Drdolíci

Znáte takové malé parádnice. Čisťounké, hezounké, navoňané maminčinou voňavkou, prostě malé slečny.
Lea je také taková. Napohled je to princeznička s dlouhými vlasy.
Ale když si umíní, že chce zrovna tamty bílé střevíčky, maminka s ní nic nesvede po dobrém ani po zlém, z obchodu odcházejí se střevíčky, které jsou o dvě čísla větší. A vztekat se.. to umí jako nikdo jiný. Křik a pláč se z bytu, kde bydlí Lea, ozývá pravidelně ráno a večer.
Je ráno, Lea půjde do školky. Už to zase začalo, to je křik.
Lea bulí, sedí v koupelně na zemi, slzy jako veliké třpytivé perly se jí koulejí po tvářích. V ruce drží kartáč na své dlouhé vlnité vlasy. „Nechci hřeben, nechci vlasy, nechci se česat.
Mami, chci ostříhat!“
„No tak Leo, pojď, přijdeme pozdě. Učešu Tě.“
Lea brečí, vlasy jí kudlí čím dál tím víc. Hodila kartáč do kouta. Mamka vzdychla: „Tak pojď.“ Vlasy jsou opět nerozčesané.
Den ve školce utekl jako voda a je tu večer a zase česání.. a zase pláč. Maminka už se fakt zlobí. „Leo, musíš si vlasy učesat, překartáčovat.“ „ Chci ostříhat,“ vříská Lea... Najednou však Leušce vyskočil kartáč z ruky a utekl. Jen zamrkala ani nemohla zakřičet. „Leo, běž už spinkat! Zítra je sobota, přijede děda,“ volala na ni maminka.
Lea vlezla do postýlky a uslyšela takové jemňoučké hlásky. Někdo ji huboval: „Ty holko jedna ošklivá. Co mi to děláš? Byla jsem zase potrestaná od královny. Už mě to s tebou fakt nebaví. Taková slečna a tak protivná.“
„Kde jsi a kdo jsi?“ Leuška si přitáhla peřinu k bradě. Na peřině seděly drobounké postavičky s rezavými vlásky sčesanými do dlouhého copu. „Všichni jste stejní,“ vykulila oči. „To je můj pokojíček. Co tu chcete?“
„A ještě jsi drzá,“ řekla postavička vedle ní.
„Jsme Drdolíci,“ pomáháme dětem učesat vlasy. „S tebou je to hodně těžké, proto se královna rozhodla, že nás uvidíš. Jedna z postaviček promluvila hlubokým hlasem: „Leo, královna rozhodla, že tvé vlasy nabarvíme nazeleno, na tváři ti uděláme pihy. Jakmile vypiješ kouzelný nápoj, odejdeš s námi do království Drdolíků. Budeš česat naši královnu každý den po celý rok.“
„Ne! Mami, pomoc!“ Lea křičela, ale nikdo ji neslyšel. Drdolíci se vrhli na její vlasy, a ten nejmrštnější jí vlil náprstek kouzelného nápoje přímo do úst. Lea se zmenšila a její vlásky byly najednou zelené jako jarní tráva. Drdolíci se chytili za ruce a začali si prozpěvovat podivnou písničku. Lea si najednou přála, aby to byl sen. Když však otevřela oči, skláněla se nad ní krásná paní v bílých šatech s dlouhými rezavými vlasy. Byla to královna Drdolka. „Neboj se, když mne každý den učešeš a tvé vlasy budou také učesány, zavedu tě ke stromu spánku a vrátíš se pak domů, ale pokud účesy budeš odbývat, nikdy už svou maminku ani svůj pokojíček neuvidíš a vlasy už budeš mít navždy zelené. Lea se pustila do křiku, ječela, vztekala se, ale u Drdolků si jí nikdo nevšímal. Únavou usnula, a když se vzbudila, měla kolem sebe spoustu hřebínků, hřebenů, kartáčů na vlasy, různých gumiček a všelijakých ozdob do vlasů. „Ach jo vzdychla,“ sedla si k zrcadlu a začala si pomaloučku pročesávat své zakudlané zelené vlasy. Když však vešel Drdolík, nevěřil tomu co viděl. Lea byla krásně učesaná a připravena jít česat královnu. Už se nevztekala, u Drdolíků se jí začalo líbit. Vymýšlela nové a nové účesy. Královna Drdolka se jen usmívala, jednou odpoledne ji zavedla na růžovou louku. Uprostřed té velké louky rostl podivný strom. „To je strom spánku, každý, kdo se ho dotkne, usne a přenese se tam, kde je nejraději.“
Lea přitiskla tvář ke stromu. Usnula. Měla krásný sen, který přerušilo bzučení. „Komár!“ Otevřela očka, že ho rozplácne. Ležela ve své postýlce, ve svém pokojíčku. „Jsem doma,“ křičela radostně. Skákala na posteli a dělala takový rámus, že přiběhla maminka i s dědou, který před chvilkou přijel. „Dědo, hurá! To budeš koukat, jaký si udělám super účes!“ A děda koukal. Koukala i mamka a koukal i taťka.
Drdolíci se jen potichounku chichotali.
Dobrou noc.