Flíček a Pilka

Seděl jsem tak jednou v lese u pařezu a kolem mě proletěl roj včel. Jedna včelka se u mě zastavila, jednou kolem mě obkroužila a pak mi řekla: „Neseď tady jen tak, za námi letí roj sršňů a ti jsou hodně nebezpeční. Jestli chceš, poběž za mnou, pomohu ti.“
A tak se začal odehrávat můj příběh v lese.
Uposlechl jsem včelku a utíkal za ní. Přivedla mě až k jedné menší chaloupce, kde měli myslivci připravené zásoby pro zvířátka. Ukryl jsem se tam a počkal, až sršni přeletí.
Vyšel jsem z chaloupky, až když jsem si byl jist, že mi nebezpečí nehrozí.
Když jsem vycházel, přiletěla za mnou včelka, která mi pomohla. „Děkuji ti, včelko,“ řekl jsem „moje jméno je Flíček. Jak říkají tobě?“ Odpověděla: „Není zač. Ráda tě poznávám. Já jsem Pilka.“
Vzápětí přiletěl celý roj včel. Něco Pilce řekly, nerozuměl jsem jim, ale začaly se hned všechny smát. Až na Pilku. Zeptal jsem se tedy: „Čemu se všechny smějete?“ Jedna ze včel mi odpověděla: „Smějeme se tobě. Co seš vůbec zač? Máš čtyři nohy, nelítáš, flekatý jsi jako žirafa - hrůza!“
Slova včely mě velmi bolela, ale rozhodl jsem se, že neuteču hned, a tak jsem jí řekl: „Směju se snad já tobě? Ne. Tak proč se směješ ty mně? Já nemůžu za to, jak vypadám. A abys věděla, jsem pes - domácí hlídač a přítel člověka. Což se o tobě vůbec říct nedá.“
Po těchto slovech už jsem to nevydržel a utekl jsem pryč. Jak jsem tak utíkal, dohonila mě Pilka. Já jsem se s ní ale nechtěl bavit, protože přece i ona patřila mezi ty včely.
Náhle Pilka zmizela a já jsem si všiml, že jsem opět u pařezu, kde jsem předtím seděl. Když jsem se na chvíli zastavil, abych si odpočinul a pořádně přemýšlel o tom, co mi včela řekla, objevila se Pilka znovu.
Napřed jsem dělal, že ji nevidím. Začala na mě mluvit: „Flíčku, já nejsem stejná jako ony. Moc mě mrzí, co ti řekla. Já za to opravdu nemůžu. Nezlob se na mě.“ „Proč jsi mi vůbec pomáhala? Abyste se mohly zasmát tomu, jak vypadám?“ „Ne, tak to není. Prostě jsem tě chtěla chránit před těmi sršni. Chtěla jsem i nového kamaráda,“ řekla. Na to jsem reagoval: „Tak já ti ještě jednou děkuji. Rád jsem tě poznal, ale teď už se vrať zpátky.“ „Já jsem od nich utekla. Už se nemohu vrátit. Mohla bych jít, prosím, s tebou? Kam máš vlastně namířeno?“
To co mi řekla Pilka, mě velmi dojalo. Byl jsem stále trochu naštvaný, ale na druhou stanu jsem byl rád, že nepůjdu sám. No jo, ale kam jsem se vlastně vydal?
Pilce jsem řekl: „Tak teda pojď se mnou. Já ale nevím, kam jdu. Prostě jsem se šel vyhřívat na pařez. Teď už mám docela i hlad.“
„Tak co kdybychom se vydali do vesnice. Není to daleko a určitě se tam něco k snědku najde.“
Vydali jsme se tedy cestou k vesnici. Pilka říkala, že není daleko, ale zrovna blízko taky nebyla. A když má pes hlad, tak se mu jde ještě hůř, tedy aspoň podle mě.
Nakonec jsme došli na okraj vesnice a já uviděl ve výloze kusy masa. Řekl jsem si, že se tam zajdu podívat. Co kdyby někdo vyhodil aspoň malý kousek.
