Kdo mluví za zdí, 5. díl

Zpátky doma

Zpátky do jeskyně vyrazili ve stejné sestavě, ve které přijeli do města, tentokrát každý na svém koni. Adrian s Justinem jeli proto, aby byli jako svědkové a zástupci vědecké obce přítomni Ríšovu odeslání do jeho světa.

Cesta byla poněkud rozpačitá a plná nervozity z nastávajících událostí, nicméně v pořádku dorazili k jeskyni. Sesedli z koní, vstoupili dovnitř a chvíli se jeden na druhého jen dívali.

Xaver si pak povzdechl, nervózně si prohrábl vousy a zeptal se: “chtěl byste nám ještě něco říci, než nás opustíte?“ Ríša nechtěl, protože si z celého srdce přál být co možná nejdřív doma, ale zdálo se mu vhodné, aby něco řekl, zapřemýšlel tedy rychle, co by to mohlo být. „Jsem velmi rád, že jsem vás poznal,“ pronesl nakonec. „Věřím, že všechny problémy vyřešíte.“ Xaver, Adrian i Justin se usmáli a nakonec si všichni potřásli rukama. „Možná, snad někdy na shledanou!“ Rozloučili se.

Nato Xaver přistoupil ke stolu, sebral z něj jeden pergamen a s pohledem upřeným na Ríšu začal číst...

Znovu doma

Najednou tu byl známý pokoj, bratr, spící na protější posteli i zeď, ke které Ríša tiskl ucho, jako kdyby se nic nestalo, jako kdyby odtud nikdy neodešel. Dokonce to vypadalo, že ani neuplynula dlouhá, nebo dokonce žádná doba od začátku toho šíleného dobrodružství. Jinak by ho jistě všichni sháněli, rodiče by se báli, ale všechno vypadalo v klidu. Byla noc, ale vedle bratrovy postele svítila noční lampička, takže Ríša dobře viděl kolem sebe.

Pomalu odlepil ucho od zdi a s bušícím srdcem se rozhlížel po pokoji. „Snad jsem jenom usnul a měl jsem neobyčejně živý sen?“ Uvažoval. Položil se do postele, přikryl se peřinou, ruce si dal pod hlavu a usmíval se. Byl šťastný, že je doma.

„Kdyby se mi to přece jenom nezdálo, snad bych si měl trochu víc uklízet a učit se? Protože jinak budou ty malé hranaté nebohé lidičky pořád znepokojovat záhadné hlasy, že? Pořád budou slyšet, že si mají udělat pořádek udělat to a ono.“ Ríša dobře věděl, jak moc otravné to je. A to prosím slyšel jenom od rodičů, kteří se do jisté míry dají ignorovat. Co kdyby Vám takové věci říkaly záhadné hlasy nějakých obrů? „Ale na druhou stranu, aspoň se budou ti hranatí snažit, ne?“ Táhlo Ríšovi hlavou. Myšlenky na úklid a učení mu totiž byly nějak nepříjemné a už se jimi nechtěl příliš zabývat. „A vůbec, stejně se mi to všechno jenom zdálo. Určitě! Byl to prostě živý sen. “ rozhodl se definitivně. Pak už se mu zavřely oči a Ríša usnul.

Ani neslyšel jemné cinknutí, jak na zem z postele spadl malý stříbrný zvoneček ...