Dvě kapky

Pršelo, jen se lilo.Mračna se vzájemně předháněly, jako by chtěly vyhrát důležitý závod a cíl je již na dohled. Nepřehledné množství kapek se s neúprosnou pravidelností
oddělovalo od mraků, bombardovalo krajinu pod sebou a smývalo z ní jarní únavu.
Dvě kapky, které právě seskočily přes okraj jednoho z mraků a vrhly se odvážně do hlubin, vypadaly navlas stejně jako miliony dalších. A přece byly jiné. Sotva se ocitly v prostoru, jedna z nich, ta větší a hezčí, otevřela očka. Pohlédla k zemi a úlekem vykřikla. Všechno tam dole vypadalo velice mrňavé, ba přímo titěrné. Skoro se jí zatočila hlava, taková to byla výška.
Jmenovala se Lucie. Již dlouhou dobu se těšila na to, až opustí svůj rodný mrak a vydá se na cestu do neznáma.
Sotva se rozkoukala a zvykla si na tu výšku, strčila prudce do druhé kapky, která padala hned vedle ní.
"Káťo, hele, Kačko, neboj se a otevři oči, je to úžasná podívaná."
Katka jen s velikým přemáháním sundala ručičky z očiček. Moc se jí nechtělo, tuze se totiž bála výšek. Z počátku pištěla hrůzou, ale sotva se uklidnila, rozhlížela se kolem sebe, až spatřila svou sousedku.
"Jů, Lucie, ty jsi tak krásná."
Pak se podívala na sebe a pokračovala smutným hlasem: "Já jsem šeredná jako noc.Jsem tlustá, nelesknu se, vypadám prostě jako kus kalužiny. Zato ty, Lucie, jsi taková štíhlá, leskneš se jako mořské perly, jsi úžasně aerodynamická, no zkrátka úplná krasavice. Vždyť ty by jsi mohla být klidně královnou celého vodstva," pochlebovala Katka Lucii.
"Ano, na tom by mohlo něco být," odpověděla pyšně Lucie. "To je výborný nápad. Spadneme do potoka, odtečeme do řeky a řekou rovnou až do moře. Tam se pak stanu vládkyní všeho mokra. Můj perleťový trůn bude na té nejvyšší vlně a odtud budu vládnout celé vodní říši. Všichni mě budou poslouchat, klanět se a sloužit mi. A běda jim, jestli ne, krutě je ztrestám. Budu pořádat bály, veselit se a užívat si svých královských výsad. Ty, Káťo, budeš moje první dáma, neboť jsi má jediná opravdová kamarádka, která mi rozumí a má mě ráda."
"Ó, já budu královnou," volala nadšeně Lucie.
"Ó, já budu první dvorní dámou," volala stejně nadšeně i Katka.
"Ó, to bude krása, to bude nádhera, to se budeme mít," volaly obě kapky najednou.
Byla to jejich poslední slova, která kdy za svůj kratičký život řekly. Spadly na chodník a rozplácly se.
Brzy přestalo pršet. Voda kapala už jen ze střech a ze stromů. Mraky odtáhly pryč a na jejich místo se vyhouplo sluníčko. Pohlédlo dolů a zděšeně zvolalo: "Pane jo, to je vody. To bude zase práce."
Nelenilo, pustilo se do díla a svítilo a pálilo, dokud země nebyla úplně suchá.