Proč mají kosi žluté zobáky

Bylo nebylo jedno krásné stavení. Malý bílý domeček s červenou střechou, který stával na úplném konci vesnice. Každý den, těsně před setměním, se tam scházely děti z celého okolí, aby poslouchaly pohádky, které jim vyprávěl starý dědeček. Všichni mu říkali pohádkový dědeček, protože nikdo neuměl vyprávět pohádky lépe než on.
Když jednoho dne venku mrzlo, až to bolelo za nehty, uvařil pohádkový dědeček dětem na kachlových kamnech kakao a pustil se do vyprávění.
"Milé děti, máte rády třešně?"
"Anooo!"
"Budu vám vyprávět pohádku o někom, kdo je má rád stejně jako vy," usmál se a pokračoval. "Žili byli černí ptáčkové s krásně bílými zobáčky. Byli to ti nejkrásnější ptáčci, co svět zažil. Lidé je ale moc dobře neznali, protože žili v lese a ve dne vždycky odpočívali. Ale kosové byli moc mlsní ptáčci už tenkrát. A protože létali po světě, když byla tma, třešně tenkrát neznali. Přemýšleli tedy, čím by své mlsné zobáčky zasytili. Pok, nejstarší z kosů, se zaletěl zeptat sovy. Sova byla velmi moudrá a celý les se za ní chodil radit. Pok letěl dlouho lesem a křidélka ho už začala bolet. Rozhodl se tedy, že si odpočine na jednom z vysokých stromů. Přistál na větvi a přemýšlel, co by sově přinesl jako dárek za její moudrou radu. A jak hluboce dumal, uslyšel za sebou najednou šramot. Lekl se, chtěl roztáhnout křidélka a uletět pryč. Pak se za ním ale ozval hlas, ať nikam neutíká, že se nemá bát. Pok uviděl veliké oči a přál si vědět, kdo na něj mluví. Byl to Makin, veliký černý havran, který tajně po nocích v lese sháněl něco k snědku. Začal se Poka vyptával, co v lese pohledává tak sám. Pok si všiml, že Makin má taky bílý zobáček, tak mu všechno prozradil. Že letí za moudrou sovou, protože se jí chce za všechny kosy optat, čím by se v noci zasytili. A že pro sovu hledá dárek. Makin Pokovi poradil, kde bydlí straka Kaska, která má doma plno třpytivých věcí. A pak Pokovi ještě řekl, ať zkusí ochutnat hvězdy. Že je to to nejlepší, co Makin kdy ochutnal. Pok Makinovi poděkoval a letěl dál. Přiletěl ke Kasce. Kaska zrovna spala a Pok ji nechtěl budit. Vzal si z jejího hnízda jednu perlu, slušně poděkoval a letěl k sově. Sova ho už čekala. Slyšela ho prý dopředu. Pok dal sově perlu a zeptal se na otázku, kvůli které za ní letěl. Čím mají kosové zasytit svůj mlsný zobáček? Sova poradila Pokovi čerstvou trávu. Takovou, kdy se na ní ještě třpytí rosa. Pok sově poděkoval a letěl to vyřídit kamarádům kosům. Dalšího rána kosové poprvé vstali, když se už probouzelo sluníčko, a spěchali ochutnat čerstvou trávu. Kosům ale moc nechutnala. Pok tedy dumal a vzpomněl si na havrana Makina a jeho radu. V noci roztáhl svá křidélka, a když se ostatní kosové nedívali, letěl k nebi. Přiletěl k první hvězdičce a začal ji zobat. Všiml si ho ale král noční oblohy, pan Měsíc, a poslal Poka honem zpátky na zem. Pokovi ale hvězdičky zachutnaly, a dokonce se o jejich lahodné chuti dozvěděli i jeho kamarádi. Tajně v noci pak létali a zobali do hvězdiček. Hvězdičky pak už skoro nesvítily a celou oblohu musel ozařovat pan Měsíc. Pan Měsíc byl čím dál víc unavený a jednou si postěžoval slunci. A ve dne, když všichni kosové spali, začalo sluníčko zářit na jejich zobáčky. Když se kosi v noci probudili, měli už zobáčky úplně žluté. Pok se letěl zeptat sovy, co se s jejich krásnými bílými zobáčky stalo. Sova jim pověděla, že se sluníčko moc rozzlobilo a na památku jim zabarvilo zobáčky, aby už nezobali do hvězdiček a nikdy nezapomněli, že se to nedělá. Když letěl Pok zpátky, potkal havrana Makina, který měl zobáček zbarvený dočerna. Makin mu pověděl, že ho sluníčko potrestalo za to, že Pokovi poradil, aby vzal něco strace Kasce. Krást se totiž nemá.
Tak, děti, a teď honem utíkejte do postýlky."
"Dědečku, na okno nám klepe kos!"
"A vidíte ten žlutý zobáček? Je to fešák, viďte?"