění. Putina se po vyučení ujala jedna proslulá, prestižní ruská organizace, které říkáme děti jak? Ale ne Jaruško, ani ČEKA, ani NKVD, tohle se jmenovalo KGB, ale vlastně to byla úplně stejná partička. A agentování v téhle KGB šlo rozvědčíkovi V. V. Putinovi moc pěkně od ruky. Víte, Putin sám o sobě dnes skromně říká, že v KGB pracoval jako agent-rozvědčík, že měl hodnost plukovníka a že tam z něj byli všichni paf, ale to je děti jen taková nemístná Putinova skromnost. Ve skutečnosti nebyl plukovník, ale jen major, kolegové jej vnímali spíše jako agenta-řiťolezce než jako agenta-rozvědčíka a také ho měli spíše za chlapce snaživého, nežli za schopného, či, nedejbože, inteligentního. No a protože Putin nebyl žádné velké eso, byl sice poslán na západ, ale jen na západ s malým "z", čili na západ spřátelený. "Nu vot," říkal si Putin, "lepší než drátem do oka." Bylo mu totiž jasné, že i na spřáteleném západě bude moci pomáhat socialismu a co víc, i na spřáteleném západě se jistě bude nacházet spousta překrásných západních věcí, které se v domácnosti prostého ruského člověka vždycky hodí. No a tak se jim tam do té pomoci s vervou pustil. A šlo mu to, děti, přímo parádně. Dokonce mu za to pomáhání domorodí soudruzi dajli i medajli. To byla nádhera děti. Na medaili stálo:

„Za služby v boji za mír, obranu socialistické vlasti a proletářského internacionalismu v letech bratrské spolupráce mezi tajnou službou NDR a sovětskou KGB proti společnému nepří“.

