Z neznámých důvodů

Z neznámých důvodů se děje spousta věcí. Někteří tomu říkají osud. Jiní náhoda. Minulý rok se z neznámých důvodů v jedné české ledničce místo vejce slepičího objevilo vejce dračí. Asi si umíte představit, jaké bylo překvapení čekalo na osmiletou Lucku a třináctiletého Filipa s rodiči na dovolené, když dostali chuť na míchaná vajíčka a místo žloutku se v misce objevilo dračí mimino.

"Au." pronesl drobeček a neohrabaně se pokoušel dostat se na packy, které mu ještě úplně nesloužily. "Ahoj." pozdravila nejistě Lucka. To mláďátko zjevně nadchlo. "Ahoj, ahoj, ahoj." opakovalo pořád dokola. Filip se uchechtl. Lucka se vyjeveně dívala na malé stvoření a pak oznámila, že se bude jmenovat Perico. Klučina kývl hlavou.

"Pšíík." ozvalo se za nimi. Oba se otočili. "Hoří židle." zaječela Lucka. "Lucíí, vodu." křičí Filip a sám se vrhá ke kohoutku. Stačí pár sklenic vody a oheň je pod kontrolou. "Uff, to bylo o fous." oddychuje Filip a sedá si na pohovku.

O hodinu později se probudil. "Co se stalo?" vyskočil na nohy. "Po tom hašení jsi usnul." oznámila mu sestra. Teprve teď si Filip rozpomněl, co všechno se ten den stalo. "Musíme se ho zbavit! Nemůžeme tu mít draka." "Ale Filípku. Prosím. Alespoň než se naši vrátí." přemlouvaly brášku ty hluboké, zelené oči. "Dobře, ale čím se takový drak živí?" rezignoval Filip. "Popelem. Podívej." ukazovala Lucka na místo, kde stála původně židle. Dráče slízávalo z parket popel a mlaskalo. Pak si lehlo do krbu se žhavými uhlíky. Sourozenci usnuli krátce po mrněti.

Na další den ráno, když Lucka ještě spala a dráček nejevil známky života, se Filip vydal do blízkého pekařství pro rohlíky. Lucce nechal na stole vzkaz. Když se o necelou půlhodinu později vrátil, sestra se před něj postavila, ruce v bok. "Proč jsi nenechal alespoň vzkaz?" vztekala se. "Ale já přece…" hájil se Filip.

Pak se podezíravě podíval na malé stvoření sedící na stole. "Ahoj." pronesl nevinně dráček. "To byl on." vykřikl Filip. "To on snědl ten vzkaz." Pak se oba rozesmáli. Dráček létal po místnosti a vydával vysoké pištivé zvuky. "Ty jsi ale nezbeda, viď Perico?" mrkla na něj Lucka. "Ahoj, Perico, nezbeda." křičel mrňous.

Ten den skoro nic nespálil, protože Filip udržoval v krbu oheň. Skoro nic. Jen Filipovu školní brašnu, Lucčinu starou panenku, taťkův stůl a maminčinu oblíbenou sukni. Večer usnuli všichni velmi brzy. Sourozenci znaveni hašením a dráče prostě proto, že to přece jen bylo mimino.

A tak plynuly dny plné hašení a ahoj, Perico, nezbeda a najednou byl týden bez rodičů pryč. "Zítra se vrací naši. Musíme se toho draka zbavit." prohlásil Filip. Lucinka se dala do pláče. "No tak neplač malá." zjihl Filip. "Tak ho dáme starému Kropíkovi." navrhla Lucka.
Arnošt Kropík byl slepý vysloužilý kotelník a měl pozemek plný popela a uhlí. Perico mu hned padl do "oka" a on ho rád přijal. Celých pět let chodili sourozenci za starým Kropíkem a Pericem. Ale pak Kropík zemřel a přesně v tu chvíli se celým městem neslo pochmurné: "Ahoj, Perico, nezbeda."
Od té doby draka nikdo neviděl.
Jednoho dne se Lucka zeptala Filipa, proč se to všechno vlastně stalo. A víte, co jí odpověděl? Tušíte? Jistě, ta odpověď zněla: Z neznámých důvodů.