Anotace: Pohádka pro puberťáky a jejich nešťastné rodiče
Jiný svět
Byl jednou jeden kluk, Ríša se jmenoval. Tenhle Ríša měl problém. Vlastně ne jenom jeden, měl jich mnohem víc. Například nemožné rodiče, kteří mu pořád něco přikazovali a zakazovali. A nikdy za sebou nezavřeli dveře jeho pokoje, když z něj odcházeli. Jako by nestačilo, že tam každou chvíli některý z nich musel přijít. A k tomu ještě říkali něco o úklidu, úkolech a jiných nepříjemných a trapných věcech.
Ale jeden problém byl přece jen ze všech největší. Byl to mega problém. Ríša totiž nikdy nechtěl spát. Což o to, jemu by to nevadilo. Ale jeho nemožní rodiče trvali na tom, aby spal. Alespoň někdy, alespoň trochu. Vždyť jeho mladší bratr Kuba také spí!
Jenže spát je hrozná otrava! Je přece tolik lepších věcí, které takový kluk může dělat. Hlavně hrát hry na počítači. Jak je možné, že to rodiče nechápou? Proč pořád povídají něco o nutnosti spánku pro mladý organismus? A co se týče Kuby, to je zkrátka slaboch. Ríša na sobě rozhodně žádnou újmu nepociťoval. Spíš se zdálo, že újmu pociťují rodiče. Vždycky říkali něco o příšerném puberťákovi a někdy i křičeli.
Nakonec Ríšovi nezbývalo nic jiného, než počítač zavřít a lehnout si do postele. Někdy dokonce kromě počítače zavřel i oči. Ale nebylo to nic platné, opravdu ne. Ríša prostě nemohl usnout.
Jednoho pozdního večera, jak tak ležel v posteli, která stála těsně u zdi, se mu zdálo, jako by za tou zdí slyšel nějaký podivný šum. Docela ho to otravovalo, ale uši se zavřít nedají a ležet se zacpanýma ušima po delší dobu není pohodlné. Z těchto důvodů se rozhodl, že se tomu raději pokusí přijít na kloub a jedno ucho na tu zeď přitiskl.
Nejprve se nic moc nezměnilo, ale když se trochu soustředil, byl velmi překvapený. „On tam snad někdo mluví? Ne jeden, ale hodně hlasů, takových tenoučkých. Kdo to jen může být? Sousedi asi nepřicházejí v úvahu, když člověk bydlí v rodinném domku. Tak kdo?“ Ríša se tázavě podíval po Kubovi, uloženém na vedlejší posteli, ale to nebylo k ničemu, protože Kuba, jak jinak, tvrdě spal.
Nějakou dobu se ještě snažil poslouchat, ale nakonec ho to tak unavilo, že, světe div se, usnul.
Stejná situace se opakovala dalšího večera a dalšího a ještě dalšího…
Ríša vždycky poslouchal, poslouchal, unavil se, usnul. Po nějaké době dokázal v těch hovořících hlasech rozeznat jednotlivé slabiky, pak slova, pak věty.
Snad to bylo tím, že si vytrénoval sluch, snad se naučil lépe soustředit, to nevím. Ještě mě napadá zvláštní věc. Nebylo by možné, aby měli rodiče pravdu, když mluvili o nutnosti spánku pro mladý organismus? Co kdyby zlepšení sluchu a soustředění souviselo s větším množstvím spánku? Je to ovšem velice nepravděpodobné.
Každopádně teď už bylo jisté, že za zdí někdo mluví a Ríša i částečně věděl, co říká.
Už to, že někdo mluví za zdí jeho pokoje, bylo překvapivé a znepokojující. A fakt, že ten někdo opakoval jeho jméno, dělal celou skutečnost ještě podivnější.
Byl si naprosto jistý, že každou noc slyší toto: „Pojď sem, Ríšo. Pojď k nám, Ríšo, prosím.“ Potom následovala nesrozumitelná část, ale i v ní se opakovalo jeho jméno, a možná znovu slovo „prosím.“ Pak řeč pokračovala, jak si alespoň Ríša myslel, slovy v nějakém cizím jazyce. „Co to všechno má znamenat?“
Ríša byl, upřímně řečeno, napůl vystrašený a napůl zvědavý. Jedné noci se pokusil zopakovat ta podivná cizí slova, která teď už slyšel docela zřetelně: „Volo ire est. Eo modo.“ Chtěl jen popřemýšlet, co by to mohlo znamenat. Když ale domluvil, stalo se něco velice zvláštního a strašidelného.