Zbylá písmena se tam asi nevlezla, ale aspoň výhružně visela ve vzduchu. Celá ta medaile vypadala hodně krásně a zajímavě, skoro jako by byla celá prožraná od termitů. Zvlášť když z ní, asi tak po týdnu, odpadalo pozlátko. No zkrátka, Putinovi se v práci dařilo. A nejen tam. I v osobním životě. Tam se mu podařilo okouzlit jednu docela zachovalou komsomolku a ta, v horizontální poloze, pod tlakem, souhlasila, že si změní příjmení. No a co myslíte děti. Přeci známe socialismus, no ne? Tam od změny příjmení k zabřeznutí nebylo nikdy daleko. Takže není divu, že už pár minut na to, se novomanželům Putinovým narodily dvě dcerušky, jedna dceruškovitější než druhá. Štěstěna prostě Putinovi přála a mohl vystoupat až na vrchol, kdyby…
…kdyby se v těch bláznivých dobách v Sovětsku nestal báťuškou carem jistý báťuška soudruh Gorbačov. Tenhle soudruh Gorbačov, to vám byl děti pěkný soudruh, jen co je pravda. Upřímně řečeno děti, kdyby to nebyl soudruh, tak bych vám o něm musel povědět, že to byl pěkný debil. Něco jako tadyhle Toník ve třetí lavici. Tenhle Gorbačov se dočista pomátl na rozumu. Magor. Mešuge. Začal vám blouznit, že i v Sovětském Svazu může fungovat právo a zákon, že tam může být svoboda a dokonce, že tohle všechno může fungovat bez všudypřítomného špiclování, udávání a strachu. Blázen prostě. Mimo jiné také nabyl dojmu, že se sovětský systém dá zreformovat. Když se to doslechl Putin, upřímně se zhrozil. Bylo mu hned jasné, že Sovětský Svaz upadl do spárů šílence. Sovětský svaz je přeci dokonalý takový jaký je a zreformovat se určitě nedá. Vyloučeno. Kdo kdy slyšel, že by v Rusku mohlo platit jiné právo, než právo silnějšího? A svoboda, či pravda? To jsou zatraceně nebezpečné věci, které by se měly držet pěkně pod zámkem. Jenže to víte děti, pánové politici jsou příliš nadutí, než aby poslouchali lidi z praxe: třeba tadyhle našeho milého majora Nedopalka.
Víte, dokud si Gorbačov tyhle své fantasmagorie vykládal jen po palírnách samohonky, tak si tím nikdo hlavu nelámal. Osazenstvo těchto podniků mělo svých starostí po krk a většinou i nad hlavu. Katastrofa ale nastala, když Gorbačov počal své šílené vize realizovat. Zavedl například chozrasčot, čili plán, v němž měly být socialistické podniky hodnoceny výhradně na základě své úspěšnosti na trhu a nikoliv, jako tomu bylo dosud, na základě revoluční tvrdosti podnikových nástěnek a početnosti jejich AGITPROP oddělení. Jindy zase zavedl Glasnosť, čili otevřenost, která podvazovala ruce cenzuře a vrcholem všeho bylo Gorbačovovo tažení proti alkoholismu. Taková školácká chyba! Cožpak nevěděl, že jedině upřímný, poctivý a uvědomělý soudružský alkoholismus držel celý Sovětský Svaz pohromadě?
Gorbačov svým bláznivinám souhrnně říkal „perestrojka“, čili přestavba. Sám ale netušil, jak důkladná přestavba to nakonec bude. Když totiž systém, jakým je Sovětský Svaz, tedy systém, jenž je projektován na život ve lži, strachu a šlendriánu, vystavíme tlaku ničím nestíněné perestrojky, tak kde se děti brzy takový systém ocitne, no? Ano Aničko, přesně tak: ve špinavé, zajebané prdeli. Píši ti, Aničko, jedničku s hvězdičkou za perfektní vyjádření myšlenky. Než stačil znervóznělý Gorbačov dupnout na brzdu, už mu pokrokový sovětský socialistický systém pod tlakem demokratizačních reforem přesáhl mez elasticity, krátce nato i mez plasticity a co se dělo potom, to už je jasné asi každému a nemusí to být ani takový znalec deformačních křivek jako vy, děti. 
Tak Rusko přišlo o svoji milovanou diktaturu a nastala hrůzovláda svobody. A svoboda, děti, ta Rusy děsí. Vždyť jsou po generace šlechtěni na diktaturu. …A teď tohle. Rusové se cítili podvedení jako vězeň, jemuž bylo slibováno doživotí, ale místo toho byl z žaláře, jenž se za dlouhá léta stal domovem, nedobrovolně vyhozen na svobodu. A co teď? Čerstvý vzduch, proti krásně zaprděnému teplíčku cely, nepříjemně studí, tvrdý komisárek přinesený bachařem až k nosu, je lepší než vybrané pokrmy, pro jejichž získání je nutno pracovat a bezmyšlenkovitá rutina vězeňského řádu je mnohem pohodlnější, než nutnost zodpovědnosti a činění správných životních rozhodnutí. A navíc, žít na svobodě s cejchem bývalého galejníka taky není nic moc. Rusové narazili do svobody jak opilec do kandelábru. Víte děti, Rusové nejsou hloupí. Oni jen byli donuceni se po generace přizpůsobovat prazvláštním poměrům ve své prazvláštní vlasti a byli tak vyšlechtěni na jakousi sovětskou odrůdu člověka: na Homo Sovieticus. Tato zvláštní odrůda člověka se vyznačuje specifickými vlastnostmi: extrémní důvěřivostí a současně i extrémní nedůvěřivostí, extrémní nekritičností i extrémní kritičností, extrémní poslušností i extrémní neposlušností, morálním relativismem, pesimismem, pasivitou, netečností a odevzdaností. Homo Sovieticus si sice uvědomuje, že žije v systému, který je zkorumpovaný, zaostalý, prolhaný, násilnický, bezohledný a krutý, ale on je již tak vycepován soustavným bezprávím a ohrožením, že má pocit, že nemá na výběr a že to vlastně není zas tak špatné. Je ochoten akceptovat cokoli, co bude  dostatečně stálé, co bude předstírat, že se to stará o "obyčejné lidi" a když to od něj nebude požadovat žádnou osobní iniciativu. A Sovětský Svaz byl systémem přesně takovým. Dalo se na něj prostě, s jistou mírou odevzdanosti a rezignace, zvyknout. Zvlášť, když jeho jedinou dostupnou alternativou byl souběžný sovětský systém - takzvaný GULAG. Tak se Sovětský Svaz stal domovem člověka rasy Homo Sovieticus. Homo Sovieticus z tohoto systému neměl celkem nic. Vlastně jen pocit, že i Sovietikové - ti bezprávní otroci s nulovým významem - jsou součástí té veliké, mocné a výhružné země. Z toho čerpali svou sílu. Není to pravda moc, ale když je to to jediné, co můžete dostat, tak tím nakonec zavděk vezmete. A Sovietikové se toho také drželi jak klíšťata a když o to přišli, vnímali to jako pohromu. Teď, když byl Sovětský Svaz mrtvý, nezbylo jim nic.
Víte, milé děti, v přírodě existuje jedna kromobyčejně zajímavá věc. Všimněte si, že když se odněkud vypaří diktatura, tu na místě, které po ní zbyde, nastanou časy svobody. Ovšem svobody dosti podivné. Je to svoboda bez pravidel, bez zákona, s velkou mírou zločinnosti, svévole a nespravedlnosti. Z děr vylezou postavičky velice zajímavých lidiček. Těmto dobrodruhům je vlastní odvaha, sebevědomí, rychlé rozhodování, všehoschopnost, snížené zábrany a velmi pružný pohled na dobro a zlo. Jsou to vlastně jacísi R-stratégové porevolučních dob a mají společné to, že dokáží perfektně využít ekologických nik, kde starý řád zanikl a nový se ještě nevytvořil. Konec jejich éry nastává ve chvíli, kdy se opět vynoří nějaký řád a tito dobrodružní chlapci skončí na hřbitovech, ve vězeních, nebo ve vysokých patrech politiky a byznysu. Délka a intenzita přechodného období koreluje s etickými tradicemi dané země, silou přechozí diktatury a ochotou, s níž chce nová garnitura zavádět pořádek a zákon. No a v novém Rusku byly všechny uvedené poměry nastavené tak, že v Rusku teď zavládly velice dobrodružné časy. R-stratégové nesmírně a samozřejmě i nečestně zbohatli a dávali své bohatství a moc nestydatě na odiv, zatímco na K-stratégy naopak čekalo znehodnocení úspor, nouze, nezaměstnanost, nejistota a pocity beznaděje při sledování všeobecného úpadku. K-stratégové třeli bídu s nouzí, nadávali na poměry a frfňali: „co jen jsme komu udělali, že musíme zažívat tak hrozné časy. Tohle, že je ta slavná demokracie a svoboda? Pche! To raději zase náš poklidný Sovětský Svaz, který nám vždycky slušně rozkázal, co máme udělat a co si o čem máme myslet." Sovietikové od těch dob říkají, že si demokracii a svobodu vyzkoušeli a že se v Rusku neujaly. To je ale omyl. V Rusku žádná demokracie a svoboda nikdy nebyly. To si jen Sovietikové pletou svobodu s anarchií ovládanou zločinci.
Jak se vlastně v těch neradostných časech dařilo našemu Vladimiru Vladimirovičovi? Neradostně děti, neradostně. Aspoň zpočátku. Spřátelený západ se odpřátelil a ruské pomocníčky vyexpedoval zpět do jejich pokrokové tajgy. Potkalo to i Vladimira Vladimiroviče, ale ten se, děti, ještě před vyhazovem, vyznamenal jedním nesmírně chrabrým činem. Svědci na to sice nejsou, ale říká to Putin a ten by přece nelhal. Putin o tom rád vypráví: jak poté, co se spřátelený západ nevděčně odvrátil od proletariátu, srotila se před Putinovým pracovištěm místní demokratická svoloč a chtěla nahlédnout do písemností KGB, aby zvěděla, jak bratrská pomoc Sovětského Svazu probíhala a kdo všechno se na tom podílel. To ale Putin nedovolil. Neohroženě prý předstoupil před svoloč a s pistolí v ruce jí zabránil, aby pronikla dovnitř. Dav se  ovšem začal nespokojeně vlnit a jelikož jich bylo víc než měl Putin v bambitce kulek, octl se Putin v nezáviděníhodné situaci. A tu Putin vykonal něco ohromného. Prosmýkl se do archivu, přibouchl před svoločí dveře a během 5 minut všechny  písemnosti co tam byly, celé ty 3 tuny papíru, sežral, zapil inkoustem, zajedl plutoniem a pak, pro jistotu, si ještě střelil do žaludku. Sedm kulí jako v Sarajevu. V nemocnici pak udatný Putin osobně dohlížel na sestry, zdali důsledně pálí jeho exkrementy. Naštěstí hořely jako papír. Tak byl, děti, Putin odvážný a obětavý. Není tedy divu, že hned, jak se ze svého hrdinství vykřesal, tak ho vyrazili. Chudák Putin si pak musel sbalit uzlíček, rodinu a všech 7 vagónů nakradených věcí a všichni šupajdili zpátky domů, do milované matičky Rusi.
Tam ale, děti, Vladimirovi Vladimiroviči nastaly náramně těžké časy. Tak těžké, že v jednu chvíli musel dokonce, považte ta hrůza, pracovat. On, špion. Víte děti, pro špióna je tohle zvlášť těžké. Vezměte si, že celý život pracujete někde, kde jsou z vás lidi podělaní strachem a kde se k vám chovají vstřícně, protože vědí, že když se tak chovat nebudou, bude je to zatraceně bolet. No a teď najednou máte žít ve světě, kde nemáte privilegia a jste postaven na roveň obyčejným Sovietikům z ulice. Fuj! ...Těch prací, co chudák Vladimir Vladimirovič musel vyzkoušet a co v nich neuspěl… Jednou takhle se vám třeba nechal zaměstnat jako kopáč výkopů. Jenže ho vyrazili. Ano děti, vyrazili. Už za 2 a půl minuty. No ale řekněte děti, jak měl chudák Putin proboha tušit, že se krumpáč drží za takové to dřevěné? Nebo jindy. To to zase zkoušel jako kadeřník. Tam už to bylo o něco lepší. Vyrazili ho až za 3 a půl minuty. Ale taky. Nějak si vám tam na něj zasedli, či co a během realizace své první zakázky dostal vyhazov. A to mu ještě zákaznice v hysterickém záchvatu podrápala celý ksicht. Nikde o něj nebyl zájem. Dokonce ani na dálničním odpočivadle, kde nabízel různé úsluhy osamělým pánům. Nakonec se uchytil až u taxikaření, byť se mu to taky nelíbilo, neboť jako taxikář musel skrývat své opovržení k obyčejným lidem, což se mu, při jeho hrdé povaze, ani trochu nelíbilo. No prostě, moc se mu nedařilo a celá ta slavná nová doba se mu pranic nelíbila, o čemž nepřetržitě informoval manželku, dcery, příbuzné, kolegy, kamarády i úplně cizí opilce na ulici.
Tak to šlo hodnou chvíli. Manželka s dcerami se už před ním zamykaly v  koupelně, kamarádi se nechali zapírat a na ulici široko daleko žádný opilec – všichni se Putinovi zdaleka vyhýbali, jen aby nemuseli poslouchat ty jeho nekonečné litanie o tom, jak všechno stojí za hovno… Nakonec si, chudák, mohl na své trápení postěžovat už jen rozbitému štokrleti ve sklepě, ale i to už poslední dobou vypadalo dost otráveně a tuhle ho Putin dokonce přistihl, úplně zoufalé, až nahoře u sklepního okénka, kam se patrně během noci vyšplhalo, aby se pokusilo uprchnout z Putinova dosahu. Putin měl zkrátka nakročeno, aby se s z něj stala vyřízená nula, ale naštěstí, v hodině nejtěžší, stal se zázrak: jednoho dne nastoupil do Putinova taxíku pasažér a pořád si vám  náramně divně Putina prohlížel. No, však víte… takovým tím zvláštním způsobem… no přesně jako tadyhle Péťa, když si po tělocviku prohlíží ostatní chlapce ve sprše. Putinovi se ten člověk pranic nelíbil a v duchu si říkal, že jestli si na něj ten divný týpek něco zkusí, tak ať nepočítá, že by s ním šel bez kondomu. Jenže vtom se ten záhadný pán na Putina zpříma zadívá a zčistajasna vybafne: „poslyšte, Vladimire Vladimiroviči Putine, nejste vy náhodou Vladimir Vladimirovič Putin?“ Putin tím byl tak konsternován, až mu šprcka vypadla z kapsy. Odkud ho ten teplouš zná? A tu náhle ten záhadný cizinec řekne: „No ale Vladimire Vladimiroviči, vzpomeňte si, já jsem přece Anatolij Sobčak, váš bývalý donašeč a profesor z katedry práv. Nosil jsem vám přeci kompro na studenty a kolegy na Leningradské univerzitě… no a taky jsem vás tam zkoušel z předmětu 'Užití sovětského práva na politických vězních' a vy jste mi tehdy na moje, uznávám velmi těžké dotazy, brilantně odpověděl bleskovým užitím kata-gurumy. Dost často na to vzpomínám,“ pronesl Sobčak uznale a uznale se pochechtávaje, uznale si třel svůj stále ještě rozdrcený obratel. Teď teprve to Putina konečně trklo. No, to mu ho tedy děti podržte. Že ho nepoznal dřív. Tohle přece není žádný podřadný, slizký, odporný buzerant jako Péťa. Tohle je přeci jeho starý dobrý přítel, profesor Anatolij Sobčak. To bylo radosti. Objímání, stisky ruky, přátelský halas a stakany vodky. „A copak teď vlastně děláte, pane profesore?“ škytal Putin dojatě. „Ale to víš Putine, starostuju Leningra… pardon, chci říct, Petrohradu“ povídá Sobčak. Putina to zaujalo. „Takové starostování musí být přeci strašlivě moc těžké, ne?“ zeptal se uctivě. „No to víš,“ odpověděl unaveně Sobčak, „je toho teď na mne opravdu hodně. Prostě politika. Denně se musím setkávat s důležitými postavami petrohradského podsvětí, řídím celý petrohradský obchod s drogami, prodávám ruské nerostné suroviny do zahraničí tak, abych z toho já a lidi, co na mně něco mají, nebo kterým lezu do zadku, měli zisk maximální a stát a prostí Rusové naopak vůbec žádný, no a pak tu máš takové ty obtěžující starosti s péčí o městský majetek. Teď třeba privatizujeme petrohradský přístav, kde chceme docílit toho, aby jej vlastnily čelné osobnosti petrohradského podsvětí. A taková věc holenku vyžaduje spoustu plánování, bankovních operací i specializovaných dovedností z oblasti stavebnictví - hlavně z oboru tunelování….“ Sobčak se unaveně rozbředl do křesla a bylo vidět, že tíha zodpovědnosti jeho nelehkého úřadu ho skutečně zmáhá. „Víš Putine, někdy je toho na jednoho člověka opravdu hodně. Právě proto bych teď potřeboval nějakého člověka, aby byl mojí pravou rukou, jenže člověče… nemůžu vůbec nikoho najít. Potřebuji totiž na slovo vzatého odborníka. A kde ho vzít? Nároky jsou totiž pochopitelně nesmírně vysoké, to si ani neumíš představit. Nutně totiž požaduji nějakého neúspěšného, zahořklého taxikáře, jenž býval agentem KGB, nejlíp v Drážďanech. Nějakého správného mládence, který pomocí kata-gurumy a sukui-nage vystudoval leningradská práva, ale jinak o právu vůbec nic neví a vědět ani nechce. A samozřejmě nesmí vůbec nic vědět o městském hospodaření, ani o komunální politice – no zkrátka, nejlepší by bylo, aby neuměl a nevěděl zhola nic. Ano a taky to musí být člověk zlý, cynický a psychopatický a musí se domnívat, že zánik sovětského svazu byla ta největší geopolitická katastrofa pod sluncem. A ještě by bylo dobré,“ rozpřádal Sobčak dál svá neskromná přání, „aby to byl chlapík, který teď většinu volného času tráví ve sklepě, kde si polámanému štokrleti stěžuje, jak je všechno na hovno. Takže takového chlapce bych potřeboval. Nevěděl bys náhodou o někom?“ Starosta ztrápeně vzhlédl k Putinovi a na jeho tváři se zahnízdily utrápené vrásky. Putinovi se tam naopak zahnízdily vrásky usilovného přemýšlení, ale už po chvíli se odhnízdily. Že by snad jakési jméno Putinovi vytanulo na mysli?
No a pár minut nato už měl Putin práci – byla z něj pravá ruka profesora Sobčaka. A tahle práce, milé děti, ta už se Putinovi sakramentsky líbila. Tohle se s taxikařením vůbec nedalo srovnávat. Konečně mohl být zase spokojený. A nejen on. Žena s dcerami po letech konečně vylezly z koupelny a i opilci se přestali Putinovi vyhýbat.
