To zrovna padala vločka

Padala vločka za vločkou. Bylo jaro. Vše bylo jiné, než by mělo být. V zimě teplo, v létě chlad. Všichni kroutili hlavami nad divným chováním, v tu chvíli už nového světa. Nikdo neznal důvod, každý v tom hledal cosi zapeklitého. Přitom to mohlo být úplně jednoduché.
To když ještě byla zima zimou, léto létem, v noci byla tma a ve dne oslňující světlo, když ještě ryby žili ve vodě a ptáci ve vzduchu, žila dívka. Ne zvláštní, ne vyjímečná. Prostě obyčejná, prostá dívenka, která nechtěla víc, než být s rodinou a přáteli, najít si lásku, mít děti, vařit, uklízet, prát, žehlit a samozřejmě umřít po boku té milované osoby. Přála si najít tu pravou lásku za chumelenice. Hmm. První polibek, když zrovna začne padat sníh. Dny ubíhali, pak měsíce i roky. Dívka byla skoro ženou. Už měla jiné zájmy než její mladší sestřička. Už uvažovala o tom pravém princi, o sněhobílém koni, o miminku s jasně modrýma očkama. Stále toužila po prvním polibku, po prvním pohlazení, a….tak dále. A nevěděla jak je jí to všechno blízko.
Byl den jako vyšitý. Velikonoce. Slunce svítilo, chvíli vyšlo a chvíli zašlo. Dobrá, ne zrovna ideální den. Ona v něm však cítila něco magického. Potkala ho. Jejího starého přítele. Ten přistoupil a políbil jí. V tu chvíli se z nebe začali snášet malé kousky sametu. A od té doby byl den noc, ptáci začali plavat v mořích, ryby vylétli na povrch, v létě byla zima a v zimě horko. Její svět se otočil vzhůru nohama.
Jsou Velikonoce a prvně vidím v tento čas sníh. Co se jen mohlo stát? Počasí i země blázní, vše se začíná měnit. Ale.. Proč v tom hledat něco zapeklitého. Třeba se jen někomu splnil sen o polibku a lásce. Třeba to je jen proto, aby alespoň jedna duše byla šťastná. Třeba bude někdo, kdo bude po něčem tak usilovně toužit, že jednoho dne, bude zase všechno jak má být a jak tomu bylo na počátku věků…