Cestička Martička

Byla jedna cestička, která vedla do neznáma. Protože vedla tam, kde to nikdo neznal, tak po ní ani nikdo nechodil. Martička, tak se cestička jmenovala, byla velmi smutná. Byla nešťastná z toho, že je v celém širém poli sama a že po ní nikdo nechodí, protože si neměla s kým povídat. Taky ji mrzelo, že na ni padalo listí a létal prach. Za chvíli už pod tou špínou nebude ani vidět.
Jak si tak jednou stěžovala sama sobě, nevšimla si, že po ní jde holčička. Holčička byla nastrojená. Vypadalo to, že utekla z nějaké oslavy nebo že by snad zabloudila?
Holčička si s někým povídala, ale Martička nikoho neviděla. Až po malé chvíli si všimla, že má holčička v ruce malou hadrovou panenku. A také Martička poznala, že holčička si s ní nevykládá, ale že brečí, protože vážně zabloudila.
Martička si nebyla jistá, jestli má na holčičku promluvit, protože by se mohla moc leknout. Chvíli byla potichu, ale když holčička naříkala stále víc a víc, rozhodla se promluvit: „Ahoj, holčičko, copak se ti stalo?“ Holčička se rozhlížela kolem sebe, sem a tam, ale nikde nikoho neviděla. Myslela si, že se jí to jenom zdálo. Řekla si ale, že zkusí odpovědět: „Ahoj. Zabloudila jsem a nevím, jak zpět. Kdo jsi, nikoho totiž nevidím.“ „Jsem ta cesta, na které stojíš. Jmenuji se Martička. Jestli chceš, pomohu ti.“ Holčička se napřed divila, že cesta mluví, potom řekla: „To je divné, že mluvíš. Nikdy jsem neslyšela o tom, že by cesty mluvily. Ale prosím tě, pomoz mi zpět.“ Martička ji tedy poradila: „Běž pořád po mně a až dojdeš na místo, kde se rozdvojuji, dej se vlevo.“ Holčička ani nepoděkovala a rozběhla se pryč.
Jakmile Martička neviděla z holčičky ani záda, všimla si, že na ní zůstala ležet panenka, kterou měla holčička v ruce. Martička chvíli čekala, ale holčička se nevracela. Začala si tedy s panenkou povídat: „Ahoj, jak ti říkají?“ Panenka odpověděla: „Holčička mi říká Cilka.“ „Chtěla bys, Cilko, se mnou kamarádit? Já totiž nemám vůbec žádné kamarády.“ „No já nevím,“ řekla Cilka „jestli můžu. Holčička by se na mě zlobila. Určitě se pro mě brzy vrátí.“ Martička se trochu urazila a s Cilkou už nepromluvila.
Přes noc hodně pršelo.
Druhý den ráno Cilka ještě ležela na svém místě a byla celá promočená. Holčička se pro ni nevrátila. Cilka mluvila na Martičku, ale ta ji neodpovídala. Byla ještě stále uražena.
Asi po hodině mluvení se Cilka rozzlobila a řekla Martičce: „Ty jsi pořád uražená, ale jak vidíš, holčička se pro mě nevrátila. Chtěla bych s tebou taky kamarádit. Kromě holčičky jsem neměla nikoho. A ty se mnou teď nemluvíš, tak já tady budu úplně sama.“
Martička už to nevydržela a odpověděla: „Napřed jsi o moje kamarádství neměla moc zájem a teď, když se pro tebe holčička nevrátila, jsi zjistila, že budeš sama. Ale dobrá, můžeme tedy zkusit spolu kamarádit.“
Cilka měla velkou radost a slíbila Martičce, že až trochu uschne, tak si s ní bude hrát. Martička ale nevěděla, jak by si s Cilkou mohla hrát, protože neměla ani ruce. Jen mluvila. Odpoledne Cilka řekla: „Tady kousek dál jsem zahlédla docela hustou větev, mohla bych tě s ní šimrat, co říkáš?“ „No já nevím, třeba se mi to bude líbit, zkus to.“ Cilka šla pro větev a našla ještě hustší než chtěla.