Putin prokoukl. Vyměnil čekistické válenky a agentskou papachu za kravatu a oblek. A prospělo mu to. Vypadal teď jako mnohem menší buran. To ovšem bylo jen zdání - ve svém srdci přece zůstal stejným Putinem, jakým vždy býval. A pak se pustil do práce. A jářku děti, nejvyšší čas. Byl totiž konec roku 1991, doba velkých příležitostí, doba, kdy se, díky všem těm prozíravým a moudrým státníkům, jako byli Sobčak s Putinem, konečně zhroutila ruská ekonomika. Petrohrad, město hrdina, si v nových poměrech připomínal chvíle své historické slávy, neboť, jak říkali pamětníci, nová doba jim silně připomínala slavné doby blokády. Zkrátka a dobře děti, nebylo co žrát. No a někoho napadlo, že taková složitá situace by se nejlépe dala vyřešit tím, že by se prodaly nerostné suroviny ze státních zásob do zahraničí a za stržené peníze, že by se nakoupily potraviny pro hladovějící. A nejjednodušeji by se to prý dalo zařídit tak, že by se licence na vývoz nerostných surovin prostě předaly z Moskvy do Petrohradu. Zajímavá myšlenka, že? A byl to také, milé děti, počátek Putinovy hvězdné kariéry. Kdo jiný totiž v Petrohradu na onu licenci nedočkavě nečekal, než velice natěšená Komise pro vnější vztahy a zejména pak její šéf, nový lidový komisař V. V. Putin, pravá ruka osobně. To byla ale povedená náhodička, viďte děti. Takže, abychom si ještě jednou řekli, co se nám tu přihodilo: Sobčak a Putin získali právo vydávat licence na vývoz nerostných surovin. No panečku, taková okolostojičnost potěší každou peněženku bažící po přísunu mamutí hotovosti. Oba naši národohospodáři, jak Putin, tak Sobčak, byli dotčeni tragickým osudem hladovějících natolik, že jim bylo jasné, že zde bude nutno postupovati bleskurychlým tempem. Koneckonců, když lidé hladoví, není času nazbyt, no a taky - to ovšem hraje jen podružnou roli - ty licence mají k dispozici jen na krátkou dobu. Takže musí kvaltovat. A tak, hnáni sžíravou touhou pomoci trpícím, začali licence ve zběsilém kalupu nabízet každému, kdo šel náhodou okolo. Později se to dost kritizovalo. Jak ale naši dobrodějové měli vědět, že ve chvíli, kdy ty licence takhle nabízeli, fascinující shodou okolností chodili okolo zřejmě jen zástupci místního podsvětí? Jak to proboha měli vědět? No a jak celá ta bohulibá akce dopadla?
Skvěle. Tedy téměř. První fáze pomoci, tedy vývoz surovin za hranice a jejich prodej - ta se zvládla přímo na výbornou. To je třeba pochválit. Jen ta nešťastná druhá fáze, čili za utržené peníze pořídit a rozdistribuovat jídlo pro hladovějící - ta měla ještě v realizaci jisté drobné nedostatky, aby se tak řeklo. Proč? Inu, snad géniové zodiakální, snad v nepřátelském znamení štíra střetl se makrokosmos s mikrokosmem, snad osmapadesátá vyšší inteligence spikla se proti nebohým alchymistům. No prostě, peníze zmizely. Samy od sebe se záhadně demonetizovaly. Putin se Sobčakem to později u soudu, vzlykaje, líčili tak, že v jednu chvíli měli ty prachy, všech těch 100 milionů dolarů, u sebe na stole, když tu náhle cosi luplo, zjevil se jakýsi potměšile vyhlížející obláček homunkulární protoplazmy, nejspíše vyvolaný kejklemi západních liberastů a ten peníze mysticky dematerializoval za zvuku, který prý zněl tak nějak jako „čmajz“. V Putinovi a Sobčakovi prý hrklo. Krve a jiných tělních tekutin, byste se v nich nedořezali. Že by snad nepřinesli správné obětiny? Nebo, že by nevykonali peněžní rituály právě ve chvíli, kdy Mars vstoupil do konjunkce se Saturnem, jak předepisovaly prastaré sovětské grimoáry? Či snad elementálové nebyli příznivi jejich počínání? Co jen teď bude s chudáky hladovějícími?  I pustili se Putin se Sobčakem do horečného hledání ztracených peněz. Hledali všude. U soudu tklivě líčili, jak, zdrceni obavami o hladovějící bližní, prohledávali si kapsy, jak se dívali do květináčů, do šuflat, jak hledali mezi vajgly v popelníku, jak si prohledali dokonce i své kufříky, přičemž nevynechali ani ten Putinův svačinový s medvídkem a jak si nakonec navzájem důkladně prohlédli i otvory, zdaliž peníze náhodou nezapadly tam… leč všechno marné. Peníze, jakoby se do země propadly. Evidentně se staly obětí nějaké temné, západní magie.
Kdyby to bylo u západních imperialistů, Putin se Sobčakem by si asi museli nachystat konečníky na dlouhý, ozdravný pobyt ve vězení. Tohle ale v nové ruské svobodě určitě nehrozilo. Tam se podobné alchymistické kotrmelce staly tolika lidem - zejména lidem z justice, policie, z úřadů a státní správy, že chlapci v trestněprávních strukturách si tam již vypěstovali náležité pochopení pro chybujícího bližního. A snad sehrály roli i přátelské vztahy Putina se soudci, policisty, politiky a dalšími přáteli alchymie, kteří měli pochopení pro drobné lidské slabůstky, takže vyšetřování se nakonec uzavřelo s tím, že prachy jsou sice fuč, ale hlavní je, že se nikomu nic nestalo.
Sobčak měl z Putina ohromnou radost. Ukazovalo se, že ve věci své pravé ruky měl neuvěřitelně šťastnou ruku. Putin byl neotřelý, otevřený všem nápadům i všem praktikám a brzy se stal jakousi dobrou duší celé petrohradské radnice. Stál tam úplně za vším. Tomu jistě hodně napomáhaly i jeho nevšední sociální dovednosti. Velkou Putinovou vášní totiž bylo propojování lidí. Patrně si v tom vzal příklad z Václava Havla, velkého demokrata, který, jak známo, rád propojoval všemožné intelektuály, vědce, státníky, duchovní, umělce, podnikatele a zkrátka všemožné velké osobnosti, díky čemuž pak vznikaly neotřelé, podnětné a inovativní myšlenky. No a něco podobného, děti, dělal i Vladimir Putin: i on propojoval všemožné užitečné lidičky ze svého okolí: politiky, soudce, policisty, zločince, oligarchy, úředníky, kšeftsmeny, prodejné novináře, nájemné vrahy, kamarády z KGB, kamarády z FSB, lobbisty,… no co vám děti budu vykládat. Putin, jako bájné sudičky Klóthó, Lachesis a Atropos snoval nitky osudů všech těchto lidských postaviček tak, aby byly co nejzašmodrchanější, na něho navázané, jemu zavázané, vzájemně propletené a aby každý za něco mohl a on to na něj věděl. Putinův úřad se brzy stal seznamkou všech lepších lidí Ruska. Vstupenkou do seznamky byl vliv, moc, peníze, ochota podílet se na společných aktivitách a ochota držet basu. Ta basa byla nejdůležitější. Kdo neuměl držet basu a chtěl by narušovat muzikální soulad této skvělé party hudebníků, tomu sudička Atropos v Putinově podobě, rychle ustřihla nit jeho dalších osudů. To bylo mezi všemi těmi kamarády takové dost důležité pravidlo. V takovém příznivém, sociálními vazbami nabitém prostředí se projekty nevídané výnosnosti rozvíjely přímo báječně a radnice se, díky Putinovi, stala živoucím centrem Petrohradu, v němž spolupracovaly zástupy všehoschopných lidí, kteří se hravě dokázali vypořádat se všemi problémy. Zanedbaná infrastruktura? Zkostnatělá byrokracie, zákony, morálka, zábrany? Nic nebylo problémem. A uprostřed toho všeho činorodého hemžení seděl soudruh Putin a ač byl v centru vší té organizované alchymie, nikdy na něm neulpěl ani stín podezření - jářku a jak by také mohl - vždyť každý svědek, který by chtěl prozrazovat jeho alchymistické postupy, byl umlčen dřív, než mu na mysli vytanulo slovo „policie“. A upřímně, i kdyby mu vytanulo, nijak by mu to nepomohlo.
Jenže děti, co se nestalo. Zrovna když byli naši národohospodáři v nejlepším, přišly volby a s nimi ledová sprcha. Lid bohužel nepochopil, jakých velkých věcí se mu od Sobčakovovy radnice dostává a Sobčak byl zbaven úřadu. Ano, tak byl tehdy mladý ruský systém ještě nedokonalý. Sobčak pak musel čelit různým necitlivým a rozrušujícím otázkám vyšetřovatelů, kteří se zajímali o různé aspekty jeho starostování. Bezohlednost tohoto postupu přecitlivělého Sobčaka rozrušila natolik, že se musel, v obavách o své zdraví, uchýlit do bezpečí prohnilého západu a chýlil se tam, nebožák, v takové rychlosti, že si nestačil vzít ani pas. A nemocenská to byla dlouhá, milé děti. Domů se Sobčak vrátil až po letech a jedině díky tomu, že Putina morálně pobouřilo, když úplnou náhodou zjistil, že prokurátor, který se věcí zabýval, prostopášně skotačil na hotelu s dvěma nahatými mladistvými kůstkami a přitom ho kdosi, patrně také čirou náhodou, natočil. No. Ještě, že ty náhody máme, viďte děti.
Ale to jsme už zase odběhli. Pojďme se zase vrátit k našemu hrdinovi. Rekovné skutky, které neohrožený rytíř Putin na petrohradské radnici slavně vykonal, nesly se od úst k ústům a jeho sláva mu nedala padnouti. Překonala i hranice okresu. Ale ani tam se nezastavila a nesla se dál a dál, až se zastavila u hradeb slavného Kremlu. Ty pak s jistými potížemi přelezla a když už tam byla, vlezla i do chundelatých uší starého, bachratého báťušky cara. A carem tenkrát, děti, nebyl nikdo jiný než car Jelcin, který začal carovat už kdysi dávno… po šíleném báťuškovi soudruhovi Gorbačovovi. Tenhle car Jelcin, to byl velice vhodný doplněk k celé té nové, originální době. Znamenitě se k ní hodil. Car Jelcin, to vám byl děti takový velikanánský, obézní orangutan, jenž měl obzvláštní zálibu v dirigování, tanci, zpěvu a především v tekutinách na bázi ethanolu. Byl štěstím celý bez sebe, když všechny tyhle aktivity mohl skloubit do jedné a provozovat hezky zaráz. Úplně nejlíp se pak cítil na důležitých mezinárodních setkáních, kde provozováním výše uvedených kratochvílí dokázal mimořádně účinně ztrapňovat jak sám sebe, tak i celé Rusko.
Jenže teď, k stáru, to s ním začalo jít s kopce. Ochabl a již ani vidina frenetického tance s lahví vodky v ruce na zasedání OSN ho nedokázala vzpružit. To bylo zlé. Jelcin tušil, že dny jeho báťuškování jsou u konce. Byl starý, nemocný a velice unavený. Své dny už chtěl dožít, jak rád říkával, jen nějakou vhodnou, důstojnou aktivitou, kterou by smysluplně posloužil vlasti: třeba, že by ležel pod stolem, zpitý do němoty jako mužik a strnule by zíral na zeď a sledoval, jak po ní pochodují pavouci, co jim padají nohy. Cítil, že právě něco takového by pro něj mohlo být to pravé. Jenže k tomu potřeboval zařídit ještě jednu maličkost. A právě proto si dal povolat rytíře Putina k sobě do Kremlu. To ale děti nebylo jen tak. Sobčaka totiž to pozvání dost nakrklo: „Co si to ten báťuška dovoluje? Co poroučí? Putin odjet nemůže. Musí být tady. Musí mi pomáhat. Já prostě Putina do Kremlu nepustím,“ běsnil Sobčak, „Putin do Moskvy nepojede a basta. Jen přes mou mrtvolu…“ Tak a bylo vymalováno. S tímhle se nedalo nic dělat… No a tak Putin dorazil do Kremlu s dvouhodinovým zpožděním – až po Sobčakovově záhadné smrti.
A teď konečně stál před stařičkým báťuškou carem v haptáku a čekal, co na něj ten starý dobytek vybalí. A ukázalo se, že ten má pro něj velmi zajímavou nabídku. Báťuška car začal zeširoka. Začal se svěřovat se svými nezajímavými životními peripetiemi, což bylo poněkud nudné, ale znáte Putina. Putin je slušně vychovaný hoch, který je zvyklý projevovat starším lidem s absolutní mocí synovskou úctu. Takže horlivě předstíral, že bedlivě naslouchá... Nu jen ať se dědek vypovídá... A Jelcin povídal a povídal a Putin byl rád, že ho kdysi, ve špiónském kurzu, naučili spát s otevřenýma očima… Vzbudil se teprve, kdy mu car Jelcin hrdě líčil, jak nejdřív zametl s carem Gorbačovem a pak jak ještě carovi Gorbačovovi pomohl, když na něj levé křídlo KSSS (jakási místní fašistická strana) zosnovalo puč a pak jak toho využil, aby s Gorbačovem zametl ještě jednou a tentokrát i definitivně a jak sám zaujal jeho místo. Celý ten napínavý, soudruhovražedný boj odehrávající se v atraktivním prostředí stranických sekretariátů líčil Jelcin tak sugestivně, že se z toho Putin málem probudil...
Snad si toho car Jelcin povšiml a pookřál. Začal mluvit bujarým hlasem. A aby také ne, když šlo o jeho hvězdné chvíle. Jenže pak mu začal hlas zase rychle umdlévat. Líčil, jak potom zase všechno začalo jít šejdrem. Jak zavedl hospodářské reformy, které sice byly míněné dobře, ale dopadly jako obvykle, jak zavedl kupónovou privatizaci, která skončila pohromou a jak on, neschopný opilec, s vládou, která se honosila týmiž kvalitami a s ruskými občany odrůdy Homo Sovieticus, zkoušeli vybudovat svobodu a demokracii. Car Jelcin zabědoval: „No a nakonec příteli, nakonec to dopadlo tak, že jsme nebohou matičku Rus uvrhli do spárů odporných,  nechutných, slizkých, ničeho se neštítících šmejdů, jako jsem kupříkladu já, nebo vy, pane Putine. Tedy pardon, neuražte se, nic ve zlém...,“ pokoušel se Jelcin neúspěšně zahladit svoji diplomaticky podanou výtku. Putin polkl. Že by čistka? Nenápadně si rukou přejel po zátylku, jestli tam náhodou zrovna nešmátrá hlaveň nějaké popravčí pistole. Ale ne, báťuška mu prozatím po krku asi ještě nejde. Jelcin teď  naopak vypadal dost prosebně. Lezlo Vám to z něj, děti, jak z tlusté, chlupaté deky. Totiž, aby prý pan Putin věděl, báťuška by zrovinka teď potřebovala služeb nějakého takového nechutného, bezpáteřného, amorálního, slizkého švába, jakým ráčí být tadyhle ctěný pan Putin. „Víte pane Putine, vás to možná překvapí,“ mlel dědek, „ale já si nedělám iluze. Lid moje veličenstvo nevelebí. Dokonce míváme takhle k večeru i pocit, že jsme neoblíbeni. A dokonce i takové chvíle v životě našem jsou,“ připouštěla zhrzeně báťuška, „že máme pocit, že by nám lid velice rád zatrhl tipec. Ano, ano. A to se ani nezmiňuji o chvílích, kdy máme velké obavy, zdaliž nám dokonce nehrozí pobyt ve vězení, či konfiskace majetku. A to by naše veličenstvo obzvlášť mrzelo, neboť jsme si během carování moc pěkně nahamonili.“ Putin se na toto šokující doznání zatvářil ohromeně, ale upřímně řečeno, šlo z jeho strany spíš o projev úcty, neboť tohle ve skutečnosti velice dobře věděl. O kleptomanských spádech cara Jelcina a celé jeho početné rodiny totiž věděl úplně každý. Celá jeho famílie byla zištná, chamtivá a ukradla na co přišla. Všeobecně se to vědělo. A aby tohle nevěděl tak dobrý operativec, jako tady major Nedopalek, který právě napjatě čekal, co z té opelichané opice ještě vypadne.
No, ehm, ehm, tak tedy, ehm, soukal ze sebe car Jelcin, „měl bych pro ctěného pana Putina, ehm, ehm, jeden takový… nu, řekněme obchůdek. Obchůdek, čili deal, hahaha. Víte,“ pravil Jelcin „už jsem starý, nemocný a unavený“ („a taky ožralý a neschopný“ doplnil ho nápomocně Putin – ovšem pouze v duchu) „a Rusko bude, co nevidět, potřebovat nového cara.“ No a co prý by velevážený pan Putin řekl na to, kdyby tím příštím carem byl on, tedy Putin? Car Jelcin by totiž potřeboval nástupce, ale ne jen tak ledasjakého: potřeboval by nějakou svini, ale jen přiměřenou - takovou, která by spolehlivě zajistila přesně to, co po ní Jelcin chce – tedy aby nemusel pykat za své hříchy - ale zase i natolik velkou, aby pak ve funkci předvedla něco, vedle čeho by trochu zanikl Jelcinův vlastní, neslavný výkon. A car Jelcin prý věří, že právě velectěný pan Putin by mohl být pro tuhle prácičku jako stvořený. Tak co by na to ctěný pan Putin říkal? Měl by pan Putin zájem? Nechtěl by být pan Putin carem? Stačí málo. Jen slíbit carovi Jelcinovi doživotní imunitu a že mu nesáhnou na poctivě nakradený majetek a car odmění Jelcina tím, že mu dá celé, celičké Rusko. Prostě všechno: rozkradené hospodářství, Sovietiky s vymytými mozky, katastrofální historii, zničené mezilidské vztahy, pobořená města, bezpráví, korupci, války, kriminalitu, platební neschopnost i inflací znehodnocenou měnu, no prostě celé, jak to tady leží, celá ruská země, všechno bude Putinovo. „No tak? Co na to pan Putin?“ No děti, co asi?
A tak se Putin, přes noc, stal novým carem. Jenže takové carování, děti, to není jen tak. To se musí řádně prostudovat. A tak se vám Putin ponořil do usilovného studia. Studoval dlouho, předlouho… nastudoval toho mraky. Studium ale pochopitelně koncipoval tak, aby bylo vyloučeno vše, co by vedlo k pochybnostem, přemýšlení, či změnám názorů. Na studium tohoto typu jsou lidé jeho typu mistři. A tak, již asi po 20 minutách vysilujícího studia, měl Putin ve všem jasno. Novopečený car si úspěšně potvrdil všechno, co věděl už dávno. Jaký byl pád Sovětské diktatury strašnou tragédií, jak je nebohé Rusko utiskováno a jak vždycky za všechno může někdo jiný. A také přitom rozkryl tajemství podstaty Ruska. Putin totiž při svém rozboru historie pochopil, že Rusko musí fungovat na pilířích, které kdysi ustanovili jeho tatarští a mongolští otcové zakladatelé:

