O vločkové víle a princi bouřek

V krajině za zimy
až přijdu ve svitu Luny

buď vločko víla má
s vanilkovými doteky Slunce

Rád pro tebe tu jsem
a chráním tě

Buď střapatice víla má
i láskou svou za přítmí

Proměním černé mraky nebe
Jsem zrozen za bouře
za hromů
za blesků
a ty jsi má jediná
s tebou je mi dobře
V tanci mne k sobě vedeš
Procitni

***

V praskotu šumu v mraku skok
a v bílé stráni hop hop hop
kde se vzal z jisker stál
maličký princ bouřek

„Ó jaký modrooký třes
na bruslích víla od nebes
a nad hladinou rybníka
snad dívenka nevzlyká
že z modra jsem ji snes?“

„Kdo jsi a cos to udělal?
Já vločkou žila v království Šál
tam nahoře blíž je k Měsíci
a už mám roztát? domů chci...“

až hvězdičky měla na líci
- tak trošku zlobila se víla

„Promiň to já a ten velký mrak
začal třít svůj černý frak
a jak jsem viděl že mizíš k zemi
slétl jsem také s jiskřičkami
zdali naučíš mě tak
na ledu radovat se“

„Jé - princ a bruslit neumí!“

to víla smích a let
vločka sem a vločka tam

bum a bác pac ...a princ ji z ledu ved

„Dobře tak
zkusím ráda s tebou bruslení

jenže mé brusle už nemají ledový svit
přijde již král mráz Třeskutec
a bude zimní vílu chtít!“

„To bych nebyl princ bouřek
abych vločkové víle brusličky neosvítil“

Princ vzal ze svého srdce pár jisker
a každou brusli víle roztřpytil

Víla byla ráda a bruslila až krasobruslila
a poletovala jak sen a vznášela se

A další den přišlo malebné jitro
i Slunce vepsalo do počasí svůj rukopis

Děti se venku radovaly že je jiskřivý sníh
tak z čisté zimní lásky úsměv srdce vznik