Kouzelná růže

Za devatero skalami a za devatero širokými jezery žila jedna holčička s maminkou a malým bratříčkem. Tu holčičku často bolelo bříško, ale nikdo nevěděl proč. Tak se maminka rozhodla, že navštíví starého moudrého kouzelníka, aby jí pomohl. Bydlel však až u paty Ledových hor a tak se museli připravit na dlouhou cestu. Třetí den konečně vyrazili.
Putovali dlouho předlouho, až je obklopila tma. „Nedá se nic dělat, musíme tady přenocovat.“ řekla maminka a hned postavila skromné přístřeší z ulámaných větví. Dětem byla zima a tak si rozdělaly oheň a ohřály se. K večeři jim maminka opekla brambory a pak šli všichni spát.
Ráno, když se děti probudily, byla maminka pryč. Čekaly na ni dlouho, ale ona nepřicházela. Vydali se ji tedy hledat. Bloudili lesem celý den, a když se sluneční kotouč skutálel za obzor, byli již celí utrmácení. Holčička, kterou opět rozbolelo bříško, se rozhodla, že postaví podobný přístřešek, který jim postavila maminka. Nevypadalo to sice nijak úhledně, ale spát se pod tím dalo. Pak se pokoušela rozdělat oheň, ale marně. Její bratříček ne a ne usnout, tak mu začala zpívat: „Halí, belí, koně v zelí a hříbátka v petrželi...“ Když usnul, jako by holčičku někdo volal. Nechala bratříčka spát, oblékla se a vyrazila za neznámým hlasem. Zastavila se až u malého paloučku, na němž tančily víly. Jakmile ji ale spatřily, zmizely. Zůstala tam jen jejich královna. „Neboj se, děvenko, a pojď ke mně blíž. Vím, co tě trápí.“ „A víš také, kde maminku najdu?“ přerušila ji holčička. „Vím, kde ji najdeš. Pokud jí chceš zachránit život, musíš mi nejprve prokázat malou službičkou. Po tři dny budeš plnit úkoly, které ti uložím. Pokud neuspěješ, nečekej ode mne žádnou pomoc.“ „Přísahám, že hned vše udělám, jak řekneš, jen aby byla maminka zase s námi.“ „Ráno moudřejší večera. Zítra ráno ti uložím první úkol.“ Jakmile to královna víl dořekla, zmizela stejně jako ty ostatní. Holčička si vzpomněla na malého bratříčka a utíkala zpět. V přístřešku, který vyrobila, však nespal. Volala ho, ale nikdo jí neodpovídal. „Sama jsem já sama jako v poli sláma, sama jsem jediná jak v lese kalina.“ vzlykalo děvčátko, až usnulo.
Za svítání stála dívenka na paloučku. Královna víl tam na ni již čekala. „Dobře, že jsi tu tak brzy. Čeká tě náročný úkol.“ začala. „Půjdeš po sedm hodin rovnou za nosem. Pak vylezeš na nejvyšší borovici. Na vrcholku koruny najdeš orlí hnízdo a v něm zlaté vejce. To vejce mi do západu slunce přineseš.“ řekla a zmizela. Děvčátko utíkalo celé tři hodiny. Pod vysokou borovicí padlo úplným vyčerpáním. Zdálo se jí o poraněném orlím mláděti. Mělo zlomené křídlo a holčička mu ho ošetřila. Když se uzdravilo, pustila ho zpět ke své rodině. Probudila těsně před západem slunce. „Ach, já ubohá, co si jenom počnu? Slunce už zachází a já ještě nemám ani to vejce.“ Sotva to dořekla, kolem stromu začal kroužit orel. „Neboj se, holčičko, v mé zkoušce s orlím mládětem si obstála a já ti za to pomohu.“ zvolal orel a snesl se níž. Nechal holčičku nasednout na svůj hřbet a vznesl se vzhůru. Sebrali z hnízda zlaté vejce a letěli, jak nejrychleji uměli, za královnou. Na poslední chvíli stála holčička s vejcem v náručí uprostřed malého paloučku. „Vidím, že jsi splnila svůj první úkol.“ pravila královna, „Zítra se tu opět sejdeme.“ Holčička byla ráda, že úkol splnila, ale měla hlad a žízeň. Také ji nepřestávalo bolet bříško. V přístřešku našla ještě poslední krajíček chleba a napila se z chladivého pramínku, jež vyvěral v nedaleké skále. Samotné se jí pak špatně usínalo, ale únava nad ní přeci jen zvítězila a ona usnula.