• Moc musí být maximálně centralizovaná. Rozhodnutí se přijímají výhradně v jurtě Velkého Chána a to jen v jeho nejužším kroužku.
• Osoba Velkého Chána je posvátná. Zpochybnění jeho autority lze ztrestat jediným trestem – strašlivou smrtí.
• Velký Chán stojí nad zákonem. Sám je zákonem.
• Říše Velkého Chána tu není pro občany. Občané jsou jen nedůležité sloupky, na jejichž netečných hlavách Říše Velkého Chána spočívá.
• Lidé s jiným názorem jsou nebezpeční. Musí být vyháněni, či ještě lépe, likvidováni.

 

Když si tohle všechno Putin uvědomil, zhluboka vydechl, jako každý, kdo právě došel osvícení. Jeho čekistická duše se tetelila v oparu mihotavé nirvány. Prozřel. Brány poznání se otevřely. Osvícený Putin pochopil, že vyprávěnky o širé ruské Duši, tak jak je popularizoval univerzální ruský mudrc Tolstojevský, jsou jen dětinským plácáním. Ruská Duše, že je štědrá, prostá, melancholická, jadrná, pohostinná, dobrotivá…  a další nesmysly? I kdepak. Ruská Duše je tatarská a je buď otrocky ovládána, nebo despoticky ovládá. Ruská Duše je totiž ukována v nemilosrdných postulátech doby Zlaté hordy a Rurikovců. A Rusko? Ten chaotický pytel jurodivých, věčně namazaných blech, ten se dá udržet jen tradičním elixírem namíchaným ze strachu, teroru, propagandy, lhaní a odrůdy Homo Sovieticus.
V té samé chvíli, ve které Putina postihlo osvícení, také pochopil svou dějinnou roli. Ano děti, Putin je mesiáš. Byl vybrán prozřetelností, aby zachránil Rusko a učinil je mocným. Ne blahobytným, nebo spravedlivým, ale mocným. Před zhoubou svobody, demokracie a zvrhlých západních hodnot je třeba Rusko zachránit a to tak, že Rusko znovu promění v útulnou totalitní despocii asijského střihu. Ano děti, Putin obnoví Sovětský Svaz. A on sám se poté do historie zapíše stejně jako Ivan III., Petr I. Veliký, nebo Čingischán. Nebo aspoň jako Stalin a Timur Lenk. A tak se, děti, Putin stal Bohem. Teď šlo o to, aby to pochopili i mužici v ulicích. Nový car si ze všeho nejdřív musel nastartovat popularitu. A popularita, ta se u ruských carů odvíjí od úspěšnosti v těchto oblastech:

• Schopnost řešit závažné problémy
• Zajištění práva a pořádku
• Zajištění prospertity
• Zajištění velikosti Ruska

 

Na první bod, čili schopnost řešit závažné problémy Ruska, mají ruští carové generacemi osvědčenou taktiku. Říká se jí, děti, malá vítězná válka. Prostě vždy, když v Rusku nastane hlad, chudoba, bezpráví, bída, či všeobecná nespokojenost, no prostě takové ty nesnáze, na které je každý správný ruský car krátký, tu ruští carové počnou hovořiti o velikosti Ruska a nutnosti bránit matičku vlast před nespravedlností mrzkého světa. A pak se halasně uspořádá válečná výprava proti nějakému vojensky slabému státečku v okolí. Tím se pozornost lidu krásně odvede k vlastenectví a podobným důležitým věcem. A tady měl navíc Putin pole působnosti otevřené, neboť jednu válku mělo Rusko rozpracováno již carem Jelcinem. V Čečensku. Jenže tam se, děti, stalo to, co se ruským carům stává celkem periodicky: malá vítězná válka se tam zvrhla ve válku potupnou. No ale co kdyby tam tedy car Putin zaběhl a zajistil by tam slavné ruské vítězství? Bude samozřejmě muset zradikalizovat ruské obyvatelstvo, ale jářku lidičky, to je přeci hračka.
V ruských velkoměstech se to v mžiku počalo hemžit agenty FSB, kteří, zbroceni potem, nosili do obytných domů velikánské pytle cukru. Snad toužili zásobit ruské domácnosti před zimou cukrem, či co. Jenže děti, co se vám nestalo. Ty domy, napěchované cukrem, náhle vybouchly. Bum! Prásk! Ale to víš Aničko, že byla velká spousta mrtvých a zraněných. Mimochodem Aničko, na třídních schůzkách jsem už mamince říkal, že máš divné dotazy a všichni se trochu bojíme, když vidíme, jak ti při nich zvláštně svítí očička. Mělo by se s tím něco dělat… No ale k věci.  Děti, přece znáte Putina, jaký je to skvělý detektiv. Putin se pustil do pátrání a do večera osobně vyčmuchal, cože se to vlastně stalo: no představte si děti: byli to Čečenci. Tihle zlí, proradní Čečenci hodné, bezelstné a přespříliš důvěřivé agenty FSB sprostě napálili. Prostě jim ty jejich pytle s cukrem vyměnili za pytle s výbušninou. No a znáte agenty FSB, děti. Jsou tak naivní a bezelstní, že jsou úplně klidně schopni splést si pytel plný hexogenu, i se všemi těmi dráty, časovači, roznětkami a tak dále, s pytlem úplně obyčejného cukru... No vidíte... Tak tedy Čečenci. No ano děti, právě ti Čečenci, kteří zrovinka začali tak ošklivě utiskovat ruskou menšinu... A to byla poslední kapka. Vždyť ta menšina byla památeční – do Čečenska ji kdysi, po kýblech, nanosil car Stalin poté, co odtud v dobytčácích odvozil místní Čečence na věčný výlet. No a právě tato ruská menšina teď naznala, že je utiskována. No znáte přece děti utiskované ruské menšiny, ne? Ty vždycky volají do Kremlu o pomoc. A Putin taková volání horlivě vyhledává a aktivně řeší. No a co měl Putin asi v takové delikátní situaci dělat, aha? Putin přeci, jako horlivý zastánce práv utiskovaných ruských pátých kolon, to nemohl nechat jen tak. A tak, hnán prudkou touhou po spravedlnosti, poslal do Čečenska slavnou ruskou armádu, aby jim tam trochu vypomohla. A tentokrát ji vybavil i pořádným dělostřelectvem. Takové ruské dělostřelectvo děti, to je pravé požehnání pro mír. Umí báječně vyřešit všelijaké zlé, fašistické rusofoby, kteří by chtěli bránit ruským mírovým plánům. A v Čečensku jím bylo třeba vyřešit i otázku všemožných čečenských vlastenců, bojovníků za svobodu, zvolených politiků a jiných banditů. A dělostřelectvo děti tu práci zvládlo na výbornou. Dokonce tak dobře, že přeživší Čečenci se nakonec shodli, že je vlastně úplně jedno, kdo jim v Čečensku bude vládnout. A tu se ukázalo, jaký je Putin grand. Zapomněl na čečenské ústrky a velkoryse jim tam poslal humanitární pomoc. Byl v ní celý jeden dvoukolák plný prošlého jídla a použitých obvazů a několik velkých kamionů. V těch Putin posílal do Čečenska svůj hlavní humanitární dar: zbrusu nové čečenské politiky. A ti byli mnohem hezčí a poslušnější, než ti staří, takže na tom Čečenci vlastně docela pěkně vydělali… Tak to bychom měli.
No a máme tu druhý bod: právo a pořádek. A s tím se už opravdu muselo něco dělat, neboť zločinci všeho druhu se v Rusku rozplemenili až hrůza. I věčně nacamraný a notoricky netečný Homo Sovieticus začínal brblat. Bylo nezbytné zjednat nápravu. A jářku, náš dobrý car Putin moc dobře věděl, jak na to. Odpovědí byla, mé milé děti, institucionalizace. Co to znamená? No, víte děti, nějaký méně důvtipný panovník by strávil dlouhé roky tím, že by se patlal se zákony a že by bojoval se zločinem. Ale Putin? Ten na to, děti, šel od lesa. Prostě svolal největší boháče a největší zločince v zemi – v Rusku to je víceméně totéž – a řekl jim, že si sice dál můžou dělat, co jen chtějí a že nikdo nebude řešit, jak svého majetku nabyli, ovšem s tou podmínkou, že odteď budou cara Putina na slovo poslouchat. A že budou pěkně sekat latinu. Ty, kteří by náhodou nepochopili, jak se má latina správně sekat, ty že poseká Putin sám. A jako správný pedagog hned, na několika z nich názorně předvedl, co má na mysli.  Použil k tomu rezavý srp. Pak už pochopili všichni. Potom už zbývalo jen vymezit poplatky a povinnosti a organizovaný zločin se následně stal organickou a nedílnou součástí ruské státní správy. Rusko pak už neřídili zločinci jako doposud, ale všechno už řídil jen Putin samotný, přesně tak, jak to má v demokracii být. Zločiny se samozřejmě páchaly i nadále, ale teď už jen legálně - pod hlavičkou státu. Už žádné mrtvoly na ulicích a jiné viditelné piškuntálie. Organizovaný zločin se tedy sice nepodařilo vyřešit, ale zato se ho podařilo ochočit. A to Homo Sovieticus vnímá tak, že Putin do Ruska zavedl právo a pořádek.
No a máme tu další důležitý bod: prosperitu. A zde se, děti, Putinovi povedlo nečekané. Rusko zbohatlo a lid měl jasno: to moudrý báťuška car kouzelnou klikou nastartoval zrezivělou kraksnu ruské ekonomiky. Putinova popularita zažívala hotovou erekci. Experti mluvili o zázraku. Ale vy děti jistě chápete, jak to opravdu s tím „zázrakem“ bylo. Přece víte, co se stane, když má někdo pod prdelí hromady ropy, zlata, zemního plynu a jiných užitečných věcí, které by z každého, aspoň trochu schopného člověka, už dávno udělaly boháče. A teď uvažte, co se stane, když hodnota těchhle věcí na mezinárodních trzích zázračně vystřelí do oblak. Z takových oblak se pak, zcela automaticky, začne snášet déšť peněz. A tentokrát to byl déšť tak přívalový, že to nedokázali rozkrást ani ostřílení političtí činitelé, ani ostřílení ruští oligarchové, ani ostřílená ruská státní správa, ani ostřílený organizovaný zločin – ostatně v Rusku, jak jsme si už vysvětlovali, je tohle všechno vlastně jedno a totéž. No prostě děti, tenhle přívalový déšť byl tak přívalovitý, že se to ani nestačilo rozkrádat a k velkému šoku všech, především Putina samotného, začali bohatnout i úplně obyčejní ruští lidé. No do prdele děti – to je kurva nějaký zázrak! To tu ještě nebylo, aby prostí Rusové bohatli. Takový báťuška car, jásali šokovaní Rusové, takového jsme ještě neměli. Sláva Putinovi, sláva!!! A co na to car Putin? Ten měl, milé děti, dost rozumu na to, aby zbytečně nerozpatlával, jak se věci mají.
Nakonec přišlo na řadu to nejdůležitější: velikost národa. Velcí duchové, jako Putin, na to mají léty osvědčenou taktiku: prostě neúspěšnému národu vsugerují, že jeho neúspěšnost nepramení z chyb a blbosti, ale že je to výsledek nespravedlnosti a všemožných spiknutí. Ještě že řešení je úplně jednoduché. Aby se vše napravilo, stačí si jen do čela státu zvolit správného Vůdce, jenž bude současně i mesiášem. Ten už zbloudilému národu rychle ukáže, že je ve skutečnosti národem výlučným, speciálním, nadřazeným a ano, i vyvoleným. Taková taktika ovšem vyžaduje i náležitou interpretaci národní historie. Proto také Putin začal Rusům vyprávět pěkné pohádky na dobrou noc. Rusové v nich vystupovali jako bájní bohatýři a sovětské časy tam vypadaly jako doba nadmíru idylická: doba, kdy se po bukolických březových háječcích radostně proháněla stáda uvědomělé socialistické mládeže, až po hrdlo nádrže natankovaná socialistickými idejemi. A cena? Inu, jen zcela nepatrné, podlimitní, laboratorně nezjistitelné množství psychopatických krutovládců, hladomorů, koncentráků, rozkulačování, vzájemného udávání, strachu,  poprav, čistek, svévole a flagrantního bezpráví. „Ano, chyby se staly,“ připouštěl na tomto místě poctivě Putin, ale: „tyto drobné nedostatky bohatě vyvážily výhody: vždyť přece všichni byli mladší, sexuálně aktivní, nikdo o ničem nemusel přemýšlet, nemuselo se o ničem pochybovat, nikomu se nemuselo závidět, neboť všichni svorně žili v plusmínus stejné bídě… „No prostě, na celém Božím světě byl klid, hlad a pořádek a všichni se Sovětského Svazu báli, jak se sluší a patří…“ uzavíral dojetím zjihlý Putin. Prosťáček Homo Sovieticus to poslouchal s otevřenou hubou a dmul se pýchou: ano, na ty časy je třeba být náležitě nekriticky hrdý. No zkratka  a dobře, Putin se stal oblíbeným carem.
Vy děti, si z hodin dějepravy, jistě pamatujete, že dodá-li nějaký Vůdce svému obyvatelstvu výše uvedenými metodami sebevědomí a pocitu nadřazenosti nad ostatními živáčky, získá tím nekritickou oddanost mnoha pitomců, kteří takového Vůdce začnou velebit jako božstvo a nechají si pak od něj úplně všechno líbit. A z týchž hodin dějepravy víte i to, že Vůdcové, které tohle postihne, zpravidla nelení a dojdou k závěru, že jsou nebesy předurčeni, aby spasili národ a nejlíp i svět. No a takový spasitel se svatozáří, ten si samozřejmě musí zařídit i svou politickou stranu. Kdo jiný by dohlížel na jeho oslavování, vytvářel kult osobnosti a prováděl nepopulární kroky, u nichž se nesluší, aby si jimi Vůdce poskvrňoval svou svatozář? I Putin si proto uplácal svou vlastní politickou stranu. Jmenovala se Jednotné Rusko a její politický program stál na čtyřech předvídatelných pilířích:

