Edward a Anna

Kdysi dávno, když ještě neexistovaly mrakodrapy, když ještě nejezdila auta, když nebyly školy.. tehdy žil mladý muž jménem Edward a dívka Anna. Oba byli stejně staří, žili ve stejné vesnici a byli to ohromní kamarádi, kteří by pro druhého dali ruku do ohně.
Edward neměl ani tatínka, ani maminku. Většinu času trávil s dědečkem nebo s Aničkou. Hrozně rád chytal motýly a plaval v rybníčku kousek od vesnice.
Anička zase milovala sbírání květin a povídání si s Edwardem. Avšak nejraději se mu schovávala v lese, protože ji Edward nemohl nikdy najít a pak škemral ať se mu ukáže.

Kapitola 1.
„Ahoj, Aničko!“ zakřičel Edward, když zahlédl Aničku nedaleko malého jezírka s vodopádem. „Jak se dnes máš?“
„Dobré jitro, Edwarde. Je mi krásně na světě, protože je slunečný den a všechno kolem kvete.“
„Ty taky jenom kveteš, jsi jako růžové poupátko.“
Anička se začervenala: „Jenom, jestli to neříkáš jen tak, Edwarde.“
„Vždyť víš, Aničko, že tě miluji a budu milovat až na věky věků.“
„Ano, Edwarde, vím.“
Oba se na sebe usmáli, u vodopádu ruku v ruce natrhali nějaké kvítí a utíkali do své rodné vesničky Za modrým nebem. Anna šla za svou maminkou, nesla jí natrhané fialky, pivoňky i kopretiny a Edward radostně poskakoval za dědečkem zjistit, co nového vynalezl.
„Jak se máte, dědečku?!“ křičí horlivě Edward, aby jej dědeček slyšel. Staří lidé jsou občas nedoslýchaví a nemají tak bystré oči, aby si všimli, že někdo přišel.
„Copak jste nového vynalezl?!“
„Ó, Edwarde! Už jsem se tě nemohl dočkat!“ mává dědeček na Edwarda a přitom pokládá zvláštní předmět na ušmudlaný stůl.
„Teď pracuji na něčem novém a velkém. Bude to pro všechny překvapení, byl bych rád, kdybys mi pomohl.“
„S radostí!“
A tak dědeček – kterému všichni ve vesnici říkali rádi Popleta – opět Edwarda na celý den zaměstnal pomáháním s jeho novým výrobkem, který měl zase ohromit celý svět. Už nejednou se tak stalo. Kdo myslíte, že vynalezl žárovku? No přeci dědeček Popleta! A kdo vyrobil kolo? Samozřejmě, že děda Popleta! Dokonce se pokusil i postavit jakýsi předmět, který by poháněl lodě kupředu, aby se nepoužívala jenom vesla. Říkal tomu motor. Bohužel, jeho snažení něco takového vyrobit, zůstalo bez úspěchu.
Druhý den ráno jde Anna zase k vodopádu, kde na ni už čeká Edward.
„Krásné ráno, Aničko,“ zaskočí Edward Annu svým něžným hlasem a radostnýma očima.
„Jak ses vyspala?“
„Páni, Edwarde, ty den ode dne záříš víc a víc!“
Edward se pousmál a dodal: „To ne, Aničko, jenom jsem se na dnešek moc těšil. Máš přeci narozeniny!“
Anička s úžasem pohlédla na Edwardův líbezný úsměv a přistoupila k němu blíž, aby
mu prohrábla kapsy.
„Copak hledáš Aničko?“
„No přeci dárek. Dárek pro mne, který mi už měsíc slibuješ, Edwarde.“
„Ale no tak, Aničko, myslíš, že dárek pro tebe by se měl vejít pouze do kapsy?“
Anička stále netrpělivě prohledává všechny kapsy mladíkova oblečení.
„Přestaň, Aničko, nenajdeš ten dárek v kapse.“
„Nenapínej mě, Edwarde! Mám narozeniny a nesluší se, abys neposlechl oslavenkyni. Proto říkám: ,Dej mi ten dárek‘ !“
Sotva to Anička dopověděla, Edward ji rychle a jemně políbil na tvář.
Anička se začala červenat jako jahoda. A když chtěla poděkovat Edwardovi a říct mu, že krásnější dárek nedostala, Edward se otočil a utíkal do vesnice.