Tím, jak Martičku šimrala, ji zároveň zametala. Protože byla cesta dlouhá, trvalo Cilce skoro celý týden, než z ní smetla listí a prach, co na ní za celou dobu napadal.
Když byla s úklidem hotová, řekla Martičce: „Tím, jak jsem tě celou dobu šimrala, jsem z tebe odmetla všechno listí a prach. Teď jsi vidět v celé své kráse. Ještě zkusím kolem krajů zasadit nějaké rostliny, co říkáš?“ „Cilko, jsi moc hodná. Vůbec mě nenapadlo, že mě uklidíš. Už jsem se dávno smířila s tím, že za chvíli nebudu vidět vůbec. S těmi rostlinami to není vůbec špatný nápad. A pokud bych mohla mít přání, tak bych chtěla poprosit o takové rostliny, které voní.“ „Dobře, půjdu se po něčem podívat. Snad se vrátím brzy,“ řekla Cilka a odešla.
Martička měla radost z toho, že ji Cilka uklidila, a také z toho, že má konečně kamarádku, jakou si dlouho přála.
Začalo se stmívat a Cilka ještě nebyla zpět. Martička se začala bát, jestli se jí náhodou něco nestalo.
Mezitím Cilka nasbírala plno voňavých květin. Ani si nevšimla, že zašla hluboko do lesa. A protože se začalo hodně stmívat, řekla si, že přespí na paloučku a ráno se vrátí za Martičkou. Jen doufala, že se o ni nebude moc bát.
Čím větší byla tma, tím větší měla Martička strach. Přes noc ani oka nezamhouřila. Pořád doufala, že se Cilka někde objeví. Ta ale zatím klidně spala na paloučku.
Když se začalo rozednívat a slunce už nenechalo Cilku spát, vydala se na cestu zpět. Celou cestu si prozpěvovala různé písně. Martička už zdálky slyšela zpěv a doufala, že je to Cilka. A doufala správně. Hned jak Cilka přišla blíž, spustila: „Kde jsi byla celou noc? Nemohla jsem vůbec spát, jak jsem se o tebe bála. To už mi nikdy nedělej.“ „Promiň, nechtěla jsem tě strašit. Trochu jsem zašla do lesa, tak jsem tam přespala. Teď už jsem tu, a tak ti tady zasadím hodně vonících květin.“
Jak květiny sázela, vyprávěla Martičce, kde kterou květinu našla a jak bude vonět. Jak ji tak Martička poslouchala, všimla si, že po ní jde holčička. A byla to ta samá, která ztratila Cilku. Přerušila Cilku v povídání: „Podívej, vrací se pro tebe holčička. Měla bys jí jít naproti.“
Cilka se ohlédla a uviděla ji také. Otočila se ale zpátky a dál sázela rostliny. Holčička přišla až k ní a povídá: „Ahoj, Cilko. Přišla jsem si pro tebe. Je mi bez tebe smutno. Pojď, půjdeme domů.“ Cilka se na ni podívala a odpověděla jí: „To sis na mě vzpomněla docela pozdě. Nebýt Martičky, byla bych tady úplně sama. Nikam s tebou nepůjdu, sázím tu květiny a Martička by zůstala sama.“ „Tak já ti pomůžu,“ řekla holčička „a ty se se mnou potom vrátíš domů. Martičku budeme chodit navštěvovat.“
Cilka neodpovídala, jen dál sadila květiny. To už začala mluvit i Martička: „Cilko, klidně jdi domů. Hodně jsi mi pomohla a já ti za to moc děkuji. A klidně mě přijďte navštívit, budu se na vás těšit.“ „Dobrá,“ řekla Cilka holčičce „vrátím se s tebou domů, ale nejdřív mi to pomůžeš dosadit.“ Holčička měla velkou radost a ihned začala sázet. Když vše dosadily, rozloučily se s Martičkou, které slíbily, že ji brzy navštíví, a odešly domů.
Martička byla trochu smutná, ale také měla radost z toho, jak ji Cilka vyzdobila, že má kamarádku a hlavně, že se Cilka vrátila domů a že bude šťastná. A také se nemohla dočkat toho, až ji Cilka s holčičkou přijdou navštívit.