• Zajistit, aby carem byl v každém případě V. V. Putin
• Zajistit náležitou glorifikaci a oslavování V. V. Putina
• Zajistit pro straníky, kamarády a podporovatele V. V. Putina maximum důležitých, bohatě zdobených a především výborně zásobených koryt
• Zajistit, aby carem byl v každém případě V. V. Putin

 

Pod vedením mesiáše Putina došlo v Rusku zas jednou k budování světlých zítřků. No jo děti, už je to tu zas... Jenže to víte, než se takové světlé zítřky vybudují, chce to čas. Odhadem takových sedm, osm, deset, nebo raději rovnou dvacet funkčních období, jedno pěkně za druhým. A pochopitelně se musí zajistit, aby nějakým nedopatřením u voleb nedošlo k nějakému ohrožení těch světlých zítřků. Volby se zkrátka musí pojmout tak, aby se zajistilo, že je nevyhrají nějaké nezodpovědné síly, které by pak třeba ani nevěděly, co si s mocí počít, nebo by neměly jasno, co je pro národ opravdu dobré. Takže, volby se musí koncipovat tak, aby dopadly v souladu se zájmem národa a skutečných občanů a nikoliv jen nějakých elit, či zrádců lidu. A zajistit správný výsledek voleb, to ještě nemusí být jediný problém. V Rusku třeba nějaký hlupák vpašoval do ústavy pravidlo, že car může být carem pouze na dvě kratičká funkční období. Že prý kdyby byl někdo carem déle, hrozilo by, že by se, ze vší té moci, pomátl na rozumu a vehnal by Rusko do záhuby. Takové babské pověry… K smíchu, viďte děti… Jenže Putin se nesmál. On měl zrovna ta dvě volební období už skoro za sebou a teď reálně hrozilo, že zase půjde makat do taxíku. A tam se Putinovi fakt nechtělo. Tak co teď? Teď babo raď… No ale nebyl by to Putin, kdyby nenašel řešení. Hned ráno přistihli Putina, jak klečí bosky, ještě v pyžamku, před tajemnou truhlou, a cosi tam horečně hledá. A už za chvíli vám odtud tahá jakéhosi maňáska, či snad loutku, kterou také, hned po snídani, představil lidu: „Dobré ráno, milý lide, seznamte se, tohle je hodný strýček Medveděv a bude tvým novým carem.“
Medveděva znal Putin ještě z Petrohradu. Byla to prostá loutka a v hlavě toho moc neměla. To ale Putinovi nevadilo. Naopak. Putin měl odjakživa slabost pro snadno manipulovatelné loutky, které v hlavě nic nemají a rády si dutou prázdnotu své hlavy krášlí svatým obrázkem nějakého mesiáše, od něhož očekávají, že za ně bude přemýšlel. Přesně to totiž Putin potřeboval. A vyšlo to. Ve volbách, které byly pochopitelně koncipovány tak, aby byly ve shodě se zájmy národa, byl Medveděv hladce zvolen novým carem. Měl ovšem podmínky:

• Medveděv trval na tom, že Putin bude nesesaditelným předsedou vlády
• Medveděv si vymínil, že si bez Putina ani neuprdne
• Medveděv ustanovil, že hned jak to půjde, vrátí žezlo Putinovi. Jen jemu. Nikomu jinému.

 

Putin, jako správný demokrat, se těmto drsným podmínkám musel podvolit. Ale nelitoval. S výběrem podřízeného cara udělalo Rusko štěstí: Medveděv byl car slušný a hlavně poslušný. Dokonce tak poslušný, že brzy začal napodobovat Putina i v chůzi: dole při chůzi legračně mrskal nožičkama a nahoře se divně kroutil, přičemž pravačku si přidržoval za klopou jako nějaký Napoleon Bonaparte. Lidé se nejdřív strachovali, že někde spadl ze schodů a udělal si něco s páteří, ale vzápětí se uklidnili: klídek, to ten pitomec jen napodobuje Putina...
Takže Medveděv byl sice tak trochu boží hovádko, ale lidé ho měli celkem rádi. Zvlášť ti ze střední třídy, která v Rusku, po zázračném zbohatnutí, začala nesměle klíčit. Tihle lidé Medveděva rádi poslouchali, jak hovoří o modernizaci Ruska a líbilo se jim, jak předstírá zájem o vybudování právního státu. Odpustili mu i to, jak, v souladu s Putinovou personální politikou, mění staré úředníky za mladší, hezčí a povolnější. Jako třeba tuhle ministra financí Kudrina, který prohlásil, že s Medveděvem nebude spolupracovat, když si s Putinem tak nehorázně handlují funkce. Medveděv mu na to vesele opáčil, že to je tedy nejvyšší čas, aby Kudrin podal rezignaci, načež na to mu Kudrin odvětil, že se o tom nejdřív poradí s premiérem. Tedy s Putinem. To byla jednoznačně komická situace a Medveděv ji korunoval touto, dnes již legendární hláškou: „můžete se poradit s kým chcete, ale dokud budu carem já, dělám rozhodnutí sám." Hahaha. To je povedené děti viďte. Celý sál se otřásal smíchem a nejvíc se smál sám Medveděv. Ten se přímo za břicho popadal. Tedy to by do sebe neřekl… Jaký on je čtverák. Že prý rozhodnutí dělá sám… Hahaha. To se tedy povedlo… Smysl pro humor byl vůbec jakousi Medveděvovou devizou. Komické bylo třeba i to, jak usiloval o to, udělat z Ruska moderní zemi, ale bez funkčního právního řádu a tak, aby byly zachovány všechny atributy Ruska jako mafiánského státu. A konečně, specifickým smyslem pro humor oplývala třeba i takzvaná Medveděvova doktrína, čili doktrína, která ustanovovala, že Rusko se bude chovat jako „přátelský, spolupracující, kooperující a mezinárodní právo respektující právní stát“. V praxi to znamenalo, že Rusko bude dál krást, lhát, šidit, podvádět a intrikovat. Prostě jako doposud.
Jenže děti, co se nestalo. Moc nakonec vlezla i poslušnému Medveděvovi na mozek. Jako kdysi Gorbačov, i car Medveděv, jakoby své řeči o modernizaci Ruska a přibližování k civilizovanému světu začínal myslet vážně. A střední třída, však ji známe, hup na špek. To je jí podobné. Masově vyšla do ulic a tam protestovala proti návratu Vladimira Putina do carské funkce. Navíc se hlasitě dožadovala, aby volby tentokrát výjimečně nebyly zfalšované, nebo aspoň ne tolik. Putina z toho omývali. Takoví nevděčníci. S takovou by přece Rusko mohlo přijít o něj i o světlé zítřky. Tak takhle tedy ne! A tak si Putin povolal cara Medveděva na kobereček a pěkně mu vycinkal. Co tam svému nadřízenému řekl, to nikdo neví, ale jisté je, že se pak car Medveděv zahanbeně stáhl do ústraní a další volby v roce 2012, byly poctivé a férové. Nebo přesněji, byly zase v zájmu národa. A v nich opět slavně vyhrál car Putin, ale to se asi rozumí samo sebou. Jenže tentokrát to, chudák, dostal na doživotí. Nesl to ale statečně.
A tak se Putin stal carem na doživotí. A také carem s historickým úkolem. Staronový car se totiž v mezičase oddal historickému bádání a stal se z něj respektovaný samodomo historik, uznávaný odborník na národní spasitelování a kovaný učitel národů. Takto edukován, osvítilo ho, nebo mu bylo vnuknuto poznání, že nadešel pravý čas, aby se Rusko konečně stalo supervelmocí a ujalo se světovlády. Koneckonců, kdo jiný by se tohoto náročného úkolu měl zhostit, než zaostalá země, která sice žije bez zákonů a práva, ale zato má obří korupci a rozbujelé podsvětí, nádherně prorostlé do státní správy? A že Rusko nedokáže vést ani samo sebe? I žádné strachy, sebe samo vést možná nedokáže, ale svět, ten jistě vést dokáže. A tak začal milý car Putin z Ruska budovat supervelmoc. A existuje jakýsi klasický jízdní řád, podle něhož různí Putinové supervelmoci budují:

1. Národ se musí semknout kolem osoby panovníka. Kdo se nechce semknout, je zrádce a nepřítel lidu.
2. Nikdo nás nemá rád. Všichni proti nám kují pikle. Jsme ubožáčkové sami proti celému světu.
3. Jelikož jsou všichni proti nám, jsme oprávněni ignorovat mezinárodní právo, jakékoliv jiné právo, zákony i všechny naše závazky a sliby. Máme právo lhát, podvádět a intrikovat.
4. Ať spácháme cokoliv, na vše máme právo, protože my se jenom bráníme, případně tím činíme svět lepším.
5. Máme právo kolem sebe kopat a všechny urážet a obviňovat, nejlépe vymyšlenými pomluvami a nedoložitelnými obviněními. A když nám na to někdo odpoví tak, jak si zasloužíme, budeme to považovat za důkaz bodu č. 2)
6. Oč lhostejnější jsou nám vlastní občané, o to víc nám leží na srdci práva krajanů v cizině. Za práva pátých kolon se budeme bít jako lvi a to i tehdy, když se tam mají líp než u nás.
7. Klíčem úspěchu v budoucnosti jsou úspěchy národa minulosti. Pokud takové úspěchy neexistují, je nutno je vymyslet.