„Edwarde!“ křičí Anna.
„Nezlob se, Aničko!“ volá s mimořádným úsměvem ve tváři Edward. Co bylo to, co jej hřálo u srdce? Ještě nikdy se necítil tak moc hezky.
Přiběhl k dědečkovu domečku a klepe na dveře.
„Dědo! Dědečku Popleto! Otevřete!“
„Ale copak, Edwarde, už se nemůžeš dočkat, až ten skvost uvidíš?“
„A jaký, dědo?“
„Jaký? No přeci můj nejnovější vynález! Ještě ale není hotov chlapče, musím sehnat nějaké součástky a hlavně kompas!“
„Kompas?“
„Správně, kompas! To je takový ten předmět, co lidé používají na to, aby určili světové strany. Kdybys zabloudil, Edwarde, kompas ti ukáže cestu domů.“
„Kde takový kompas najdeme, dědečku?“
„Na kopci, Edwarde, na tom nejvyšším kopci pokrytém kameny.“
„Dědečku, vy jste vážně Popleta! Na ten kopec se nikdy nedostaneme! Nemáme křídla jako ptáci. Neumíme šplhat jako opice!“
„Ale to já všechno vím Edwarde, jenže bez toho kompasu ze mě nikdy nebude světoznámý vynálezce!“
Celou noc vrtalo Edwardovi v hlavě jak se dostat na ten nejvyšší kopec. Když bylo ještě hodně brzo ráno a celá vesnice Za modrým nebem snila své sny, Edward klepal na okno Anny.
„Aničko? Aničko, probuď se prosím.“
Rozespalá Anička vylezla s postele a přihopsala k okýnku. „Edwarde? Jsi to ty?“
„Jasně, že jsem to já. Aničko, prosím, pojď se mnou. Moc tě prosím.“
„Kam?“
„Psst, někdo nás uslyší. Na nic se nevyptávej a pojď.“
Vyděšená Anička se rychle převlékla a tichounce jako myška vyklouzla ven z domu. Edward ji popadl za ruku, podal jí její kolo a oba jeli k nejvyšší hoře. Cestou ještě Anička naléhala, ať jí Edward poví, kam jedou. Ten ale nic neřekl.
„Tady je to! Nejvyšší hora!“
Anička si s vykulenýma očima prohlíží celý masiv skály.
„Ty ses zbláznil, Edwarde! Snad tam nechceš vylézt!“
„Ano, musím, Aničko. Dědeček si celý život přeje být v něčem výjimečný a já se mu to snažím splnit. Jenom tě prosím, zůstaň tady a kdyby se mi náhodou něco stalo, tak dej
dědečkovi tohle.“ Edward podal Anně dopis.
„Edwarde, tam přece nikdy nemůžeš vylézt, to je nad lidské síly!“
„Já se tam ani nebudu snažit vylézt, Aničko. Udělal jsem si křídla. Dnes fouká silný vítr a ten mne bude nadnášet. Věř mi.“ Edward vytáhl z košíku přidělaného na kole papírová křídla, nasadil si je na záda a odrazil se od země. Závany větru ho vznesly až nad Aničku. Rychle mávnul křídly a ty jej zase vznesly o něco víš. Edward letěl. Připadal si jako pták. Jakoby neexistoval spěch a ladně si mohl letět, kam chce.
„A jak se dostaneš dolů?!“ z plna hrdla křičí ustrašená Anička.
„To zatím nevím!“
Ale bylo mu to jedno. Chlapec se ocitl v nekonečné blaženosti a radosti.
„To kdyby dědeček viděl,“ řekl si pro sebe.
Když už se blížil k vrcholku nejvyššího kopce, opatrně si svlékl křídla a skočil dolů.
Na špičce skály se tyčila vysoká věž. Edward rychle přiběhl ke dveřím a s velkým úsilím je otevřel. Byly tam točité schody vedoucí až do špičky věže. Vylezl až nahoru a tam našel spoustu velkých krabic plných starých zaprášených kompasů.
„Kdo je sem asi donesl?“ říkal si Edward. Jeden vzal do ruky a začal si ho prohlížet. Najednou našel nápis vyrytý na druhé straně kompasu.
„Dědeček Popleta.“ Edward se div neskácel na zem.
„To jsou kompasy dědy Poplety! On vážně nikdy neztrácel čas opravou domu nebo staráním se o dobytek. Vždycky chtěl něco vynaleznout!“

