Bajka o ještěrce

Bajka o ještěrce
Byla jednou jedna ještěrka. A byla to moc fajnová ještěrka. Když byla malinká, maminka jí dala jméno Žofka. Žofka vyrůstala v sousedství s ještěrkou, která se jmenovala Anča. Byly to skvělé kamarádky. Pořád si spolu hrály, dováděly a pošťuchovaly se. Co jen se ony dvě nasmály?
Ale jak šel čas, ještěrečky se začaly měnit. Anča měla pořád svojí zelenou barvu, a vypadala jako běžná ještěrka, jichž je všude spousta, ale Žofka vyrůstala v pravou ještěrčí krasavici. Celé tělo a ocas měla rudě žíhaný se spoustou tmavých teček. Byla prostě výjimečná. A v jejich ještěrčí škole (ano, i ještěrky se musí vzdělávat) si Žofky všimla skupinka mladých ještěřic. Říkali si dragonkins (já vím, je to hloupé cizí slovo, a spousta lidí nebude vědět, co znamená, ale co naplat, ty ještěřice si potom připadaly fakt světově) a v té škole patřily mezi nejvyhledávanější kamarádky. A najednou se chtěly kamarádit spolu s Žofkou. Abychom si rozuměly, ony dragonkins byly tak oblíbené proto, že byly úžasně krásné, pohádkově barevné a moc oblíbené u ještěráků, a proto každá ještěřice chtěla být jako ony.
Tak tedy tyto dragonkins začaly s ještěrečkou obědvat, věčně jí omílali jak je krásná, a výjimečná, a že jako taková by se měla bavit a hrát si jen s podobně výjimečnými a krásnými ještěrečkami jako jsou ony, dragonkins. Ubohá Žofka, nezvyklá na tolik komplimentů se vším hned souhlasila. Začala se naparovat, už se nebavila se starými kamarády, ani se svojí nejlepší kamarádkou Ančou. Ta nechápala proč se její nejlepší kamarádka tak najednou změnila a bylo jí to moc líto. Už si neměla s kým hrát a povídat, a trápilo jí to.
Žofka začala být dokonce i zlá na méně hezké ještěrečky, tak moc byla pyšná na své krásné tělo a dlouhý lesklý ocásek. Jenže jak se tak říká, boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Jednoho dne, když šla Žofka ze školy a přebíhala ulici, z ničeho nic okolo ní projelo auto. Jak se Žofka lekla a uskočila, tak ji z toho leknutí upadl ten krásný barevný ocásek. Hned to běžela říct svým kamarádkám z dragonkins, ale ty, jakmile viděly, že už není hezká, ale jen obyčejná ještěrka, navíc bez ocásku, se jen otočily a odešly. Žofka z toho byla neskutečně zklamaná, a bylo jí moc líto, když jí to udělaly. Teď konečně viděla jaké byly zlé a začala plakat. V tom šla okolo Anča, a viděla, že její kamarádka brečí, a tak se jí zeptala, co se jí stalo. Žofka jí vše vyprávěla. Anče bylo kamarádky líto a říkala jí, že si nemyslí, že je ošklivá… Že jí vždycky měla ráda takovou, jaká je, a ne kvůli pestře zbarvenému ocásku, a že ona s ní nikdy kamarádit nepřestane. A tak Žofka poznala, co to znamená mít opravdovou kamarádku.