Co říkáš Pažoute? Že tohle všechno už tady bylo? Že je to přece fašismus? Ale jdi ty rozumbrado. Jestli ty nebudeš nějaký zavilý rusofob... Kušuj!
 Z Putina se teď stal jakýsi učitel národů děti. Rusy učil o jejich slavné minulosti, o báječných totalitních pořádcích a že jsou všichni proti nim. Západ zase učil, že je zodpovědný za všechno zlo světa a uděloval mu dojemná kázání o tom, jak by se měl uspořádat, aby byl lepší. No a jaksi celosvětově se snažil učit zmatené a nekritické lidi bez rozhledu, jimž vysvětloval, že každý společenský úkaz má obrovskou spoustu nelogických, vzájemně si odporujících a většinou i dost praštěných vysvětlení. Učil je, že všechno je příliš složité, příliš relativní a věcí příliš mnoha úhlů pohledu, než aby šlo jednoduše říct, co je pravda, co je lež a co je dobro a co zlo. Ale nemyslete si děti. Putin zase nebyl takový imbecil, že by to nedokázal rozpoznat... I když... no, těžko vlastně říct. Ať to ale bylo jak chtělo, jisté bylo, že jemu tyhle kategorie byly tak nějak ukradené. On se těmito filozofickými otázkami zabýval především proto, že věděl, že když někoho tímto způsobem dostatečně dlouho vzděláváte, navodíte mu tím stav naprostého zmatení, v němž nakonec dotyčný nebude vědět čí je a bude věřit úplně všemu a současně i vůbec ničemu. Nabyde přesvědčeni, že neexistuje ani objektivní pravda, ani objektivní dobro a uvěří, že všechno je relativní. V takovém člověku je pak snadné vyvolat zdání, že východiskem z marasmu je jistý Vůdce, který dokáže zařídit, aby se svět rozšmodrchal a dal se do pořádku.
Učitel národů Putin se pochopitelně věnoval i jazykovému vzdělávání. Světová lingua franca dle Putina by totiž již neměla být angličtina, ale newspeak. Newspeak děti, to je takový speciální jazyk, v němž jsou potlačeny potenciálně škodlivé významy slov. Tím je pak u mluvčích zajištěna ochrana před špatným přemýšlením a většinou i před přemýšlením jako takovým. S takovým jazykem je totiž možné stvořit báječný svět fantazie, v němž platí cokoliv, co právě Vůdce uznává za vhodné: třeba, že lež je pravda, že otroctví je svoboda, že nevědomost je síla, nebo že válka je mír,  či pravítko, či „speciální vojenská operace“, či dejme tomu kopretina - nu zkrátka, cokoliv si zamanete. V takovém světě se pak dá bližnímu pomáhat třebas tím, že ho vyženete z domova, okradete ho a pak ho, jen tak, pro legraci, zastřelíte jak zajíce. V takovém světě můžete vykládat o povinné úctě k vojínům a přitom jejich mršiny bezstarostně nechávat shnít tam, kde zdechnou. Nebo můžete Západu kázat o jeho prohnilosti. Nebo hovořit o cti. Nebo „bojovat za tradiční hodnoty“ a přitom být biologickým otcem početného stáda bastardů, z nichž každého máte s jinou rajdou.
Nedílnou součástí pedagogické činnosti bylo fňukání: Putin důsledně lkal, že jsou „překračovány ruské červené čáry“ a že „Rusko není náležitě respektováno“. Co tím myslel? Inu, čert ví. Překračováním červených čar asi myslel, že Západ Putina neposlouchá, když mu Putin dobře radí, co a jak by měl Západ dělat a „nedostatkem respektu“ měl nejspíš na mysli to, že se Západ Ruska málo bojí.
Když už mluvíme o Západu. I na něj si pan učitel Putin posvítil: nalezl v něm totiž viníka všech ruských trablů. Západ vůbec čekala velká kariéra, děti. Dotáhl to až na úhlavního nepřítele Ruska. Víte děti, najít takového správného nepřítele, to je hotová věda. Myslíte, že by dobrým nepřítelem mohla být dejme tomu Čína? No to tedy ani omylem. Ano, Číňané sice Putinovo panství zabírají, rozkrádají, rabují a bez milosti Rusko dřou z kůže, jenže Čína, děti, to není tradiční nepřítel. Rusko potřebuje nepřítele, který je pasivní a zdegenerovaný...., zkrátka a dobře, demokrata.  Neboli slabocha. A úpadkový Západ je vůbec tím nejlepším kandidátem. Západ sice o ovládnutí ruského hnojníku jeví pramalý zájem, ale to mu nepomůže - je to prostě nepřítel slabý, takže nepřítelem bude, ať už chce, nebo nechce. Jenže znáte lenocha Západ. Do nové práce se mu vůbec nechtělo. Západní politici zbaběle přivírali oči nad všemožnými Putinovými eskapádami a nehleděli na to, že je Putin důmyslně ponižuje při sebemenší možné příležitosti. Neustále se pokoušeli o trapné kamarádčofty. Putin tyto ubohé projevy slabosti s hrdým opovržením odmítal a jediné, co Západu milostivě dovolil bylo, aby jej Západ chlácholil tradičním výpalným, čili appeasementem. Appeasement, děti, to je taková tradiční politická taktika západních demokracií. Appesement je aktivita, kterou řešíme svou neschopnost dostát principiálním postojům, které sice halasně hlásáme, ale současně nejsme ochoten si kvůli nim ničit kšefty a život. Appeasement vlastně znamená stav, že diktátorovi dáme to, co chce a doufáme, že nás pak nechá na pokoji. Obvyklým výsledkem je, že pak bojujeme o holé přežití a že nás to stojí mnohem víc, než kdybychom se od začátku chovali, jako tvor s páteří.
Teď, když byl vybrán nepřítel, bylo možné začít s válkou. Jenže jak vést válku proti někomu, kdo bojovat nechce a navíc je bohatší, chytřejší, schopnější a silnější, než vy? V takovém případě děti, to si dobře zapamatujte, vedeme válku pokoutnou, neboli hybridní. Hybridní válka se vyhlašuje tak, že se nevyhlašuje. Hlavní bojovou taktikou je, že vypočítavě intrikujeme, manipulujeme a hlavně nepřítele různě špiníme, pomlouváme a za zády obviňujeme z všemožných skutečných i vylhaných nepravostí. Využíváme prostě příhodného nepoměru nákladů, jenž vládne mezi ekonomicky nenáročným vysláním pomluvy do oběhu a jejím nákladným vyvracením. Hloupého nepřítele to uvrhne do spirály vysilujícího sebeobhajování a nám to umožní uchýlit se do vděčné role ublížené jitrnice. Pak jsme morálně na koni! Použité pomluvy nemusí být ani pravdivé, ani smysluplné, ani logické – ne děti, úplně klidně stačí jakékoliv idiotské, donebevolající žvásty, které vás napadnou, jen jich musí být hodně! Důležitá totiž není kvalita, ale kvantita. Dosáhnete-li správné kvantity, určitě už také najdete i dostatek pitomců, kteří zbaští všechno, co jim naservírujete. Bohatá naleziště pitomců pak najdete tam, kde se koncentrují lidé dezorientovaní, nespokojení, nezodpovědní, přesvědčení, že stát by se o ně měl postarat a vůbec nejlepší  je, když jsou ještě ve finančních problémech. Tyhle hlupáky na svou stranu ještě víc přitáhnete, když jim ty své nesmysly poskytnete obalené ve vhodných přídavných jménech, jako informace „nezávislé“, „alternativní“, „protiproud“, jiný pohled“ atd. Určitě také nic nezkazíte, když své vyprávěnky doprovodíte paranoickými výkřiky, jako „jinde vám to neřeknou“, „čtěte, než to smažou“, apod. V pitomcích tím vyvoláte paranoidní stav, v němž si budou myslet, že žijí na jakési strašidelné planetě, na níž na ně „elity“ skrytě strojí úklady a chtějí je zotročit. A kdože jsou ty elity? Inu, do "elity" si můžete  naprojektovat kohokoliv, kdo se vám nelíbí. Důležité je, že tyhle „nikým nevolené elity“ si „osobují právo rozhodovat za obyčejné lidi“. Toto nebezpečí ovšem hrozí jen obyvatelům demokratických, svobodných a vyspělých zemí. Naopak, občanům Ruska, Severní Koreje, či Číny díkybohu nic  takového nehrozí. No a touto metodou děti, můžete časem vypěstovat člověka rodu Homo Sovieticus přímo na Západě. Západní Sovietikové jsou pak skálopevně přesvědčeni, že uzřeli zákulisí moci, nahlédli za portiéru a že navzdory svému nepatrnému rozhledu uzřeli podstatu světa a porozuměli jeho zkaženosti. A co takový západní Homo Sovieticus dělá u demokratických voleb? Tam si, milé děti, demokraticky volí politické strany a zástupce, které má strýček Putin rád. A co že to má strýček Putin rád? Inu děti, strýček Putin má rád všechno, co je proti západnímu systému a takoví západní Sovietikové jsou mu výbornými spojenci. Západní Sovietikové jsou totiž schopní volit si u voleb naprosto cokoliv, co jim pan Putin nenápadně doporučí. Klidně si zvolí i líného,  neschopného, prolhaného, lidsky vyřízeného alkoholika a když posléze zjistí, že tento tvor je lidsky, morálně i funkčně zcela nezpůsobilý k výkonu funkce, tak klidně svolí, aby to za něj vzal jeho dobrý kamarád: poberta z Osvětiman. No opravdu děti, nelžu vám. A nádavkem si ještě za premiéra zvolí jakéhosi venkovského blba s čapím hnízdem na kebuli. No opravdu. Fakt nekecám. Západním Sovietikům tohle přijde úplně normální a ještě jsou na sebe hrdí, že nevolí „jako ovce“.
No a co vám děti budu vykládat. Netrvalo dlouho a Putinova pedagogická činnost přinesla své ovoce: sovietizovaná část západních občanů nabyla přesvědčení, že je svými demokraciemi opomíjena, nedoceňována a přehlížena a že Západ už není jejich skutečným systémem a domovem. Víte děti, co si budeme vykládat, ona to vlastně byla do určité míry i pravda, jenže představa západních Sovietiků, že volbou nějakého Putinova místního náčelníka vyřeší své problémy, měla asi takovou logiku, jako by jim byly malé boty a oni to vyřešili odseknutím svých nohou hned pod kyčlí. No a v tom právě tkví kouzlo hybridní války a Putinova vzdělávacího systému: chce prostě přesvědčit, že právě takové řešení by bylo to úplně nejlepší. A funguje to: Západ se začal krásně rozkližovat.
Teď, když byl Západ rozklížen, nastala správná doba, aby Putin začal Rusko obrábět na supervelmoc. A takové supervelmoci se dají budovat několika způsoby. Jedna z možností jak to provést, je pěstovat právo, vzdělaní, vědy, obchod, ekonomii, společnost a svobodu. To je cesta západní. Další možností je soustředit se na kšeft. To je čínský způsob. No a pak je tu samozřejmě ruský způsob: soustředit se na armádu. Země, které volí ruský způsob budování velmoci mají obvykle armády hned dvě: jedna je mrňavá a plná supermoderních zbraní a oficírů v napulírovaných, pompézních uniformách. Tato armáda účinkuje v propagandě, defiluje na vojenských přehlídkách a udržuje při životě různé mýty o síle a velikosti. No a pak je tu ta druhá armáda. A to je spíš takový otloukánek. Je sice mnohem větší, než ta nablýskaná, ale jinak jde v podstatě jen o nevábný chuchvalec špinavých, neukázněných, hladových mladíčků a špinavé, starožitné vojenské techniky. Technika povětšinou nefunguje, neboť kromě toho, že je stará, je taky špatně udržovaná - o to se starají právě ti hladoví mladíci, kteří vědí, že sklady armád jsou odjakživa zemí zaslíbenou pro staré dobré kradení. Tahle druhá armáda je obvykle plná lhaní, předstírání, šikanování, neschopnosti, servility, nepotismu, lhaní, lhaní a lhaní. No a tahle druhá armáda se posílá, aby vítězně vybojovala války. Putin se za tuhle svou druhou armádu tak trochu styděl, moc se k ní neznal a vlastně ji bral na milost, jen když mu v ní, při malých vítězných válkách, vyhynulo příliš mnoho hladových mladíků. O to víc přilnul k první armádě a mluvil-li o armádě, měl vždy na mysli jen tu hezkou, načančanou, nikoliv tu ošklivou, bezzubou. Před světem navíc důsledně předstíral, že má armádu jen jednu – pochopitelně tu výkladní. A snil o tom, že špinavou armádu jednoho dne promění na hezkou a moderní. Tohoto zázraku chtěl docílit pomocí takzvaného financování. Jenže víte děti, to je problém: státy ruské cesty mají obvykle skomírající a žlukle páchnoucí ekonomiky. A jak z takové živořící ekonomiky ufinancovat armádu? Státy ruské cesty to řeší jednoduše – prostě berou u huby průmysl, vzdělávání, zdravotnictví, kulturu, životní prostředí i budoucnost. A soudruh taxikář Putin to dělal zrovna tak. A co sebral u huby, to hned nalil do armády. Horem spodem. Myslel totiž, že když toho tam takhle horem spodem nalije dost, otrhaná armáda posléze podélně pukne jak špinavá kukla a svět pak uzří velkolepého motýla krásné, supermoderní, schopné armády. Bohužel děti, Putin si jednu důležitou věc neuvědomil. Jako mnozí jiní lidé jeho typu, i on si myslí, že stačí, aby problém jen zasypal hromadou zlata, a problém se touto cestou, sám od sebe,  zázračně vyřeší. Že prostě  blahodárný dotek zlata vše, sám od sebe, automaticky opraví. Jenže děti, tak to právě nefunguje. Však to znáte samy. Když chcete napumpovat kolo od svého bicyklu, taky se nejdřív musíte postarat, aby byla v pořádku duše, že ano? Jinak si můžete pumpovat jak chcete, kolo nenapumpujete, všechna vaše práce půjde vniveč a ještě budete za blbce. Přesně jako se to stalo soudruhovi Putinovi. Ten se, jako každý psychopat, odmítal zabývat stavem duše svého národa a zapomněl i na to, že armáda je vždy jen odrazem své společnosti. Takže sice pumpoval jako blázen, jenže co napumpoval, to se mu z armády hned zase vykutálelo. To už je holt daň za to, když vládnete systému se špatnou duší, kde je ochočený zločin a kde je všechno postavené na strachu, servilitě, nepotismu, předstírání a zejména na všudypřítomném lhaní. To pak opravdu hrozí, že do armády nasypete fůru peněz, ale výsledkem bude jen atrapa, která je vlastně celkem k ničemu.
