Nachový květ

Daleko, tak daleko jak si jen člověk dokáže představit žil v malém království kovář, který měl nádhernou dceru. Chodilo ho o její ruku žádat mnoho a mnoho nápadníků, dokonce i králové a princové z dalekých zemí od severu na jih a od západu na východ. Kovář však každému řekl že ne. Všichni urození i neurození nápadnící se vždy vyptávali proč.Kovář jim vždy odpověděl, že svou dceru dá jen tomu, kdo mu přinese vzácnou rostlinu, nachový květ, který roste jen na konci světa.
Mnozí z nápadníků se na cestu ani nevydali, myslili totiž, že je to bezcenné a že starý kovář si z nich jen tropí žerty. Někteří to brzy vzdali, a někteří při pátrání vypustili duši. Několik jich však vytrvalo. Jedením z nich byl i mladý voják jménem Dirk.
Dirk putoval pod svou přezdívkou. Aby se mohl vydat na putování ze květem, musel dezertovat. Jeho jméno bylo Honza. Nikdo v jeho okolí to však nevěděl. Po roce putovaní po celém širém světě ho začala opouštět naděje. Honza si začínal zoufat. Kovářovu dceru znal od dětství, a miloval ji. Nešlo mu o to, aby se dobře výjmala v jeho harému nebo byla jen ozdobou která vzbuzuje závist soků. Miloval ji takovou jaká byla, a věděl že i kdyby byla zohyzděna na stotisíckrát, nic to nezmění. Nechtěl si představit že by neuspěl. Jenže tušil, že brzy ztratí naději že květ najde, vždyť procestoval celý svět a nikde nenarazil ani na zmínku o nachovém květu.Jednoho rána, když byl Honza Dirk daleko na severu, ztratil hlavu. Rozhodl se vrátit zpět a smířit se s osudem, že s tou kterou miluje nikdy nebude. Otočil se a vracel se ve svých šlépějích zpět na pobřeží, kde se chtěl nalodit a vrátit se zpět do své země. Věděl že za to že uprchl z armády ho čeká krutý osud a smrt. Byl s tím smířen, bez ní stejně nemělo cenu žít, jak si dokola opakoval. Stmívalo se a Honza se ukládal ke spánku. Když tu náhle se před ním rozzářilo bílé světlo. Vím kdo jsi, ozval se hlas, který nemohl pocházet z tohoto světa. A vím i po čem ze všeho toužíš nejvíce. Pomohu ti, řekl hlas. Kdo jsi? Ptal se Honza hlasu. Trochu se bál, vyrůstal v báchorkách o zlých čarodějnicích a bludičkách, které mátli chlapcům hlavu, aby je zneužili a poté snědli při svých hostinách. Nezáleží na tom, kdo jsem, řekl hlas. Honza tedy pokrčil rameny. Každá pomoc dobrá, říkal si. otoč se a jdi stále za nosem, říkal hlas, až dojdeš před osamělou horou která sahá až do nebes, uvidíš stezku vinoucí se okolo hory jako had. Vydej se po ní. Znova se ti zjevím, až tam dojdeš. řekl hlas. Honza se chytil toho jediného co mu zbývalo. Pokynů, které mu dal hlas. Honza šel týdny prázdnou zasněženou krajinou. Byla nekonečně rovná a po žádné hoře nebylo ani vidu ani slechu. Nakonec klesl vyčerpaně do sněhu. Začínal si myslet, že hlas si z něj jen vystřelil. Když tu si uvědomil, že v dálce ční něco co připomíná nepravidelný kužel. Byla to osamělá hora. S novým odhodláním vyrazil kupředu. Dva dny nespal, ani nezastavoval. Nakonec došel až před horu. A hle, stezka jako had vinoucí se okolo hory.
Sotva na ní vkročil, objevilo se opět světlo. Nyní jsi v půli cesty za svým snem, řekl hlas. Vyjdi po stezce až na vrchol, tam najdeš květ. Ale dávej si pozor, květ někdo hlídá, řekl hlas a zmizel jako prve. Honza stoupal po stezce, chvílemi se zdálo že jde po rovině, chvílemi zas že jde z kopce či do strmého svahu. Nevěděl jak dlouho jde. Jako by zde čas neplynul. Věděl však, že až výjde na horu, čeká na něj nachový květ, a ten znamenal že bude s tou po které jeho srdce touží nade všechny poklady světa.
Sotva pomyslel na květ a na kovářovu dceru, objevil se před Honzou konec stezky. Ústila ve velký dolík porostlý staletými stromy a vysokou travou. Honza viděl že uprostřed je jediný keřík na kterém kvete květ nachové barvy. Vydal se do údolí na vrcholu osamělé hory. Prodíral se travou, zakopával o kořeny a ostružiní mu rozervalo šaty i kůži. Když stanul před květem, byl k smrti vyčerpaný. Pohlédl na nachový květ a ztratil řeč. Byla to růže, obyčejná růže.