Pilka mi řekla: „Já se půjdu podívat, kde něco kvete, abych si mohla nasbírat trochu pylu. Sejdeme se tady, až zapadne slunce.“
Šli jsme každý svou cestou. Když jsem přišel k obchodu, hledal jsem nějaký zadní vchod, protože tam obvykle vyhazují to, co z masa odkrojí. Nikde jsem ho ale neviděl. Obchod jsem obešel dvakrát kolem dokola a nic. Když jsem si chvíli sedl a přemýšlel, vyšel řezník ze dveří a v rukou nesl bedýnku. Tu potom položil ke kontejneru. Hned jak odešel, běžel jsem k ní. Byla plná masa. Jakmile jsem se do jednoho kousku s chutí zakousl, přišel ke mně další pes a řekl mi: „To je moje maso a ty odtud rychle zmiz.“
Protože jsem měl velký hlad, jen tak jsem se nedal a řekl mu: „Přišel jsem z daleka a dlouho jsem nejedl. Co kdybychom se o maso podělili, prosím?“ On mi na to odpověděl: „Nepodělíme se. Ty sem nepatříš a toto je můj rajon. Já tady rozhoduji, proto ti říkám, odejdi“
Rozhodl jsem se, že ho radši poslechnu, protože nepůsobil moc mile. Jak jsem se rozbíhal, vzal jsem si do úst kus masa a už jsem utíkal pryč. Měl jsem sice malinký náskok, ale pes se rozběhl za mnou a doháněl mě. S plnou tlamou masa se mi špatně utíkalo a ani jsem moc neviděl na cestu. A tak se stalo to, že jsem zakopl a válel jsem se až do jehličí. Měl jsem výhodu. Jak jsem strakatý, mezi listím a jehličím jsem se schoval. Pes, který mě ztratil z dohledu, mě nemohl najít. Ležel jsem tiše, ani maso jsem se neodvážil sníst. Pes prošel kolem a neustále se rozhlížel. Neviděl mě. Po chvíli cosi vykřikl a odešel. Divím se, že mě nehledal podle čichu, protože kdyby jo, tak bych byl ztracen. Asi mu na tom malým kousku až tak nezáleželo. A na mě už vůbec ne. Až jsem si byl jist tím, že pes odešel úplně, vylezl jsem a konečně se trochu najedl. Byl jsem rád, že mě nehledal důkladněji.
Když jsem dojedl, zjistil jsem, že slunce už není vidět. Ihned jsem si vzpomněl, že jsem se měl sejít s Pilkou před vesnicí. Jenže, kde ta vesnice je? Jak jsem tak utíkal před psem, nevšiml jsem si, kam jsem až doběhl. Zkusím tedy najít vesnici po čichu.
Mezitím, co Flíček hledal vesnici, Pilka čekala na smluveném místě. Když už tam čekala dlouho, zdálo se jí to divné. Rozhodla se tedy Flíčka najít. Letěla k obchodu, kde ho viděla jít naposledy.
Když přiletěla k obchodu, uviděla tam bednu masa a u ní psa, který honil Flíčka. Řekla mu: „Promiň, že ruším. Chtěla jsem se jen zeptat, jestli jsi tady neviděl takového malého strakatého psa?“ „Jo, ty myslíš toho, co mi chtěl sníst večeři? Tak toho jsem pěkně prohnal. Nejspíš bude někde v lese. Proč tě to vůbec zajímá?“
Pilka už mu ani neodpověděla a rychle odletěla. Měla o Flíčka strach. Ale nevěděla, kde přesně by ho měla hledat, protože les byl kolem celé vesnice. A tak si řekla, že se ještě znovu vrátí k místu, kde se měli sejít, protože co kdyby náhodou už tam byl. Bohužel ho tam nenašla.
Už jsem se chtěl radovat, že jsem našel cestu, ale byla to špatná stopa. Náhle jsem si uvědomil, že bych mohl najít stopu psa, co mě honil, protože ten se určitě vrátil do vesnice. Nebyl jsem daleko od místa, kde jsem se ukryl, proto nebylo těžké najít jeho stopu.
Šel jsem dlouho. Pes možná tušil, že bych mohl jít po jeho stopě, protože jinak by určitě nechodil od stromu ke stromu a cestu různě neprodlužoval. Pomalu jsem se vzdával naděje, že vesnici ještě někdy najdu. Ale náhle se přede mnou objevila nějaká světýlka. Když jsem přišel blíž, poznal jsem, že je to vesnice.
Když Pilka nenašla Flíčka tam, kde měli sraz, letěla do lesa. Pořád volala jeho jméno, ale nikdo se jí neozýval. Než proletěla půlkou lesa, bylo už hodně pozdě. Rozhodla se, že se vrátí na místo a počká až do rána.
Procházel jsem vesnicí velmi opatrně. Obával jsem se, že se opět potkám se psem. Znovu už bych mu nejspíš neutekl. Vesnicí jsem prošel v pořádku, nikde jsem nikoho nepotkal.
Jakmile jsem se blížil k místu, kde jsem se měl sejít s Pilkou, sotva jsem šel, jak mě nohy za celý den bolely. Přišel jsem na místo, ale Pilku jsem neviděl. Měl jsem o ni sice strach, ale neměl jsem žádné síly na to, abych ji šel hledat. Hned jak jsem si lehl, usnul jsem tvrdým spánkem.
Chvíli po Flíčkovi přiletěla na místo i Pilka. Když uviděla spícího Flíčka, měla radost z toho, že se mu nic nestalo. Nebudila ho. Vyletěla do koruny stromu a usnula také.
Když jsem se ráno probudil a rozhlédl se kolem, spatřil jsem Pilku. Oba jsme byli rádi, že jsme se shledali a že se ani jednomu z nás nic nestalo.
Pořádně jsme se přivítali a potom jsme se rozhodli, že se vydáme na další cestu světem, aniž bychom se rozdělili.