A objevil se další problém. Čas. Čas, to je děti odvěký nepřítel diktátorů. Čas totiž přináší věk a věk přináší slabost. A slabost, to je ještě větší nepřítel diktátorů než čas. A car Putin, děti, ke své velké nelibosti, slabost pociťoval. Fresky na stropech k němu nyní promlouvaly s jakousi nostalgií. Ach, kdeže jsou ty časy, kdy dojil nevolníky a trhal západní agenty... A projížďka na koni? To by mu museli k tomu koni přitlouct pomocná postranní kolečka. Jenže Putin se obává, že by pak nevypadal náležitě majestátně, nehledě na to, že by byl celý umazaný a délka jízdy by asi  taky nebyla uspokojivá.
Navzdory slabosti se však Putin i nadále vzorně a zodpovědně věnoval svým státnickým povinnostem: dělal ramena, vyráběl problémy, vedl velkohubé řeči a občas se, před kamerami, vrhal do davu, kde, za cvakotu spouští, spontánně líbal atraktivnější a předem prověřené kusy předškoláků. Všichni krvaví diktátoři totiž milují děti a když nějaké vidí, hned si je musejí jít pohladit, poškrábat za ouškama a vyzvědět, kolik jim je let a jestli už chodí do místní pobočky Hitlerjugend. Jenže Putina teď už i tyhle předškolní děti přestaly rajcovat. Dřív od těch mrňousů vyzvídal, kolik jim je let, jestli chodí do Putinjugend, kolik jim je let, co si doma o něm vykládají maminka s tatínkem a kolik jim je let, ale teď už ani nepředstíral, že by ho to zajímalo. Chyceným dětem udělil jen pár chladných, erárních polibků a když přestaly cvakat fotoaparáty, tu ho rychle přestaly bavit a rychle je někam zahodil. Takové hlouposti ho už nebavily. Trápilo ho totiž zdraví, děti, ach ouvej, to zatrolené zdraví... Obličej mu napuchl a vzhledem připomínal prostatu měsíc pošlého hrocha. Tělo mu zapáchalo, jak měsíc pošlý tchoř. A ruce a nohy? Děti, ty se třásly jako měsíc starý ratlík … A navíc děti, Putin měl strach. Bál se hluku, mikrobů, spolupracovníků, generálů, lidí, no prostě bál se úplně všeho. Nejraději teď dlel v poustevnické samotě a bádal, jak by měl být zorganizován vesmír, aby byl ideálně proputinovský. Jako mnoho jiných diktátorů, i Putin se k stáru odtáhl od lidí, respektive se jich začal dost bát. S návštěvami už komunikoval jen pomocí telefonu, hermeticky oddělen zdvojeným neprůstřelným plexisklem. V přítomnosti kamer musel ovšem své milované plexisklo opustit a tehdy se uchyloval za absurdně dlouhý stůl, kde se pak schoulil na jeho nejzažším konci a třesa se strachy, ve zpocené dlani horečnatě třímal rybičku, za účelem případné sebeobrany. Po Kremlu se Putin pohyboval partyzánskými přískoky a plížením a plazením vpřed. Neustále se ohlížel a dřív než se odvážil za roh, nakukoval tam pomocí důmyslné soustavy zrcátek připevněné na záclonové tyči. Noci, bouřky a klekání trávil v bezpečí postele zakrytý až po šošolku hlavy, avšak jako správný agent měl i v těchto chvílích vždy jedno oko a jedno ucho v pohotovosti, vystrčené z pokrývek. Cosi mu říkalo, že napříště se již nedá počítat s další slavnou carskou inaugurací. Spíš, že se bude konat slavný státní pohřeb. Ano, jeho pohřeb. A Putin si přál, aby bylo na co koukat.
Jeho pohřeb byl totiž jedinečnou příležitostí. Proč? Inu, činorodý Putin totiž již teď, zaživa, plánoval záhrobní kariéru a potřeboval zaonačit, aby v Nebi dostal nějakou důstojnou funkci, která bude hodna jeho génia. No zkrátka, potřeboval udělat dojem na soudruha pravoslavného Boha. A dlužno podotknout, že byl ve svých záměrech čím dál odvážnější. Nejdřív si jen říkal, jestli by ho pravoslavný Bůh nevzal do služby. Jenže jak o věci přemýšlel víc a víc, tak stoupal i v zamýšlené funkci, až nakonec dospěl ke skálopevnému přesvědčení, že bude nejspíš pověřen velením celého Vesmíru. No a proč by ne? Když to zvládne i Bůh… „...Časem bych ho mohl i nahradit,“ zarouhal se dokonce Putin. A co pak s Bohem? Inu, ten pak může odejít třebas na odpočinek, přemýšlel Putin o novém pracovním zařazení pro přespočetného Boha.  Nebo může vypomáhat Putinovi. Nebo může pracovat jako trenér, influencer, nebo, pro mne za mne, jako sexuální kouč. To je nakonec vlastně jedno. O Boha tu  vůbec nejde. Ten není důležitý. Důležitý je Putin a tam tedy bude nezbytné, aby Putin sešel ze světa jako velký muž – metaforicky řečeno pochopitelně. A aby toho bylo docíleno, musí svému národu poskytnout nějakou nádhernou, epochální, fenomenální, velkolepou, grandiózní věc. No a co může být epochálnějšího, fenomenálnějšího, velkolepějšího a grandióznějšího než epochálně vyhraná válka? Ta válka musí být krásná, heroická, udatná a slavná, ale současně musí být i proti někomu, kdo nemá proti Putinovi ani tu nejmenší šanci. Napadená země musí být veliká, aby to učinilo náležitý dojem na soudruha Boha, ale musí být i slaboučká, aby ji dokázal zlomit i vetchý taxikář Putin a jeho slavná, špinavá armáda.
Takové náročné požadavky, to by mohlo vypadat jako hodně velký problém, ale nebyl. Jedna taková země se přece nacházela hned za špinavými ruskými hranicemi. Země zvaná Ukrajina byla rozvrácená korupcí a kriminalitou – koneckonců dlouho Rusku patřila. Ale teď byla zrovna nedopatřením ponechána, nebohá, jen sama sobě. Doslova si říkala o anexi. Pojďme se nyní vrátit v čase a něco si o téhle Ukrajině povězme. Ukrajina je takzvaně bratrský národ Ruska, což v praxi znamená, že Rusové mají Ukrajince obzvlášť rádi a pomáhají jim ještě víc než ostatním národům: trápí je hladem, rozkulačují je, střílejí je, plundrují je, no prostě, projevují jim lásku v celém širokém spektru ruských představ o slovanské vzájemnosti. Ukrajinci z toho bratření nadšení nebyli, ale co měli dělat, když jejich náčelníci byli odedávna vybíráni jako poskokové ruských carů? I carovi Putinovi se zlíbila jednoho dne myšlenka, že by Ukrajina měla být opět zahrnuta do široké ruské náruče, když je teď tak osamělá. Nařídil proto svému ukrajinskému nohsledovi, jakémusi Janukovyčovi, aby to nějak zařídil. Janukovyč se pustil do díla, ale co čert nechtěl. Sice začal opatrně – jen odstoupením od asociační dohody s EU, ale Ukrajinci si toho všimli. A začali se obávat že by to mohl být předstupeň k další, mnohem intenzivnější ruské pomoci. Nastaly demonstrace. Janukovyč, v souladu se starobylými ruskými tradicemi, povolal na demonstranty zastrašovací komando, které mělo přesvědčit obyvatelstvo, aby se slušně a bez řečí podvolilo ruskému altruismu. Jenže, kupodivu, ani komando situaci neuklidnilo, ačkoliv do lidí přičinlivě střílelo ostrými. Situace se nakonec vyhrotila dokonce do té míry, že i hrdý Janukovyč musel hrdě vyhledat vládní helikoptéru a s hrdě vztyčenou hlavou pláchnout ze země. Ještě štěstí, že měl kam. Pohostinná ruská země jej přijala s otevřenou náručí.
Ukrajinci následně zbavili atamana Janukovyče moci, sice ve shodě s duchem zákona, jenže byla otázka, zda i s jeho literou. A takových otázek umí náš car Putin skvěle využít. Caru Putinovi, co si budeme vykládat, zákon svatý není. Když ale zjistí, že by mu nějaký zákon mohl napomoci v jeho záměrech, tu se stane tím nejumanutějším strážcem zákonnosti v galaxii. Jako právě teď. I začal hořekovat, jací jsou to ti Ukrajinci zločinci, že prý nezákonně zbavili Putinova podřízeného moci. Chudák Janukovyč... A jak je vám Janukovyč roztomilý, když Putina pěkně prosí a pacičkami mává, aby mu na Ukrajině zjednal pořádek. Naštěstí, pořádek mu může Putin na Ukrajině zjednat snadno - vždyť náčelník Janukovyč už dřív, v rámci jakési Charkovské smlouvy, umožnil Rusku navýšit množství ruských vojáků na ostrově Krymu. No a Putin nelenil a vyskladnil tam pořádnou tlupu vojáků. No a ruští vojáci, děti, to víte, jsou to tuze velcí vlastenci. Když je někde jen tak pohodíte, brzy se začnou hemžit po místních úřadech a všude se uctivě domáhají toho, aby se vyhodili všichni neruští zaměstnanci a byli nahrazeni těmi ruskými. Ukrajinci těmhle vlastencům říkali zelení mužíci. A tihle zelení mužíci nakonec slušně, nicméně rezolutně vyexpedovali Ukrajince nejdřív z ukrajinských úřadů a nakonec i z celého ostrova. Nezůstal tam nikdo, kdo neměl patřičně vyvinutý cit pro ruskou dobročinnost. Ukrajinci buď vzali kramle, nebo byli řádně podchyceni v nově zřízených filtračních a dalších koncentračních táborech, kde o ně bylo náležitě postaráno. Hned jak byli všichni tihle zrádcové lidu pryč, uspořádali mužíci nezávislé referendum. A vida! Celých 115% obyvatel v něm vyjádřilo své přání, státi se Putinovým majetkem. A Putin? No, Putin už je holt takové staré, hodné dobračisko, že tomu přání vyhověl.
To byl ale jen začátek, děti. Ukrajinci se ze své ztráty ještě ani neoklepali a uctiví zelení mužíčci už klepali zase. Tentokrát ovšem přelezli z ostrova na pevninu a uctivě klepali na úřady a instituce přímo na Ukrajině. Jak je to možné? Inu, měla v tom  zase prsty naše věčně ustrašená ruská menšina. Tuhle menšinu na Ukrajinu v kýblech nanosil, jak jinak, přičinlivý car Stalin, když chtěl zaplnit mezery po Ukrajincích, které buď v dobytčácích odvozil na Sibiř, nebo po těch, co nepřežili jeho slavnou dietní politiku „Hubneme se Stalinem“, které se kdysi účastnila celá Ukrajina. Bývá pravidlem, že vždy, než nějaký ruský car přijme nějakou zemi do široké ruské náruče, tu si, krátce předtím, ruská menšina v dané zemi náhle uvědomí, že je utiskována. A když si nějaká ruská menšina  vezme do hlavy, že je utiskována, tak ji kupodivu nikdy nenapadne, aby se vydala zpátky domů, do klidného a blahobytného Ruska. Utiskovaná ruská menšina vždy, jako hloupý Honza, zůstane trčet na místě a jen zoufale volá do Moskvy o pomoc. Což udělala i teď. No a car Putin, jak víme, neustále ladí anténky, pročesává éter a právě po takových voláních pátrá. Zoufalství ruské menšiny na Ukrajině identifikoval cca za 2 milisekundy a v éteru se odehrála následující komunikace:

