Vodník Čert Slza

Je to trochu neobvyklé, ale v jedné vesničce žil kdysi vodník jménem Čert. Ptáte se, proč se vodník jmenuje Čert? Povím vám to.
Rusalce a vodníkovi se narodilo děťátko. Již od dětství bylo čipera. Vyváděl jako malý čert, dokonce si na něj hrál. Přestrojil se za čerta a snažil se vystrašit jednoho starého sumce a dostat ho do pekla na pekáč. Nikdy se mu to nepovedlo.
Když vyrostl, zůstal sám. Byl z toho smutný. Maminka s tatínkem se mu ztratili, nikdo nevěděl jak. Z té samoty a smutku každý den plakal, a tak mu lidé začali říkat Slza. Byl to velký dobrák, ale často na to doplácel. Všichni si z něj utahovali. Stačilo, aby se procházel vesnicí a všichni se mu pošklebovali. Kluci, holky i víly. Mezi víly patřila i taková, co se mu nesmírně líbila. Jmenovala se Lili. Nevěděl, proč se mu všichni smějí. Snažil se si jich nevšímat, ale copak to jde?
„Slza Slzička jde!“Vysmíval se mu Kuba.
„Lidičky, lidičky podívejte! To je zázrak! On nebulí! Podívej Lili.“ Pokračoval Matěj a předváděl se před Lili. Všichni věděli, že je vodník do víly zamilovaný až po uši, a tak se vše začalo stáčet i k okouzlující mladé dámě.
„Slzo, Lili tě chce! Lili tě miluje! Nechceš jí dát kytičku, rybičku nebo dušičku?“ Zeptal se pošklebačně Matěj.
Nešťastný vodník se slabým hlasem ohradil: „Dobře víš, že dušičky nesbírám.“
A takhle ho uráželi. Jednou mu stříleli na jeho klobouk bahno a kamínky. Chudák Slzička z toho byl ještě smutnější. Čím dál častěji se všechny uštěpačné poznámky začaly dotýkat i Lili, a tak se začala vodníka zastávat: „Copak vy to nechápete? Je sám. Nemá žádné kamarády, nikoho, kdo by mu pomohl, nikoho, s kým by se mohl radovat. Nemůžete mu tak ubližovat! Kdybyste na světě nikoho měli, také byste byli smutní!“
To se Matějovi nelíbilo: „Že by jsi ho snad měla ráda víc než mě?!“ Zeptal se nevěřícně.
Lili neodpověděla a jen se začervenala. Pak o vodníkovi neustále mluvila a Matěj, když byl sám jen s pár přáteli, navrhl: „Co kdybychom ho někam zavřeli? Někam, kde není voda? Je to vodník a bez vody se neobejde, takže. . .“ A zíral, když jeho „chytrý“ návrh oba přátelé odmítli. Matěj si tedy usmyslil, že to udělá sám.
Okamžitě zašel za vodníkem: „Slzo! Slzo! Chtěl jsem se ti omluvit. Byl jsem sobec. Nedokázal jsem si uvědomit, jaké to je být sám. Moc toho,co jsem ti kdy udělal lituju. Odpusť mi prosím.“ Zalhal lstivě žárlivý Matěj. A co si myslíte, že udělal Slza? Odpustil mu a šel se s ním projít do krásné letní přírody. Šli zrovna kolem mohutné skály, kde Matěj jako omylem upustil zlaťák, který ihned zapadl do menšího otvoru skály.
„Ach ne! To byl můj jediný zlaťák!“ Lamentoval škodolibec Matěj.
Slza ochotně začal zlaťák vytahovat z nastražené pasti. Zrovna, když už ho měl skoro v ruce, Matěj ho klackem strčil do propasti a svalil na něj kámen. „Tak a teď se odtud nedostaneš. Nikdy se na Lili nepodíváš! Sbohem, příteli!“ Smál se Matěj a utíkal domů.
Po několika dnech si ostatní chlapci všimli, že se Slza dlouho neprocházel. Bylo jim to divné. Po dlouhém přemýšlení se domyslili, co se asi stalo. Museli to říct Lili.
Ta, když se to dověděla, moc se polekala: „Ale to přeci. . . To by snad Matěj neudělal, i když ho neměl rád!“ Doufala víla, jenže kluci jí přesvědčili o smutné pravdě. Během chviličky se vydali hledat Slzičku. Po několika hodinách chlapce napadlo, že ho Matěj mohl zavřít do té propasti. Urychleně tam přispěchali a když odvalili mohutný balvan spatřili slabého vodníka. Když ho vytáhli z nastražené pasti, Lili přiběhla s připraveným džbánem a cákala na ubohého Slzičku vodu.
Ale ať dělala co dělala, vodník ne a ne se probudit. Lili se rozplakala: „Slzo Slzičko. Probuď se! Prosím. Bože, ať se probudí!“ Dál ho křísila vodou. Nic. Slza se stále neprobouzel.
Chlapci, kteří Lili pomáhali vodníka najít, nevěděli co dělat, a tak se jen dívali na vílu, jak její slzy kapají na vodníkův obličej.
Vtu Slzičky promluvil: „Lili, neříkej mi Slzička, chtěl bych být zase jen šťastným Čertem.“
Lili se nevěřícně podívala na vodníka, byla tak šťastná, že opakovala slovo „Čert“ dokola.
Čert se zvedl ze země, Lili také a oba se láskyplně objali. Postavili si chaloupku u rybníka. Čert mohl kdykoliv do vody a Lili zase směla tančit na louce u jejich chaloupky. A tak se stal vodník zase šťastným Čertem.