Kanárek

V jednom maličkém království, skoro až na konci světa, stál na louce zámek. V zámku žili král, královna a princezna. Princezna měla zlaté kudrnaté vlásky a ze všeho nejraději nosila modré šatečky, takže vypadala jako andílek. Princezna měla moc ráda svého kanárka. Kanárek žil v princeznině pokoji ve velké kleci, aby neuletěl. Vždy když se princezna ráno probudila, viděla kanárka a potěšilo ji to. Když šla spát, vždy kanárkovi popřála dobrou noc a on jí zazpíval, aby se jí lépe usínalo.
Během dne si princezna s kanárkem hrála. „Ty jsi můj nejlepší přítel. Mám tě moc ráda,“ říkala mu. Když to řekla, kanárkovi poskočilo srdíčko a radostí zazpíval. Ale princezna nemohla být s kanárkem celý den. Musela se učit, dělat společnost králi a královně a věnovat se královským návštěvám. Vždy když byl kanárek sám bez princezny, díval se z okna. Za oknem byla nádherná rozkvetlá louka. V zelené trávě kvetly červené vlčí máky, modré pomněnky a bílé kopretiny. Nad zelenou loukou bylo krásné modré nebe s bílými oblaky. Nad loukou poletoval slavík a zpíval. Kanárek ho viděl a byl smutný. „Také bych chtěl létat nad loukou,“ povzdechl si.
Jednoho dne přijel na návštěvu král ze sousedního království. Přivezl s sebou i svého syna. Princezna si s malým princem hrála. Chtěla ho potěšit, a proto ho zavedla do svého pokoje, aby mu ukázala kanárka. Protože bylo velké horko otevřeli okno. Lehký vánek jim rozcuchal vlasy a záclony se lehce pohupovaly ve větru. „Ten je krásný,“ řekl princ, když uviděl kanárka. „Můžu si ho pohladit?“ Princezna otevřela dvířka od klece a natáhla ruku ke kanárkovi. Vtom kanárek vyletěl z klece jako blesk a pak oknem ven. Když to princezna viděla, rozplakala se.
Konečně byl volný. Kanárek létal nad loukou sem a tam. Pod ním se míhaly barevné květy a nad ním byla modrá obloha s bílými oblaky. Viděl slavíka a slyšel, jak zpívá. Letěl až k malému vodopádu, skoro až k lesu. Třpytivá voda tu padala z výšky a dole se tříštila na tisíce malých kapiček. Kanárek si sedl na kámen pod vodopádem. Protože byl unavený, tak se napil. Ledová voda ho osvěžila. Kanárek se znovu vznesl nad louku a poletoval nad ní až do večera.
Když se setmělo, letěl na kraj lesa, kde si sedl na větev. Seděl na větvi a klepal se zimou. Ozval se divný zvuk, který kanárka polekal. Když se ten divný zvuk ozval podruhé, kanárek si uvědomil, že má hlad a ten zvuk je kručení v jeho břiše. Teď, když seděl na větvi na kraji lesa, byl hladový a byla mu zima, začalo se mu stýskat po princezně. "Co asi dělá?" říkal si. Při vzpomínce na princeznu mu poskočilo srdíčko, ale protože byl slabý nedokázal zazpívat. V zámku by dostal zrní, bylo by mu teplo a byl by s princeznou. Splnil se mu sen o louce, ale teď litoval toho, že uletěl. Chtěl se vrátit zpět do zámku k princezně.
Když se probudil, slunce bylo vysoko na obloze. Viděl, jak se jeho paprsky spouštějí k zemi kolem bílých oblaků. Louka byla rozkvetlá a slavík zpíval na obloze. Viděl zámek uprostřed louky. V zámecké zahradě byl král a princezna. Neváhal a hned se rozletěl směrem k zámku. Už se blížil k zámku, už viděl zlaté vlasy princezny, už byl tak blízko. Najednou ucítil bolest. Sokolí drápy se kanárkovi zaryly do těla. Rychle mu ubývalo sil, ale nevzdával se, chtěl znovu vidět princeznu. Až teď se sokol podíval na svou kořist. Tohoto žlutého ptáka neznal, a tak ho pustil, bál se, aby se neotrávil.
Tělo kanárka dopadlo na cestičku v zámecké zahradě. Když šla princezna k obědu, uviděla tělíčko kanárka. Zvedla ho a políbila na hlavičku. „Proč jsi uletěl, když jsi měl všechno?“ ptala se se slzami v očích. Vzala kanárka s sebou do zámku. S láskou se o kanárka starala a kanárek se za měsíc uzdravil. Od té doby už kanárka nezavírala do klece, nechala ho, aby se sám rozhodl, kde chce být. Kanárek přes den létal nad loukou, ale protože měl princeznu rád, vždy se vrátil.