Nebe v okamžiku kdy na květ pohlédl zakryl stín a před Honzu Dirka se s bušením perutí do vzduchu snesl drak. Byl zářivě rudý a v očích se mu odrážela moudrost všech věků které byli i teprve budou. Byl nádherný a děsivý zároveň. Dosednul na zem jen několik metrů od Honzy. Z výšky se na něj zadíval svým moudrým pohledem. Vím proč přicházíš, řekl drak. Honza zblednul. Dám ti bohatství a moc, řekl drak, ale květ po mne nežádej. Honza sebral všechnu odvahu co v sobě měl a řekl: Bohatství si nech, i moc a slávu. Ten květ potřebuji abych získal tu, jenž nade vše miluji. Drak se na chvíli zamyslel. Honza čekal se zatajeným dechem. Tak si ten květ vezmi, pokud to dokážeš, řekl drak, ale nezapomeň, pokud ho nedokážeš utrhnout, odejdeš a navždy budeš bloudit světem, jako stovky ostatních co po něm a jeho kouzelné moci zatoužili, smál se drak.
Honza přistoupil ke květu a lehce za něj vzal. Sám mu zůstal v rukou. Drak se usmál a řekl: Jen ten kdo chtěl květ získat ale nevyužít jeho moc, ho dokázal utrhnout. Zanesu tě kam budeš chtít. Ale nezapomeň, pokud květ ty nebo někdo jiný použije k získání jeho moci, poznám to a příjdu si pro něj. Střež ho pečlivě, řekl drak. Honza přikývnul. Řekl drakovi, aby ho odnesl před kovářův dům. Drak souhlasil a Honza vylezl na jeho hřbet. Cesta, která mu trvala více než rok byla na dračím hřbetě překonána během okamžiku. Brzy drak dosedl nedaleko vesnice kde žil kovář s dcerou.
Poté se Honza s drakem rozloučil. Běžel co mu nohy stačily. Když doběhl před kovářovo stavení, okamžik se vydýchal a zaklepal na dveře. Otevřel mu kovář a když zjisil že Honza našel nachový květ, okamžitě ho pozval dál. Omluvil se, a na okamžik vyběhl z domu. Když se vrátil následovala ho trojice vojáků. To je on, ten dezertér. Podle královského výnosu bude na místě popraven, řekl jeden z vojáků s ledovým klidem.
Kovář chňapnul po nachovém květu, který Honza stále držel v ruce. Povedlo se mu ho vyrvat z ruky. Vítězoslavně se zasmál. Když tu květ vzplál jasným plamenem. Kovář ho upustil na zem a květ ihned uhasl. Všichni na tento výjev zděšeně hleděli. Ticho prolomil děsivý řev z nebes. To drak poznal, že jeho květ chtěl někdo zneužít. Jako vichřice se snesl z oblak a jediným máchnutím tlapy smetl střechu kovářova domu. Chtěl jsi něco co nepatří tobě, kováři. Vím že s tím květem by ses stal nejbohatším z kovářů a koval věci s kouzelnou mocí. Za tvou hamižnost tě čeká trest, zaburácel drak. Kovář náhle vypadal velice malý. Drak se pohnul rychleji než oko stačilo zaregistrovat a popadl kováře do jedné z tlap. Staneš se prokletým, vyvrhelem, nikdo tě nepozná, navždy budeš žít v bídě, nouzi a opovržení, prohlásil drak a zlehka dýchnul na kováře. Ten jako by se vypařil. Vojáci se v tom okamžiku dali na úprk. Drak se podíval na Honzu a vyděšenou dívku která vyběhla z vedlejšího pokoje. To je ona? Zeptal se Honzy. Ten přikývl. Už chápu proč jsi tolik toužil donést kováři ten květ. Vzpoměl jsem si na doby, kdy nás po obloze kroužili tisíce. Ale to je dávno, čas se nevrátí. Pomohu ti ještě jednou, Honzo, řekl drak, zanesu tě i s tvou milou tam, kde vás nenajde nikdo, o koho nebudete stát, usmál se drak. Honza s kovářovou dcerou nasedli na dračí hřbet, a už o nich ani o kováři nikdy nikdo neslyšel. Já však vím, že se Honza s kovářovou dcerou dožili úctyhodného věku, a byli spolu celou tu dobu šťastni. A kovář? Ten nezmizel, jen se změnil ve švába, a od té doby se jeho potomstvo rozlézá po našich domech, kde hledá jen to co mu je ku prospěchu...

Fin