Pohádka o sněžence

Pomalu přicházelo jaro a tál sníh. Sněhuláci se chystali na prázdniny do chladných krajin, z těch teplých zase přiletěli zpátky skřivani a první čáp. Sluníčko bylo najednou veselejší, a jak se usmívalo, začalo teple hřát. Rozpustile šimralo paprskem ptáčky a větve stromů pod bradou, vlnky ve studánce, která právě vyběhla z ledové skořápky, nestačily uhýbat před zlatými prasátky.
Jen v rohu zahrady ještě ležela bílá sněhová peřina. Sluníčko natáhlo paprsky, co to jen šlo, ale nedosáhlo. Je tam stín a ozývá se odtamtud tenké domlouvání: "Tak už se neboj a pojď!" A jemně to tam cinká.
Slunce nastavuje ouško, ale moudré z toho není. Udělalo si tedy z dlaně trubičku, aby lépe dohlédlo.
A taky vidí. Ve sněhovém polštáři je skulinka a tou co chvilku vybíhá maličká sněženková víla. Tahá za zelené lístky svou sněženku: "Zima byla dlouhá. Každá pořádná kytička má zjara vyskočit ven." Ale sněženka na to nic. Jen se celá chvěje, až jí bimbá zvoneček. A od toho je to křehké zvonění.
Víla si nešťastně sedla na kousek trávy a vzdychla: "Tolik jsem se těšila na jarní sluníčko. A teď to vypadá, že ho propásnu. A letní je moc horké." Vzlykla moldánek. Druhý, třetí. Rozplakala se, až se jí třásla ramínka.
Slunce se rozběhlo po obloze. Když bylo blízko na jedno skřivánčí dolétnutí, natáhlo paprsek a opatrně jí zaťukalo zlatým prstem na rameno: "Copak je?"
Víla si otřela slzy: "Moje sněženka se bojí vyběhnout ven ze sněhové jeskyně." A už se jí v očích znovu slévá na slané korále.
"A proč?" diví se sluníčko. Víla jen smutně ukázala. Opodál stojí vrána, má zavřené oči a zpívá: "Krá! Krrrááá! Krrrrrááááá!" Pěkně po havraním.
"Sněženky se vraního zpěvu bojí. Když se té vrány nezbavíme, čeká nás jaro pod sněhem," špitla víla. Od pláče je už celá zmáčená. Sluníčko ji trochu zahřálo, aby nenastydla, a zkusilo vráně domluvit: "Ty, poslyš, zima už je pryč. A vrány jsou zimní ptáci." Vrána nic. Dál klidně zpívá, jen občas koukne jedním okem.
Víla znovu zatahala sněženku za lístky, jenže ta pořád stojí jako přibitá. Vrána se směje, až se prohýbá: "Krrrááá! Marrrná prrráce! Krrrááá!"
Víla znovu usedla na chomáček trávy a bezradně dala hlavu do dlaní. Když byla smutnější než šafářův dvoreček, ťuklo se sluníčko radostně do čela: "Už to mám!" Protáhlo se a začalo hřát.
Paprsky šimrají vránu pod křídly, na zádech i na bříšku. Okamžik se jen tak trochu ošívala, ale za chvilku už se válí smíchem po zemi. Napřed se jí to líbilo, jenže jak sluneční teplo sílilo, lechtalo ji to čím dál víc. Nakonec zahrozila křídlem a radši uletěla.
Sluníčko zmírnilo hřání na tišíčko, aby neublížilo, a podalo sněžence ruce. "Tak pojď, přišel čas," usmálo se na ni vábenkami.
Zbytek sněhu roztál a sněženka vyskočila do svěžího jara. Na větve stromů usedli ptáci a spustili takový koncert, že víla dlouho tancovala jako na bále.