O Petrovi Leontýnce a rubínu

V dobách, kdy zdejší kopce pokrývaly smíšené lesy buků, smrků, javorů a jeřábů, usadil se na jednom z těch pěkných míst, v samé blízkosti Blatného potoka, sklář Weber a nechal zde vystavět sklářskou huť. Zažehnutí pece se stalo velkou slávou, dalo práci mnoha šikovným sklářům, kteří sem přišli za prací i s celými rodinami, z daleké Chřibské a z Krušných hor.

Jedním z nich byl mistr nad mistry sklářského řemesla, starý Vajsejtl. Dokázal dělat džbány na pivo, dvoustěnné sklenice, jednou vyfoukl ptáčka, jindy zase rybu nebo zvířátka a uměl mnoho dalších fíglů, které nikdo jiný nesvedl. U pece pracoval se svým synem Petrem, který se od otce pečlivě učil a šikovností se mu už téměř rovnal.

A tak se stalo, že se do mladého skláře zakoukala Weberova dcera Leontýnka, která ráda Petra při práci pozorovala, tu a tam na něm skleněný džbán či sklenici vymámila. On ji rád „skleněná“ přání plnil a na oplátku od ní dostával sladké maliny či jahody. Jak čas plynul, Weber si náklonnosti mladých všimnul, velmi se rozzlobil a jejich lásku zakázal pod pohrůžkou propuštění Petra z práce. Myslel si totiž pro Leontýnku na bohatého ženicha, a ne na chudého skláře.

Mladý pár se nenechal odradit a dál se tajně scházel na pasece pod Černou horou. Ale i tam dohlédlo Weberovo přísné oko a následoval slíbený trest. Nezbývalo, než aby se Petr se svou milou rozloučil a šel hledat práci jinam. Přesto si mladá láska slíbila, že na sebe počká a až přijde čas, zase se společně shledá.

Od té chvíle se Weberovi přestalo dařit. O sklo byl čím dál menší zájem, protože mu scházel um mladého skláře a kůlny za hutí se plnily neprodaným zbožím. Weber jen chodil a vzdychal s přáním, aby v jeho huti uměli skláři vyrobit modré, žluté nebo červené sklo, které by sklárně přineslo zpět jeho slávu.

I Petr celý utrmácený chodil krajem sem a tam a o práci nemohl zavadit. Jednoho dne se v lese usadil na obrovský viklan, rozjímal a vzpomínal na svou milou, přemýšlel o budoucnosti sklárny, kde stále pracoval jeho otec. Tu se nad ním jako obláček vznesla víla Izerína, která mládence oslovila. Petr jí vyprávěl o svých starostech i možné záchraně Weberovy hutě, když by skláři přišli na to, jak vyrábět barevné sklo. Víla tiše poslouchala a pak tiše pravila: „Jsi dobrý člověk a šikovný sklář, Petře. Proto ti dám radu. Poctivě pracuj, vydělej si peníze na dva zlaté prsteny. Ty pak hodíš do pánve a utavíš z nich rubín.“ Když Izerína domluvila, jako obláček zase zmizela.

Petr uposlechl a okamžitě se vydal na cestu. První práci, na kterou narazil, bylo lámání kamene. V lomu zůstal a těžce několik měsíců pracoval. Když nastala ta vytoužená chvíle, nakoupil za ušetřené peníze ve zlatnictví dva zlaté prsteny, zcela vyčerpaný a pohublý běžel směrem k Blatnému potoku.

Dorazil tam za tmy a právě včas, den před plánovaným vyhasnutím pece. Opatrně vzbudil Leontýnku zaťukáním na její okénko a po vroucím přivítání jí prozradil Izerínin plán na záchranu hutě. Společně se vkradli ke sklářské peci a ujištěni svou láskou vhodili společně dva zlaté prsteny do ohně. Zlaté kroužky, symbolické spojení lásky Leontýnky a Petra, splynuly v ohni s rozžhavenou sklovinou a za pomoci bytostí ohně vykonaly zázrak.

Na druhý den se chtěl Petrův otec, starý Vajsejtl, u pece naposled se sklářskou pecí rozloučit. Když na svou sklářskou pánev nabral sklo barvy krve nebo i záře slunečních červánků, vzkřikl: „Rubín, máme v pánvi rubín!“ Přiběhl i Weber a ostatní skláři, všichni užasli a hned se začali radovat, protože sklárna a jejich živobytí byly zachráněny.

Tu vystoupili ze svého úkrytu Petr s Leontýnkou a přislíbili všem prozradit tajemství rubínu, když Weber požehná jejich sňatku. A tak se stalo. Milenci všem prozradili, že hodili do ohně své snubní prsteny a bytosti ohně s Izerínou jim k tomuto zázraku a naplnění jejich lásky dopomohli.

A tak se na Blatném potoce konala slavná svatba a sklárna se proslavila rubínovým sklem – vytrvalosti symbolem a lásky dvou mladých lidí.