O makovici

Kdysi dávno na jednom chudém poli vyrostla makovice. Babička a dědeček, kterým pole patřilo, se o makovici dobře starali a chtěli ji nechat pořádně uzrát. Proto ji chodili denně zalévat. Jejich nejmladší vnuk, Láďa, prosil každý den babičku s dědečkem, aby mu makovici utrhli, protože chtěl vyzkoušet, jak chutná. Ale ani babička ani dědeček mu to nechtěli dovolit. Říkali mu, že makovice ještě není zralá, a že musí vydržet, dokud sama nezačne praskat.
Když se konečně rozhodli, že makovici utrhnou, chtěli sebou vzít i Láďu, ale zrovna se mu nechtělo. Byl totiž líný jít až na pole. Když babička s dědečkem přišli k makovici, aby ji utrhli, řekla jim: ,,Za to, že jste se o mě tak hezky starali, bych se vám chtěla odvděčit. Nechejte mě na poli ještě dva dny, a potom mě utrhněte. Ale pozor, musí to být přesně o půlnoci. Doma mě potom dejte za pec a za úplňku mě otevřete.“ Babička a dědeček napřed nevěřili vlastním uším. Pořád se jim zdálo divné, že makovice promluvila. Nakonec se ale rozhodli, že udělají, jak jim makovice poradila. Šli domů, ale rozhodli se, že se o tom nikomu nebudou zmiňovat, protože by jim nikdo nevěřil a Láďa by ji šel stejně utrhnout.
Jakmile přišli domů, Láďa už se k nim hnal, jen aby makovici ochutnal. Když uviděl, že nic nenesou, zeptal se jich: ,,Kde je moje makovice? Vždyť jste říkali, že pro ni jdete a že už ji budu moci konečně ochutnat. A vy jdete s prázdnýma rukama.“ Dědeček mu odpověděl: ,,Nebuď tak roztěkaný. Makovice během noci hodně praskla a všechna zrníčka se z ní vysypala, tak jsme je tam nechali pro zvířátka.“ To se Láďovi vůbec nelíbilo, ale nedalo se nic dělat, řekl si, že bude muset počkat do příštího roku. To snad makovice vydrží.
Za dva dny, chvíli před půlnocí, se babička s dědečkem tajně vydali na pole. Přesně jak začala odbíjet půlnoc, společně makovici utrhli. Jak přišli domů, babička schovala makovici za pec a nechala ji tam, až do té doby, než měl být úplněk. Pořád s dědečkem přemýšleli, jak by se jim asi makovice mohla odvděčit. Makovice přece obsahuje jen zrníčka maku a v té jedné hlavičce nemůže být tolik zrníček, aby je pořádně uživila.
Byl den, kdy měl večer nastat úplněk. Oba byli velmi zvědaví a nedočkaví. Ten den nešli ani Láďu doprovodit do školy, což se mu zdálo divné, ale co bylo divnější, nešli ani na pole. Hlídali makovici jako oko v hlavě. Když přišel Láďa ze škole, velmi se divil, že našel babičku i s dědečkem doma, protože obvykle býval doma sám. Blížil se večer a babička i s dědečkem šli brzy spát, aby se na úplněk včas vzbudili.
Přesně v dobu, kdy se na obloze objevil krásný úplněk, babička otevřela makovici. A náhle zůstala i s dědečkem zírat. Z makovice se totiž nevysypala obyčejná zrníčka. Makovice se jim za jejich starání odvděčila zlatými zrnky. Mnohokrát makovici děkovali a pořád tomu nemohli uvěřit. Posbírali zrníčka a vrátili se do postele. Ráno, když se vzbudili, opět se podívali, jestli se jim to nezdálo. Zjistili, že se jim to vážně nezdálo a že zlatá zrníčka mají schovaná.
Za zlatá zrnka si opravili chalupu, nějaká zrníčka nechali uložit pro Láďu, až bude starší. Taky si koupili kravičku, drůbež a na poli, kde jim vyrostla ta zázračná makovici, pěstovali mák, který potom rozdávali chudým lidem v okolí.
Láďa i lidé v okolí nechápali, co se to s babičkou a dědečkem stalo, protože dřív neměli peněz nazbyt a teď dokonce i rozdávají.
Oba staříčci si žili spokojeně až do smrti.