Pátá Kolona: „Care Putine, přijeď nás zachránit, sic nás tu Ukrajinci utýrají k smrti. Teď nám ti rusofobové dokonce vyhrožují, že budeme mít ukrajinské nápisy na obchodech. A za chvíli se snad v téhle naší zemi budeme muset naučit i tomu jejich grotesknímu fašistickému jazyku… Pomož nám!“

Hodný car Putin: „To ale nejde moje milá pátá kolono. Já přeci musím respektovat mezinárodní právo, územní celistvost cizího státu a Budapešťské memorandum, kde se Rusko výslovně zavázalo, že výměnou za to, že Ukrajina Rusku postoupí své jaderné zbraně, bude Rusko respektovat ukrajinskou nezávislost a suverenitu, zdrží se hrozby silou nebo použití síly proti Ukrajině, zdrží se použití ekonomického nátlaku na Ukrajinu ve snaze ovlivnit její politické směřování, zdrží se použití jaderných zbraní proti Ukrajině a že případné nejasnosti vzniklé ohledně zmíněných záruk bude konzultovat na půdě Rady Bezpečnosti OSN. Nejsme přece takoví fašouni a kokoti, abychom takhle nestydatě jebali mezinárodní právo. Byl by to prostě zločin a to já opravdu nemohu udělat.

Pátá Kolona: „Ale můžeš.”

Hodný car Putin (směje se): „To je fakt, můžu. To byla jen taková sranda. Tak zítra u vás sokolíci.“

No a hned nazítří se právě objevili ti uctiví zelení mužíci. Jenže děti, ti Ukrajinci. Kampak na ně se slušným vychováním. Bez ohledu na to, jak byli mužíci slušní, Ukrajinci odmítli odtáhnout. Dokonce na mužíky a nebohou pátou kolonu zavolali ukrajinskou armádu. Teď teprve se poodhalil záhadný původ mužíků. Ukázalo se, že mužíci jsou ruskými vojáky, kteří ovšem v dané chvíli neměli s Ruskem vůbec nic společného. Byli to všechno vlastně jen docela normální turisté – prostě civilní ruští vojáci na rekreaci, kteří nechtěli nic jiného, než si zarelaxovat v prázdninové idyle průmyslového Donbasu. A vzhledem k počtu těch mužíků bylo zcela zjevné, že Donbas, coby dovolenková destinace, v ruské armádě opravdu, jak se říká, frčí. A takový ruský voják, ten si děti na dovolenou vždycky bere spoustu věcí: kufry, tašky, peníze, doklady, žabky, froté ručník, lehátko a pro případ nutnosti i pár raket, něco stíhaček a kdyby něco, tak  i těžké dělostřelectvo. A řeknu vám děti, ještě štěstí, že to sebou měli. Vždyť jinak by je z Ukrajiny snad i vyhnali, taková vám tam děti u těch fašistů vládla rusofobie. Oni tohle všechno ale naštěstí měli a tak se z téhle části Ukrajiny pakovali opět Ukrajinci.
Ruský postup uvedl Západ do stavu rozrušení. Západní politikové sezónně migrovali v hejnech k Putinovi a otravovali ho s informací, že „jsou znepokojeni“. Jejich znepokojení ovšem cara Putina neznepokojovalo. Putin věděl, že jde jen o drobnou zdravotní nesnáz spojenou s appeasementem. Nepochyboval, že navodí-li před západem zdání obnovení klidu, Západ to uchlácholí a jeho zdravotní problémy brzy bez následků odezní. Skoro se nemýlil. Určité následky sice přetrvaly, ale nic, co by cara Putina omezovalo v rozletu. Západ, jako vždy, správně pochopil, že jen kvůli principům nemá smysl kazit si kšefty. Inu, starý dobrý appeasement. A Putin? Ten jako správný taktik využil Západního rozrušení po svém. Vysvětlil svému lidu, že Západ je proti Rusku zaujatý a že způsobuje, že Rusko chudne a že se zhoršuje ve všech možných ukazatelích. Ano, zlý Západ brání Rusku ve štěstí. A děti, fungovalo to! Kombinace Putinova úspěchu v malé vítězné ukrajinské válce, jeho chlapácká arogance vůči slabošskému Západu a pocit ohrožení u Sovietiků, vyvolaný dlouhodobým školením, že Rusko je obléhaná pevnost obklopená nepřáteli, to vše zajistilo, že Putinova popularita trhala rekordy. Z gubernií táhly se dlouhé davy Sovietiků, aby se carovi Putinovi k zemi poklonili.
Teď se však vraťme v čase zpět do dneška. Teď, když se blížilo Putinovo nanebevstoupení a bylo třeba zajistit Putinovi posmrtnou kariéru, bylo třeba sklidit to, pro co se tak dlouho připravovala půda. Putin to měl báječně zrežírováno. Všechno začne tím, že ruská menšina na Ukrajině zjistí, jako obvykle, že je utiskována. A pochopitelně bude volat o pomoc. Na to se Putin zmaterializuje ve státní televizi a tam pronese testosteronem kypící projev, v němž nabídne k uvěření, že Rusko si sice válku nepřeje, neboť všichni přece ví, jací jsou Rusové pacifisté od přirození, leč že v zájmu míru a humanity bude třeba na ty Ukrajince pěkně vlítnout. Pak Putin počká pár dní a nechá svá slova pěkně uležet jako zrající sýr. A hned jak sýr uzraje, zjeví se Putin znovu a světu oznámí překvapivou zprávu: Ukrajinci napadli vysílačku v Gliwicích. Následným vyšetřováním se zjistí, že Ukrajinci chtějí svého 28x většího souseda napadnout a připravit jej o největší ruské kulturní, duchovní a umělecké bohatství: o jaderné zbraně. Čímž se přijde i na to, že Ukrajinci nejsou jen hnusní rusofobové, ale taky prachobyčejní fašisti. No a Rusko, pádem tím, bude muset ochránit celý svět před hrozbou fašismu, což se nejlíp udělá anschlussem Ukrajiny a následným konečným řešením ukrajinské otázky.
Pak už to bude snadné. Během 3 dnů ruská armáda dobude Ukrajinu. Samozřejmě, prozíravý Putin počítal se i s těžkostmi: předpokládal například, že postupu armád budou bránit nadšené davy Ukrajinců, kteří budou ruské kolony zpomalovat jásáním, oslavováním a tím, jak se budou Rusům nadšeně vrhat pod kola a freneticky je vítat coby osvoboditele. Putin měl pocit, že celá akce bude stejná hračka jako „dobytí“ Krymu. Takže vůbec nemá smysl zabývat se drobnostmi jako například logistikou. Proč? K čemu? Putin to prostě vidí tak, že cokoliv bude slavná ruská armáda potřebovat, to si prostě vezme na místě. Vděční Ukrajinci jistě rádi poslouží. Přece to všechno nemůže shánět sám Putin, no ne? Kam by přišel? No a dál to na Ukrajině půjde podle osvědčeného krymského scénáře. Ukrajinci, kteří nebudou mít správné pochopení pro ruský svět půjdou do převýchovných táborů a tam se různě poztrácí… no a až to bude hotové, tak se uspořádá referendum, ve kterém 115% Ukrajinců vyjeví své pání stát se inventářem ruské federace.
Výsledky budou grandiózní: Rusko bude zas o nějaký ten kousek rozbořené země větší, což Sovietikové budou kvitovat jako fenomenální úspěch. V Rusku vznikne kult Vladimira Vladimiroviče Putina a není vyloučeno, že bude svatořečen. Mimo Rusko se Putina budou všichni bát, což plešatým a zakrslým pánům dělá velice dobře. Spojenci Ruska, zejména Čína, která už dlouho ve vztahu Rusko-Čína tak nějak tápe, kdo by měl v tomto partnerství tahat za kratší konec, pochopí, kde je její místo. Ukrajině ruská pomoc přinese obvyklá pozitiva a sociální jistoty. A Západ? Žádný strach, i ten přijde na řadu. Západní politici ohromení a ochromení slavným Putinovým vítězstvím začnou čile provozovat appeasement: budou chlácholit voliče, jak nic nehrozí, jak Putin pro nás nepředstavuje žádné nebezpečí, jak se nesmíme nechat do ničeho vtáhnout, jak se nic nejí tak horké, jak se uvaří a jak nemá cenu hasit něco, co nás nepálí. Západ bude jistě pilně vylučovat i morálku, čili bude deklarovat znepokojení, bude vydávat silácká, leč jinak docela prázdná prohlášení, bude slibovat a vzápětí neplnit spoustu věcí a hlavně bude, a na to se už Putin velice těší, rozpřádat s Putinem dlouhá, útěšlivá jednání, které Putin bude moci krásně využít ve svůj prospěch. Pak Putin počká až se západ náležitě rozleptá, to trochu ještě povzbudí tím, že přestane dodávat strategické suroviny a začne čachrovat s potravinovým trhem, čímž vyvolá nevídanou hospodářskou krizi a gigantickou migrační vlnu, které smetou milý Západ jako tsunami. Dílo zkázy pak dokončí ekologická krize v níž se lidstvo rozpustí jako máslo na pánvi. Rusko přitom sice bude smeteno také, ale Sovietiky bude v jejich posledním tažení určitě blažit, že to Západu tak pěkně nandali. No a na Putina po tomto heroickém výkonu jistě čeká nějaká důležitá, pěkně honorovaná funkce v Nebi… Ano, bude to krása. Hned zítra se do toho Putin  pustí. Nic se nemůže pokazit...

…no a právě v téhle napínavé chvíli se milý pan učitel pojednou kouknul na hodinky a sprásknul ruce: „Božínku děti, vždyť je 5 minut před půlnocí. To jsem vás dnes ve škole opravdu potrápil, jen co je pravda. Tak děti, nejvyšší čas abyste pelášily domů, rovnou do postýlek a nejlíp bez večeře. Hajdy domů! Boříku, ty si nezapomeň pouzdro, Janinko, ty si vezmi to pravítko, co se ti válí na lavicí a ty Bětko si doma nejdřív vyper, ať mě tvá matka zase neobtěžuje těmi svými šarlatánskými bláboly o tom, že by děti ve škole měly mít přístup na WC. A ty Zdeničko, ne aby sis na mne doma zase stěžovala – pamatuješ si přeci, jak katastrofální dopad to pak má na tvé známky. Tak děti, utíkejte už. Uvidíme se zítra.“
A děti, láskyplně vyprovázeny k odchodu tu nevybíravými, tu ponižujícími, tu sexistickými, ale v každém případě vulgárními pobídkami milovaného pana učitele, bleskurychle školu opouštěly a přitom si libovaly, co nového se zase od pana učitele dozvěděly. A jak pelášily domů, ohlížely se. Některé z dětí se při tom ohlížení snad trochu strachovaly, ale to bylo jen několik málo z nich. Zbytek trpěl intenzivními žaludečními neurózami, nočními děsy, psychickými problémy, stresovými poruchami,  pomočováním a v neposlední řadě i silnými břišními křečemi. Však je to také správné. Děti přece mají mít k vzdělání respekt. A pan učitel? Inu, i ten si pomaloučku posbíral své věci, zamknul třídu a pak, pln uspokojení, zamířil do tmy.

Milan Plšek
V Adamově, květen 2022