Dalšího rána se opět vydala na palouček. Ta už tam na ni opět čekala. „Vítám tě, děvenko. Včera večer jsem se projížděla na loďce po Bílém moři. Když jsem si máčela ruku ve vodě, sklouzl mi z prstu můj zlatý prsten. Přines mi jej.“ Holčička se už ani nedívala, jak královna mizí jako pára nad hrncem, a utíkala k Bílému moři. Když odpočívala na břehu moře, na hladinu se vynořila rybka a promluvila lidským hlasem: „Pročpak jsi tak smutná?“ „Ztratila jsem maminku i bratříčka a nemohu je nalézt. Královna víl mi slíbila pomoc, když jí splním tři přání.“ odpověděla. „A copak máš udělat teď?“ zeptala se rybka. „Mám najít její prsten ve vodách tohoto moře, ale ono je tak velké, že to do západu slunce nemohu stihnout.“ Rybka se zamyslela a povídá: „Pro mě by to byla hračka, ale pro tebe to je spíše Sisyfovská práce.“ „Ty bys mi pomohla?“ „Ano a ráda, ale musíš mi správně odpovědět na mojí hádanku.“ „Zkusit to mohu, tím nic neztratím.“ řekla holčička a poslouchala. „Je to velké, nežije to, ale přesto to umí darovat i vzít život. Co je to?“ pravila rybka, „Máš jen tři pokusy na uhádnutí správné odpovědi.“ oznámila a zmizela pod hladinu. Holčička přemýšlela, co by to jen mohlo být. „Mnoho věcí je velkých a neživých, ale co umí darovat i vzít život, když to samo nežije?“ říkala si v duchu holčička. Jak tak seděla na břehu moře a pražilo do ní sluníčko, měla větší a větší žízeň. Když už to skoro nebylo k vydržení, zvedla se a zvolala: „Rybko, rybičko, já už vím, co to je! Vždyť to je přeci Slunce! To může darovat i vzít život.“ Rybka se vynořila z vody a hodila holčičce královnin prsten. „Správná je tvá odpověď, pospíchej však, slunce už zachází za obzor.“ Poděkovala rybce a utíkala, co jí nohy stačily. Předala prsten a šla se napít ke studánce. Chleba již včera dojedla, tak si našla maliny a jahody a šla spát.
Ještě před svítáním se vydala za královnou. Ta tam však ještě nebyla a tak si trošku zdřímla. Probudily ji až tančící kapky na jejím promrzlém těle. „Vezmi si můj starý plášť, ať neprochladneš až na kost. Pršet bude ještě dlouho, neboť na Medardovo kápě čtyřicet dní kape a dnes je zrovna Medarda. Tebe však čeká poslední úkol.“ promluvila víla. „Chci si ozdobit vlasy zlatou růží. Ta roste uprostřed Ohnivé hory v kameni tvaru srdce. O západu slunce tě tady budu očekávat.“ Sotva to dořekla, byla pryč a holčička se ani nestihla zeptat, kdepak má tu horu najít. Bloudila lesem, až konečně narazila na lesní cestičku. Za zatáčkou však bylo rozcestí a nevěděla, kudy dál. Naštěstí si vzpomněla na rozpočitadlo, které ji maminka naučila jako malou holčičku. „U potoka roste kvítí, říkají mu petrklíč, na koho to slovo padne, ten musí jít z kola pryč!“ a pokračovala nevyřazené cestičce. Po několika hodinách cesty spatřila Ohnivou horu. Nikde však nebyl žádný otvor, kterým by se mohla dostat dovnitř pro zlatou růži. Najednou se ozval strašlivý rámus. Podobalo se to výkřiku a následnému pláči, ale nevěděla, odkud pochází. Po chvíli se vedle malé holčičky objevil strašlivý obr. Holčička vykřikla, ale stejně nebylo nic slyšet. Posadil se a chytil za nohu. V tom si všimla zapíchnutých šípů v jeho noze. „Hej, obře, pomoz mi a já ti ošetřím tvé zranění!