Najednou tu nebyla žádná zeď, na kterou se dá přitisknout ucho. Nebyla tu ani postel, ani spící bratr, ani počítač, ani skříň s oblečením.
Zkrátka, Ríša se ocitl někde úplně jinde. Nebo se snad v to „jinde“ proměnil známý pokoj? To mu bylo v tu chvíli docela jedno. Stěží dokázal uvěřit, že to není sen, a byl samozřejmě v šoku.
Krajina kolem něho vypadala úplně jako z Minecraftu, znáte to? Je to taková počítačová hra, kde je všechno hranaté. Stromy, lidé, zvířata, všechno. Lidé mají hranaté hlavy a také těla jsou složená z různých kvádrů a krychlí. Ale jestli se ptáte proč, tak to já nevím. Ríša by to asi věděl.
Tady, na tom místě, kde se ocitl, to bylo stejné. Byl na nějaké malé mýtině, samozřejmě čtvercové, mezi stromy s hranatými kmeny, hranatými větvemi a červenými, žlutými a hnědými listy ve tvaru obdélníčků.
Podle barev listů by usoudil, že je podzim, kdyby byl schopen usuzovat. Prozatím spíš jen stál s otevřenou pusou, vyvalenýma očima a bušícím srdcem.
Na opačném konci mýtiny se jeho vytřeštěným zrakům nabízela jeskyně s obdélníkovým vchodem, dost velkým, aby jím prošel člověk. Což se také stalo. Z jeskyně se vynořil nikoli jeden, ale tři muži. Před vchodem se zarazili a strnule zírali na Ríšu, jenž jim oplácel stejným způsobem.
Tato vzájemná shoda panovala snad po dobu několika minut. Náhle se mýtinou prohnal závan studeného větru. Obdélníčkové listy se rozvlnily. Z lesa se ozval nesmělý hlas osamělého ptáka a vzápětí utichl. Tyto drobné události jako by přítomné probraly z ustrnutí.
Ríša zamrkal, zavřel konečně pusu a polknul. Jeden z mužů před jeskyní poskočil, zběsile zakýval hlavou a vykřikl: “Ha! Co jsem říkal?! No?! Tady to vidíte! Tady!“ Poslední „tady“ doprovodil divoce rozkomíhaným prstem, jímž se snažil ukázat na Ríšu. Druzí dva se po sobě zčásti tázavě a zčásti znechuceně podívali.
Ríša si je všechny důkladně prohlížel. Byli, stejně jako všechno kolem, hranatí, jako kdyby je někdo složil z různých kostek a hranolů. Dokonce i jejich oči vypadaly jako malé čtverečky. Ten, který stále ještě divoce poskakoval, vykřikoval „ha!“ a pokoušel se hranatý prst namířit na Ríšu, se zdál být nejstarší. Vypovídaly o tom dlouhé bílé vlasy a vousy, obojí dole zastřižené jako podle pravítka, a také vrásky v obličeji, připomínající vertikálně i horizontálně situované přímky.
Právě na něho se Ríša odhodlal obrátit s nesmělou otázkou. „Promiňte,“ začal opatrně s očima upřenýma do geometricky vrásčité tváře. Hranatý muž okamžitě přestal poskakovat, vykřikovat „ha!“ a pozorně se na nebohého, zmateného chlapce zadíval.
„Promiňte,“ začal znovu Ríša a snažil se ovládnout přeskakující hlas, „kde to jsem? Kdo jste?“
„Tedy,“ začal muž rozvážně odpovídat, „já se jmenuji Xaver. To je Justin, a tohle Adrian,“ ukázal střídavě na oba své společníky. „Těší mě,“ odpověděl chlapec, ačkoli mu ta zdvořilostní fráze v dané chvíli připadala absurdní, „já jsem Ríša. A kde to jsem? Kde je můj pokoj?“
„Pokoj!“ vykřikli tři muži téměř současně a významně se po sobě podívali. „Tak jsem asi v blázinci!“ zaúpěl v duchu Ríša.
„Mohl byste, prosím, jít sem?“ uklonil se Xaver lehce směrem k Ríšovi. „Rádi se Vám pokusíme odpovědět, jak jen budeme moci.“
A Ríša šel…