Rozmarýn

Byla jedna docela obyčejná květina, které říkali Rozmarýn. Jednou šel kolem kytky čaroděj, a protože neuměla mluvit, dal jí řeč a ještě řekl: ,,Za to, že jsem ti dal řeč, budeš mít pořád nouzi o vodu. Jedině, že by tě někdo vysvobodil.“ Rozmarýn řekl: ,,A co mám dělat, aby mě vysvobodili?“ Na to mu čaroděj odpověděl: ,,Budeš prosit každého o vodu a ten, kdo ti donese dva kbelíky vody tě vysvobodí, ale pozor, musí to být jenom malé dítě.“ Po těch slovech čaroděj zmizel a Rozmarýn nevěděl, co si počne.
Rozmarýn se zamyslel a řekl si: Co budu dělat, tady přece malé děti nechodí. A bohužel měl pravdu, protože okolo žádné děti nechodily.
Jednou šla kolem Rozmarýna paní do obchodu a všimla si, že Rozmarýn usychá, a jen tak mimochodem prohodila: ,,Nepotřebuješ zalít, vždyť tady uschneš?“ Na to jí Rozmarýn řekl: ,,Jste hodná, že jste se zeptala, ale vy my nemůžete pomoct, protože mě musí zalít jenom malé dítě.“ Paní se velmi divila, že květina mluví. Chvíli byla zaskočená, ale potom řekla: ,,Škoda, že nemám dítě, poslala bych ho sem, aby tě zalilo, ale zkusím se porozhlédnout ve vesnici, třeba bude někdo ochotný ti pomoct. Zatím tě aspoň trochu zaliji já, abys neuschl úplně.“ Paní šla kousek cesty zpět, protože tam byla studna. Nabrala plné vědro vody a šla zalít Rozmarýna. Když ho zalila, Rozmarýn jí poděkoval a paní odešla do vesnice.Ve vesnici se ptala dětí, jestli by mohly jít zalít jednu květinu. Všichni jí ale říkaly, že se jim nechce.
Proto, když šla opět kolem květiny, řekla jí, že ve vesnici nikdo ochotný nebyl a že zkusí ještě něco vymyslet.
Uplynul rok, Rozmarýn byl stále na svém místě, schnul a čekal, jestli ho někdo přijde vysvobodit. Mezitím se paní, která mu chtěla pomoci, narodil krásný a zdatný chlapec, který se jmenoval Oskar.
Oskar rostl tak rychle, že měl dva roky, ale vypadal na čtyři. Jednou šla paní do vesnice opět kolem Rozmarýna a řekla mu: „Vidím, že tě ještě nikdo nezalil. Chudáčku, jsi úplně suchý, ale neboj se, narodil se mi syn Oskar, za chvíli bude mít tři roky, pošlu ho sem, aby tě zalil.“ Na to jí Rozmarýn řekl: ,,Oskar to asi neunese, protože mě musí zalít dvěma kbelíky vody a on je ještě moc slabý.“ Paní mu řekla: ,,Neboj se, bude mít sice teprve tři roky, ale síly má dost. Jakmile oslaví narozeniny, pošlu ti ho sem.“ A paní odešla do vesnice.
Rozmarýn byl rád, že ho konečně někdo vysvobodí. Neuplynula dlouhá doba a před Rozmarýnem stál malý klučina. Rozmarýn se ho zeptal jak se jmenuje. Chlapec mu řekl: ,,Já jsem Oskar a posílá mě maminka, abych tě zalil.“ Rozmarýn mu řekl: ,,To jsi hodný, že jsi přišel a zaliješ mě. Každý, kdo šel kolem mi pomoct nechtěl. Jen tvoje maminka a ty. Budu vám strašně vděčný za vaši pomoc.“
Oskar měl z domu dva kbelíky na vodu. Šel tedy zpět ke studánce pro vodu. Voda byla moc hluboko, a tak to Oskarovi trvalo trochu déle, než nabral oba kbelíky plné. Až je nabral, šel zpátky za Rozmarýnem. A protože přišel až po obědě, začalo se už stmívat. Ještě nebyl ani u Rozmarýna a byla tma. Rozmarýn se bál, že si to rozmyslel a že už ani nepřijde. Také se ale bál i o Oskara, protože se mu mohlo něco stát. Nic se mu ale nastalo, uviděl ho za zatáčkou. Také viděl, že nese dva kbelíky.
Než ho Oskar zalil, přišla i Oskarova maminka, protože měla o Oskara strach. Byla už přece jen velká tma. Byla ráda, že je Oskar v pořádku a že pomáhá Rozmarýnu. Oskar napřed zalil květinu jedním kbelíkem vody, potom druhým a Rozmarýn řekl: ,,To se mi ale ulevilo a tobě Oskare, i vám paní, moc děkuji, že jste mě vysvobodili. Nikdy vám nezapomenu vaši pomoc. Teď si Oskare utrhni jednu moji větvičku.“ Protože byl Oskar ještě jen malý, zeptal se: „Na co mi ta větvička bude? Vždyť je to jen obyčejný rozmarýn.“ Na to mu kytka odpověděla: „Nebude to jen obyčejná větvička. Je za to, že jsi mě vysvobodil a přinese ti lásku té, které větvičku daruješ. Zatím tomu moc nerozumíš, ale maminka ti to ráda připomene. Teď si tu větvičku teda utrhni.“
Oskar větvičku utrhl, dal jí mamince, popřáli Rozmarýnu hodně zdaru a odešli domů. Po slovech, které Rozmarýn řekl, přestal mluvit.