“nabídla mu. Obrátil se uslzeným obličejem za tenounkým hláskem a pravil: „To bych ti byl moc vděčný.“ řekl a zvedl holčičku blíže ke své noze. Ta mu rány vyčistila a obvázala. „Jak bych ti jen odplatil tvou pomoc?“ „Já bych byla moc ráda, kdyby jsi pro mě přinesl zlatou růži, která roste v kameni tvaru srdce uprostřed Ohnivé hory. Mám ji totiž za úkol přinést královně víl, aby mi pomohla najít ztracenou maminku a bratříčka.“ odpověděla. „Já ti pomohu a přinesu tu růži, jen na mě počkej.“ slíbil obr a vydal se k Ohnivé hoře. Zanedlouho byl zpátky a v ruce držel růži. Dívenka mu mnohokrát poděkovala a utíkala po cestičce, jež ji sem přivedla. Než se sluníčko stihlo schovat, byla už na paloučku a podávala královně víl zlatou růži. Ta ji však nechtěla. Vracela jí i prsten a vejce. „Proč mi to všechno dáváte? Vždyť jste to chtěla pro sebe.“ divila se holčička. „Tyto věci potřebuješ pro svou maminku a bratříčka.“ „Vy víte co se stalo i s mým bratříčkem?“ přerušila ji. „Já vím všechno, ale teď ti ještě musím říct, co a jak máš udělat. Oba leží mrtví v propasti u zeleného jezírka. Tvá maminka tam spadla, když hledala maliny na snídani, a tvůj bratříček byl náměsíčný a spadl tam také. Nemusíš se o ně ale bát, jestliže mě ve všem poslechneš. Rozbij zlaté vejce a jeho obsah nalij do nějaké nádoby. Do ní pak přidej ještě pavoučí nohu, tuto kouzelnou bylinu a nakonec dvanáct kapek vlastní krve.“ nařídila jí královna víl a podala jí kouzelnou bylinu. „Do lektvaru pak namoč zlatou růži, vyslov kouzelné zaklínadlo, jež ti řeknu, a nech ji usušit. Tato růže pak mrtvým daruje život a nemocné vyléčí. Musí se jí však dotknout jejich rtů.“ „ A copak mám dělat s tím prstenem?“ ptala se holčička. Nikdo jí však už neodpověděl. „Královno víl, kam jsi odešla? Co s ním mám dělat?“ Odpovědi se jí však nedostalo, protože královna odešla za ostatními vílami. Holčička tu noc přespala na paloučku.
Další den hned, jak se probudila, vyhledala pavoučka, utrhla mu nožičku a schovala ho do krabičky. Do nádoby vlila obsah zlatého vejce, přidala pavoučí nohu, kouzelnou bylinu a rozdělala pod ním oheň. Ostrým kamínkem se řízla do prstu a nechala skapat dvanáct kapek. „Lektvare kouzelný, lektvare mocný, mrtví tě o život prosí a nemocní o uzdravení, vyhov jim a dej, oč tě žádají.“ zaříkávala holčička lektvar. Pak do něj namočila zlatou růži a nechala uschnout. Když byla suchá, vyléčila poraněného pavoučka a vydala se za maminkou a bratříčkem. Opravdu je našla v propasti, jak jí královna řekla. Sotva ale přiložila růži k jejich rtům, vstali, jako by se nic nestalo, a radovali se, že jsou opět všichni pohromadě. Holčička se také dotkla růže rty a bříško jí už nikdy nebolelo. Jelikož už nebylo třeba dojít ke kouzelníkovi vyrazili domů. Cestou potkali mnoho nemocných lidí i zvířat a všem pomohli. Ve městě prodali zlatý prsten a měli tolik peněz, že ani nevěděli, co s nimi. Nakonec je rozdali chudým. Mezi lidmi se rozkřiklo, že malá holčička umí vyléčit každou nemoc pomocí kouzelné růže a tak k nim do chaloupky chodilo mnoho nemocných lidí, kteří potřebovali pomoc. A jestli se neuléčili, tak tam léčí dodnes.