Pohádečka o žirafě.

Jak chtěla být Bláža manekýnkou.

Žirafa Bláža byla opřena o jabloň a před očima držela dalekohled. „To není možné, to je krása, úžasné!“ vzdychala tak nahlas, že její kamarádi slon Pupíno a kráva Búča se hned dožadovali také dalekohledu.
Po zaostření spatřili v rodinném domku zapnutý televizor, ve kterém zrovna běžela módní přehlídka. Ani jednoho z nich to však nenadchlo.
„Pojď, půjdeme si hrát!“
Bláža se ale zasnila: „Ta postava, ta chůze, nemůžu se kouknout ani do zrcadla!“ Ti dva pokrčili rameny a odešli. Bláža se rozhlédla, zda ji nikdo nevidí a vlezla do rybníku. „Není nad chladivou koupel, budu voňavá a čisťounká.“ Na strom usedla zrovna praštěná vrána s volkmenem a nevěřila svým očím. Bláža vylezla z vody, zdobila se jabloňovými květy, leštila si kopýtka. „Jsem fakt tlustá, vypadám nežirafově! Když nebudu jíst, zhubnu. Ale tam je takový krásný stromeček a já mám na něho chuť! A tam taky! Já to nevydržím!“ Když dožvýkala poslední sousto zlobila se sama na sebe. „Jsem hnusná a tlustá žirafa! Zhubnu a zhubnu.“ Dala se do běhu. Usoudila však, že běhá pomalu, proto se vydala na smetiště a dvě obrovské pružiny ihned nadšeně uvítala. Nasadila si je na zadní nohy. To, co nastalo, to byl povyk. Zburcovala půl lesa, celou louku. Byla jako na trampolíně, pružiny ji házely sem a tam. Jazyk jí pomalu vlál a nemohla přestat. „Pomóc, Búčo, Pupíno!“ Když ti dva viděli co provádí, museli se smát, ale Bláža se kolem nich jen mihla a byla ihned fuč. „Jak ji zastavíme? Musíme ji pomoci“, staral se Pupíno. „Zavoláme vrány, pomůžou nám“, nestačila doříct Búča a Praštěná vrána jim nad hlavou zakrákala: „Letím pro příbuzenstvo, já se fakt jednou z té Bláži pominu!“ Za chvíli už celé hejno vran usedlo na Blážu, vyneslo ji do výšky a pak zcela pomalu ji postavilo do trávy. Bláža byla naprosto vyřízená, ale ihned spustila: Když to nejde sportem, nebudu jíst!“ Než se kamarádi nadáli, udělala na svém dlouhém krku uzel. „Achich, to bolí! Pomóc“, dala se znovu do křiku! A všichni kolem měli zas plno práce. Když měla opět krk bez uzlíku, usmála se na ně a řekla: „Jsem hezká taková jaká jsem a manekýnkou nebudu!“