O smutné holčičce a veselém chlapci

Byla jednou jedna holčička Kristýnka. Byla krásná. Měla sametovou pleť, velké zelené oči, dlouhé vlnité vlásky medové barvy, které lemovaly hezký obličejík, ale vůbec se neusmívala. Myslela si, že k tomu nemá důvod. A proto neměla skoro žádné kamarády, lidé totiž nemají rádi smutné lidi.
Jednou ji její rodiče vzali na návštěvu k rodině, která měla spoustu dětí a tak si holčička myslela, že mezi nimi najde někoho, kdo bude stejně smutný jako ona a skamarádí se.
Když však přijeli, všechny děti byly šťastné. Už od prvního pohledu. A tak zesmutněla ještě víc.
Dva z nejstarších dětí si jí všimly a chtěly si s ní hrát, rozveselit ji.
Holčička se jmenovala Miška, měla dva culíky z krátkých vlásků, tak vypadala roztomile jako se dvěma štětkami na hlavě. A chlapeček? To byl Matýsek, zkrátka úsměvavý lump. Pořád se předváděl a ani na chviličku se nepřestal smát. Miška za chvíli odešla, nebavilo ji hrát si se smutnou holčičkou, ale Matýsek zůstal. Nevadilo mu, že je Kristýnka smutná, alespoň se mohl o to víc předvádět a nikdo k tomu neměl připomínky.
A tak si hrála s Matýskem celý den. Nakonec už rodiče řekly, že je čas jít domů. Všechny děti se poslušně rozloučily. Kristýnka byla pořád smutná, hraní ji nerozveselilo, ale když se loučila s Matýskem, usmála se na něj. To chlapci obličej rozzářilo ještě víc.
Od toho dne se neviděli. Kristýnka se naučila usmívat se na lidi, protože na smutné lidi ti veselí neumí reagovat. Ale neznamenalo to, že se usmívala i uvnitř. Občas si vzpomněla na chlapečka, se kterým si jeden celý den hrála, když byla ještě malá a říkala si, že by se s ním moc ráda zase setkala. Aby měla někoho, před kým může být smutná, ukázat, jak se cítí, a druhého to nerozhodí.
Jednoho dne, když už bylo Kristýnce šestnáct let, se s Matýskem setkali. I on si na ni občas vzpomínal a tak se odhodlal, že udělá vše pro to, aby se znova sešli. A povedlo se mu to.
Ale už to nebylo setkání jako to před deseti lety. Teď byli sami v parku a povídali si. Kristýnka zjistila, že i jeho úsměv je jen pro okolí a tak si povídali až pozdě do večera. Když se rozhodli, že je čas jít domů, ani jednomu se nechtělo. Oba totiž byli uvnitř úsměvaví, protože našli někoho, s kým mohli být sami sebou.
Nastalo loučení a oba byli nervózní. Potom ten chlapec, nyní o dvacet centimetrů vyšší než Kristýnka řekl nahlas to, na co myslel celou dobu: „Mám tě rád, Kristýnko. Opravdu rád, jako jsem ještě nikdy nikoho neměl. Cítím se s tebou jinak. A opravdu šťastný“. A Kristýnka se usmála. Matýsek přistoupil o krok blíž, chytil holčičku, která byla nyní o dvacet centimetrů nižší než on, za ruku a políbil ji na rty.
„Dobrou noc, Kristýnko. Odteď budeme moct být sami sebou s úsměvem, který bude opravdový“, řekl s úsměvem chlapec a nepřestal se usmívat. „Dobrou noc, Matýsku“, pronesla prostě Kristýnka, políbila chlapce na tvář a vydala se směrem ke svému domovu. I chlapec se vydal ke svému domovu, když mu Kristýnka zmizela z obzoru.
Od té doby spolu žili šťastně a s upřímným úsměvem na rtech až do smrti.