sen

Podivuhodný svět mé panenky

Když jsem byla malá, měla jsem přání, aby některé věci mluvily. Například, když jsem si ještě hrála s panenkami, přála jsem si popovídat se svou oblíbenou hračkou Pocahontas, kterou mi přinesl můj strýc na uvítanou ze svého pobytu v USA. Vždy, když jsem si s ní hrála, představovala jsem si, jak si spolu povídáme.
Najednou jsem začala mít pocit, jako bych se začala čím dál víc zmenšovat. A když jsem pak otevřela oči, stála u mě moje Pocahontas a mně se zdála jen o něco menší než já. Nevěděla jsem, co se se mnou děje.
Panenka začala mluvit: „Ahoj.“
Já na to odpověděla poněkud překvapeně: „A-a-ahoj.“
„Jen se u nás posaď,“ řekla Pocahontas a ukázala na nějaký pařez.
Posadila jsem se tedy na pařez, dodala si odvahu a začala se ptát: „Co tu dělám? Jak jsem se tu dostala? Jak to že jsi tak velká?“
Ona odpověděla: „Já nejsem větší, to ty jsi se zmenšila.“
„A jak je to možné,“ překvapeně jsem reagovala.
„Na tuto otázku ti ráda odpovím. Vždy když jsi si se mnou hrála, povídala, jsi mi o svém tajném přání zmenšit se a povídat si se mnou.“
„To ano, ale…“
„Jaképak ale. Chceš vědět, jak ses sem dostala?“
„Hmm, právě to mám na mysli.“
„Aha, tak začneme po pořádku. Včera, když sis se mnou hrála, opět tě velmi mrzelo, že si spolu nemůžeme přirozeně povídat. No, a tak jsem se v noci vydala tajně do pralesa za naším šamanem, který umí všelijaká kouzla. Zmenšit takovou velkou holčičku, je pro něj hračka.“
„A to ses ani nebála jít sama lesem?“
„Víš kolik tam mám přátel? Jsem zvyklá chodit v noci po lese sama, a proto se mi nemohlo nic zlého přihodit, všichni by mi pomohli,“ odvětila panenka. „A teď už pojď, nemáme moc času, protože kouzlo nebude trvat dlouho. Chtěla bych tě provést svým světem,“ pobízela mne Pocahontas.
A tak jsme se procházeli po lese a já poznávala kouzelný svět a své kamarádky. Cestou jsme potkávali její přátele a já byla jako u vytržení. Panenka mě také učila poznávat různé roztodivné rostliny svého podivuhodného království.
Najednou jsem ucítila zvláštní brnění v nohou, které se zvolna rozlévalo do celého těla a na pohádkový svět se pomalu snášela bílá mlha…
„Co to? Kdo mne to drží za ramena a nepříjemně se mnou cloumá? Nech mě, co to děláš,“ bráním se.
Pomalu otevírám oči a nade mnou znenadání stojí můj bráška a cosi mi říká. Zakrátko mi to dochází. Je ráno a já musím vstávat. Nyní už se tedy úplně probouzím a rozeznávám svůj pokoj.
„Tak to se mi jenom zdálo, to byl jen sen,“ zklamaně si povzdechnu.
Najednou se však zarazím. Na svém polštáři spatřuji mou oblíbenou panenku Pocahontas a vedle ní pozoruji ještě něco podivuhodného. Panenka jakoby svírala malou větvičku, která se nápadně podobá té, k níž jsem si přivoněla v tom podivuhodném lese.
„Tak, že by to přece jenom nebyl sen?“