Kapitola 2.
A tak předal Edward dědečkovi jeho kompasy a vyptával se ho, kdy je vyrobil.
„Víš, Edwarde, to bylo už moc dávno a já si teď už nevzpomínám jak jsem je vyrobil. Naštěstí si jich ale přinesl víc, tak si můžu nějaký rozebrat a přijdu na to!“
„Jsem moc rád, že teď můžeš dokončit svůj vynález.“
„Děkuji ti, Edwarde. Opravdu moc ti děkuji. A jak si se vlastně dostal až do té věže?“
„S křídly dědečku, letěl jsem. Dolů jsem pak slezl po úbočí hory, vedla tam stezka. Věděl jste, že tam ta stezka je?“
„Samozřejmě, že jsem to věděl, sám jsem ji tam udělal. Jenomže jsem už starý a takové věci si nepamatuji.“
Odpoledne pak přišla Anička zase k vodopádu za Edwardem. Obdivovala ho, jak mohl vymyslet křídla pro člověka, jak odvážně vyletěl až nahoru a jak chce dědečkovi pomoci.
„To všechno díky tvojí lásce, Aničko. Miluji tě a vždy budu. A až bude ten pravý čas, tak si tě vezmu za ženu, Aničko.“
„Ach, Edwarde, nevíš co se do té doby stane.“
„Nevím, Aničko, ale vím to, že má láska nikdy nevyhasne.“
„Ani má ne, Edwarde.“

Když šel Edward po pár dnech dědečka znovu navštívit, doprovázela ho i Anička. Už u přivítání jásal Popleta radostí, že vynález je konečně hotov.
„Konečně Edwarde! Všechno je tak, jak jsem to vymyslel!“
„Páni, dědo! No vidíte, tak přece budete slavný! A jak se ten zázrak jmenuje? A kde vlastně je?“
Dědeček je vezme do dílny a pod hedvábným pláštěm je schovaný tolik očekávaný vynález. Opatrně popadne plášť a v rychlosti jej strhne ze stroje.
„Říkám mu stroj času.“

Kapitola 3.
„Viď, že ho vyzkoušíš jako první Edwarde, prosím.“
„Dědečku, ale já vůbec nevím jak se s takovým strojem pracuje, nevím co umí a ani na co je!“
„Proč myslíš, že se jmenuje stroj času?“ namítne děda.
„Posune někoho v čase?“ přidá se do rozhovoru Anička, vyděšená čarodějnickým přístrojem, který děda Popleta vyrobil. Lidé ve vesnici by si o něm mohli myslet, že je čaroděj, kdyby ta věc skutečně fungovala.
„Správně! Já tady nastavím, že se posuneš o třicet minut kupředu, my tu na tebe třicet minut počkáme. Tobě ta chvíle uteče jako tři vteřiny. Ničeho se neboj, Edwarde. Stroj nás dokáže posunout jedině kupředu, nikdy ne zpátky v čase.“
„Do něčeho takového se nemůžu vrhnout jen tak dědečku, víte jistě, že jste to postavil správně? Nechcete tam pro jistotu zkusit dát třeba nějaký předmět?“
„Skvělý nápad Edwarde! Dám tam třeba… třeba tuhle skříňku.“ Vzal dřevěnou krabičku a položil ji dovnitř stroje.
„Naťukej na těch číslech 1O Edwarde. Pak přitáhni tu černou páku.“ Počkáme deset minut a stroj se i se skříňkou vrátí zpátky.

Po deseti minutách se skutečně záhadný stroj objevil a všichni tři jenom žasli.
„Jsem skutečně génius! Skříňka se mi vrátila i se strojem!“
„K čemu taková věc bude, Popleto?“ Tázala se nezkušená Anička.
„Na to se časem přijde, Anno, ale teď rychle, musíme tam dát Edwarda a nastavit čas. Chci vědět, jestli to plně funguje.“ Dědeček beze slova popadl Edwarda a s neuvěřitelně radostným výrazem za ním zavřel dvířka od stroje. Naťukal číslo 3O a pomalu táhl za páku, aby se stroj rozjel.
„Miluji Tě, Anno!“ stačil ještě Edward vykřiknout.
Dědeček Popleta se od této chvíle opravdu stal pořádným popletou. Úsměv na tváři mu pohasl a s úděsem v očích pohlédl na Aničku. „Já hlava děravá jsem tam zadal roky! Ne minuty! 3O let!“

