O STEAKOVÉ VIDLIČCE

 

     V zapadlé vesničce na úpatí vysokých hor žili Janek s Ankou. Poznali se při pasení ovcí a hned přeskočila jiskra. Anka volala: „To chci!” a vášnivě tiskla Janka na jistých místech. Neřekli byste, jak blankytná byla obloha a jak průzračná voda v potoce.

 

     Po roce si Janek Anku vzal. Žili šťastně a vesele, zpívali, jedli, víno pili, nevylezli z postele. Až Janek odhodlaně odkopl peřinu (a v tu vteřinu vypadal jako krásný bůh) a zavolal: „Do práce du!” “

 

     Od rána do večera byl v jednom kole. Pořád někde poletoval, Anka měla často pocit, že ho neviděla sto let.

 

    V kovárně pozoroval mistra při práci a přikládal na výheň kamenné kovářské uhlí.  Nevýhodou byl značný obsah síry. To pak po jeho návratu z kovárny krčila nos: „Čerte, ze které jsi vylezl díry?“

 

    Jankovi se rozzářily umouněné tváře a divoce ji (podle zaběhnutého scénáře) celou zulíbal, takže byli špinaví oba dva.

 

     Jednou zase byl v kovárně a Ance se po něm stýskalo, až jí v uších pískalo. Povzdechla si (pozdě večer, rezignovaně), naložená ve vaně: „Kdyby pracoval v továrně, každý den osm hodin a padla, nedívala bych se tak často uplakaná do zrcadla.“ 

 

     Po čase Janek povídá kováři: „Slíbil jsi mi po roce za moji pomoc výslužku. Ukovej mi, prosím, steakovou vidličku z té nejlepší oceli!“ (Pro sebe: Aby sousedi viděli.)

 

     Kovář pokýval hlavou: „Ale takovou vidličku může ukovat jen nejlepší z nejlepších.“

 

     „A znáš takového?“

 

     „Povídá se, že za devatero železnými vršky a olověnou cestičkou (kde si dáš devětkrát do držky) žije schovaný mistr nad jiné kovaný.“ 

 

     Janek poděkoval za radu, nemeškal a vydal se na cestu. Když míjel poslední železný vršek (a byl již notně potlučen z padání), začalo hustě pršet.

 

     V kovárně se pracovalo. Stíny plamenů probleskovaly pode dveřmi. Mohutně na ně zabušil.

 

     Vyšel statný muž s obrovskýma začerněnýma rukama. Přimhouřil hluboké zvídavé oči a pátravě se na příchozího zadíval.

 

     „Mistře kováři, nazdar! Ukoval bys mi steakovou vidličku? Ani steak nazmar!“

 

     Kovář se rozesmál. „Myslíš, že každému vyhovím, jak si zamane? To teda ne!“ Stál tam jen v kraťasech a doplňoval tekutiny šestým pivem, takže byl v dobrém rozmaru a těšil se, co bude.

 

     Janek: „Správná poznámka.“ Skočil do kovárny (byl muž činu), popadl kovadlinu, jako by to byl kelímek s kávou Latté a hodil ji takovou silou, že vyhloubila kráter z Aše až do Tater. Na kovárně se zatřásla střecha.

 

     Kovář uznale: „Sílu máš, to se musí nechat.“ Černé vlasy a pečlivě přistřižené vousy mu rázem zešedly, byla to jeho nejlepší kovadlina. Když se vzpamatoval pronesl: „Dobře, beru.“ (Pro sebe: Že už se na to nevyseru, vždycky se nechám ukecat!)

 

     Byl skutečným mistrem ve svém oboru, ukoval vidličku z jediného kusu prvotřídní oceli. „A aby sousedi viděli,“ povídá a v očích mu zahořely šibalské plamínky, „tohle je navrch, hošíčku… tleskneš a vidlička se sama zapíchne do šťavnatého steaku.“

 

     Janek byl velice šťastný.

 

     Když kovář povídá: „To bude mastný,“ tak o trochu méně, ale hned běžel ukázat vidličku ženě.

 

     V Ance hrklo jako ve starých pendlovkách, takové divy! „Až se zakousneme do šťavnatého steaku, sousedi budou čučet!“ vypískla radostně a vyplivla žvejku. A pak: „Ách,“ když viděla účet… (dělám si srandu, jsme v pohádce, kovář dal vidličku Jankovi jako dar.)

 

     Takových vidliček není dvanáct do tuctu, každý, kdo něco dokáže, zaslouží úctu.

 

      Od těch dob si Janka s Ankou (a vidličkou od kováře) považovali nejen na faře. Hostili je i na zámku, to když pan král povídá: „Janku, dal bych si výbornou steakovou pomazánku!“