Žabárna

Často se procházím podél rybníka jménem Žabárna.Je to tajemné místo,které jsem opředl pohádkovou nití a pokud chcete,rád bych vám o tom vyprávěl.Svou pohádku bych rád vyprávěl všem,kdo chtějí naslouchat.
Žil kdysi jeden vodník,jménem Puškvorec a tomu se zalíbil právě onen rybník.Snad proto,že se styděl,snad proto,že se bál,lidem se až u dna rybníka schovával.Vylézt z ze své vodní skrýše se odvážil jedině večer a to tehdy,když se na oblohu vyhoupla poslední hvězdička.To se pak usadil na smutně snící vrbu a začal zpívat žalostnou píseň o své věčné samotě:
Kuňky,žbluňky,
říčky,tůňky,
rybníčky a moře,
Proč mě svírá u srdíčka prapodivné hoře?

Jedna rybka,druhá rybka,
třetí plave za ní,
podívejte na vodníčka
-sám a slzy roní...

Při písničce vždy plakal a jeho žalem obtěžkané slzy klesaly ke dnu rybníka tak,jakoby byly z kamene.
Vodníčkův nářek a tesklivý zpěv probudil žabky,které ve stínu ztepilého rákosí snily o věčném kouzlu noci.Když se žabky vyprostily z obětí snů,bylo jim vodníčka tuze líto,a tak tichým,nerozhodným skokem,tak jak to umějí snad jen ony,přiskákaly blíže k němu.
Vodníček je však pro perly slz ve svých zelinkavých očích neviděl.Až když se žabky připojily k jeho zpěvu,uvědomil si,že už není sám a pokoušel se zakrýt svůj žal bezradným úsměvem.

Kuňky,žbluňky,
říčky,tůňky,
rybníčky a moře,
Proč mě svírá,(proč ho svírá) u srdíčka prapodivné hoře?

Jedna rybka,druhá rybka,
třetí plave za ní,
podívejte na vodníčka
-sám a slzy roní...

Vodníček a žabky zpívali společně,avšak zpočátku pouze samé smutné písničky.Vodníček si uvědomil,že už není sám a žal z jeho tváře se vytratil jako ranní rosa,jíž jen malými doušky upíjí něžné květinky spolu s věčným sluncem.Poté již zpívali stále veseleji a veseleji až se srdce smálo:
Kuňky,žbluňky,rybníček,
veselý je vodníček,
veseelé jsou žabičky,
zpíváme s ním písničky,
brekeké,kva,tralalí,
stali jsme se přáteli...

Od té doby už zpívají každou noc.
Postupem,času vodníček začal cítit na srdci něco,co dříve necítil a co zná snad každý z nás.Začal cítit úctu a lásku ke svým žabičkám a žabičky k němu zrovna tak.Měl své vytoužené přátele a očima mu prostupovala záře nezměrného štěstí.I lidé si chodili ten krásný zpěv poslechnout a vodníček již se nebál.Snad právě od té doby jsou vodníci a žabky na celém světě přátelé,snad právě proto je můžete každou noc slyšet zpívat.
Od těch dob se rybníku říkalo Žabárna a říká se mu tak dodnes.Kdo by mi snad nevěřil,ten ať se vydá spolu s poslední noční hvězdou k Žabárně a snad i on zaslechne jejich omamně krásné písně z nichž cítíme krásné poselství,že přátelství je úsvit srdce.

Nakonec bych vám rád popřál,aby jste i Vy našli to,co vodníček a jeho žabičky-nehynoucí,čisté a upřímné přátelství.