Vrána a kos

Vrána má domeček vysoko na větvích dubu, kos bydlí v domečku na smrku vedle dubu. Vrána a kos se nikdy neměli moc rádi. Spíše proti sobě vedly bitvy a nesnášeli se.
Jednoho rána, když vrána vstala kolem čtvrté a mezitím kolem šesté začala hrát na svou flétnu, kos se probral ze spánku. Flétna ho probudila. Ještě v noční košili a spací čepičce s bambulkou vylezl naštvaný na větev před domem.
"Okamžitě přestaň dělat rámus!" láteřil kos. "Nedá se v tom spát! Vráno! Slyšíš mě?!"
"Ano, slyším tě, hluchá nejsem," řekla vrána a přestala hrát. "a nepřestanu, nechce se mi."
"A proč ne?" vyštěkl kos a byl čím dál víc nabručenější.
"Říkám, nechce se mi." odporovala vrána. "to, co mi rozkážeš ty, nemusím já dělat. Takže mlč a jdi spát!"
Kos něco nesrozumitelně zabručel a třískl dveřmi svého domečku tak, až se větev zastřásla. Vrána začala hrát svou melodii znova.
Kos ale nemohl usnout, ač si do uší dal vatu 2 cm širokou. Otevřel okno.
"Vráno, ihned s tím přestaň, nebo si půjdu ztěžovat sově, správci lesa!"
"Klidně běž," řekla vrána s klidnou tváří. "ale nemůžeš to dokázat. Moje hudba a moje flétna vytváří více než uklidňující melodii."
"Tvrď si co chceš," rozlobil se kos ještě víc. "sovímu kázaní se nemineš!"
"To si nemyslím," řekla vrána a začala znovu hrát.
Kos si mezitím svlékl košili a oblékl se do šatů a vyrazil na náměstí lesa. Lépe řečeno, za správcem lesa, starostou lesa, moudrou sovou Pampeliškou.
"Pampeliško, Pampeliško," volal a běžel k domu.
"Copak se stalo, kose?" zeptala se Pampeliška.
"Vrána narušuje noční klid!" křičel kos jako pominutý.
"Vrána jenom hraje na flétnu, kose," ujišťovala Pampeliška kosa. "a melodie, kterou svým hraním vytváří, je více než uklidňující pro obyvatele lesa."
"Ale," kos chtěl něco namítnout.
"Žádné ale, kose!" řekla Pampeliška. "Řekla jsem, to co jsem řekla a nenuť mě to opakovat! A běž!"
Kos něco zabručel a naštvaně odešel. Cestou domů potkal svého krysího kamaráda Harryho.
"Copak se stalo, pane kose?" zeptal se Harry svým milým, pisklavým hláskem.
"Svět je tak nespravedlivý, Harry," láteřil kos na Harryho účet. "dávej si pozor, nebo se dostaneš do stejné bryndy, v jaké právě jsem já!"
S těmito slovy se kos rozloučil a trádoval si to domů.
"Tak jak jsi dopadl, kose?" zeptala se vrána a přestala s vytvářením hudby.
"Špatně, vráno, špatně." řekl a naštvaně práskl dveřmi od svého domečku, ještě dřív, než předtím.
Vrána se zašklebila, usmála a znovu se pustila do hraní.
Když nastal polední klid, náhle se nebe příšerně zatáhlo a z ničeho nic se hrozně rozpršelo. V lese nastal zmatek a zvířata panikařily.
"Klid, prosím!" zakřičela Pampeliška do deště. "Běžte do svých domovů a zachovejte, prosím, klid!"
Vrána se lekla a honem schovala svůj notes, ve kterém byly její vlastnoručně vymyšlené písně.
Kos se vylekal a běžel rychle ke své sousedce vráně.
"Co se to děje?" řekl.
"Nevím," řekla vrána po pravdě. "ale nějak divně se klepe zem. Netuším, co se to děje."
"Radši se schováme v jednom domě, ať mám společnost." prosil kos.
"Tak pojď ke mne domů," vyzvala vrána kosa. "můžeš se u mne schovat, než se bouře přežene."
Jenže když už nastávala noc a bouřka se stále od lesa nehnula, začal se kos s vránou bát a schovali se do postele pod peřinu.
"Já se bojím," řekl kos.
"Já taky!" odpověděla mu vrána. "Nevím, co se stane!"
Tak leželi pod peřinou až do rána. Ráno opět svítilo sluníčko a kos se pomalu vracel domů.
"Děkuji za snídani," poděkoval slušně. "odpoledne ke mne přijď. A co kdybychom na vše zapomněli a byly dobrými přáteli?"
"To je dobrý nápad, kamaráde!" odpověděla mu vrána a mrkla na něj. "Odpoledne určitě přijdu!"
A tak pohádka končí. A vidíte, že i lidé, kteří se vůbec nemají rádi, se mohou stát nejlepšími kamarády.