Kapitola 4.
Edward se přibližně za tři vteřiny ocitl zpátky na stejném místě, odkud byl posunut v čase. Začal nemotorně otevírat dvířka, aby dědečkovi řekl, že jeho zázračný stroj funguje.
„Jsem zpátky!“ vyklopil dvířka a vyklouzl ze stroje ven. Nikde nikdo, prázdná místnost, celá zaprášená a plná pavučin.
„To je podivné.“ myslil si Edward.
„Neschovávejte se!“ Edward prošel celý dům, ale nikdo v něm nebyl. Věci nebyly na svém místě a nábytek chyběl úplně. Když už měl dost těch vtípků, vyšel z domu ven. Edwardovy oči – toho stále mladého chlapce, který měl svůj svět ve vesnici Za modrým nebem po boku dívky Anny a dědečka Poplety – v tu chvíli zíraly na cihlové domečky se zahrádkou, místy zelenou travičkou a tajícím sněhem. Zíraly i na žlutá, modrá a červená auta. Na takové stroje by si netroufnul ani dědeček. Jeho pohled se zastavil u domečku přesně naproti tomu dědečkovu. Vysoký bílý dům jako ten tající sníh s ebenově černou střechou. Tohle byl dům, ve kterém žila se svou maminkou Anička.
Se stále neuvěřitelným pocitem v srdci Edward kráčí přes betonovou silnici směrem k Aniččinu domu. Kde, jak myslí, na něj Anna čeká.
Když konečně dojde až k prahu jejích dveří, statečně zaklepe na dveře. Po chvíli mu otevře elegantní paní s milým úsměvem ve tváři. Edward ji okamžitě poznal. Byla to jeho Anna. Ve vlasech už měla stříbrné nitky, kolem očí vějířky vrásek, ale byla to ona, jeho milovaná Anička
„Aničko?“ táže se chlapec té starší paní. Z očí se mu rozlévá potůček slz. Co se stalo? Říká si Edward a pořád ničemu nerozumí, jakoby to byl zlý sen.
„Ano?“ odpoví Anna podezíravým tónem. Takhle ji dlouhou dobu nikdo neoslovil. Vždy jen této Anno nebo… „Copak chlapče?“
„Já jsem Edward, nepoznáváš mě?“ spolkne Edward jednu slzu.
Aničce poskočí srdíčko a přiblíží se k Edwardovi, aby ho dlouze objala.
„Edwarde! Jsi to ty! Konečně! Tak dlouho jsme všichni čekali, Edwarde!“
„Co se stalo, Aničko, řekni, co se to stalo?“ Edward stále nic nechápal, byl jen rád, že je zase s Aničkou.
„Všechno ti povím, Edwarde, pojď dál.“

Když už byl Edward obeznámen s dědečkovou nešikovností a s jeho snahou vytvořit nový stroj, který čas vrátí, s Aniččinou samotou, s novým věkem modernějšího světa, pak Edwarda zajímala pouze jedna věc.
„Vdala ses Aničko?“
Anička chvíli váhala než chlapci odpověděla.
„Ne, Edwarde, já jsem stále čekala, protože jsme si slíbili, že se vezmeme my dva.“
Edwardovi se náhle ulevilo, usmál se svým něžným úsměvem, vzal Annu za ruku a pravil jí: „I kdyby mne to vrátilo o celou věčnost kupředu, stejně Tě budu stále milovat Aničko. Je mi jedno, že jsi o třicet let starší, pro mne si pořád ta milá Anička, co se mnou u
vodopádu chytala motýlky.“
„Ach Edwarde, kéž by se nic z toho nestalo.“
Poté se navzájem políbili. Stalo se ale něco, co neočekávali. Kolem Edwarda se náhle objevil zlatavý prach a pozvedl jej ke stropu. Chvíli přes tu ohromnou zář nebylo nic vidět. Ale pak zlatý prach postavil Edwarda zpátky na zem. Jenže to už nebyl ten mladý Edward. Byl to urostlý dospělý muž v nejlepších letech s očima mladého muže.
„Edwarde!“ zajásala Anička.
„Anno! Podívej, co se to se mnou stalo! Jsem jako ty! Jsem starší!“
Byl to skutečný zázrak. Tomu nepomohl ani děda Popleta a jeho čarodějnictví, žádný stroj času, ani Edwardova křídla. K tomu pomohl snad jen kompas, který měl Edward i Anna odmalička ukrytý v srdci. Protože, jak pravil děda Popleta, kompas nám ukáže cestu domů. A domov a lásku měl Edward u Aničky a Anička u Edwarda.