Anežka a princ Hajánek

Princezna Anežka se vracela od Bylinkové bábrlinky. Stmívalo se. Pomyslela si: „Maminka královna mne bude jistě hubovat, že jdu pozdě a tatínek král se bude mračit.“
Tma však byla taková zvláštní, nebe bylo plné měsíčního svitu a jeho krásu doplňovaly plující oblaka. Protože šla do kopce bylo to, jakoby se před ní otevíral úplně jiný svět.
V úžasu otevřela pusu, zůstala stát a koukala na nebe. Oblaka plula, a najednou se objevil nádherný, bílý, úzký most do oblouku jakoby utkaný z krajek. Anežka na něho opatrně vstoupila.
Zapomněla na spěch i na rodiče. Chtěla vidět ten nádherný růžový palác v dálce.
„Je nebo není to sen?“ říkala si nahlas.
„Chichi! Kampak ses to vydala Anežko? Víš, ty princezno jedna zvědavá, že si kráčíš přímo do království snů, kde vládne princ Hajánek?“ ozvalo se vedle ní. Na mostě seděla běloučká panenka, taková porcelánová, s průsvitnými křidélky. „Jsi člověk Anežko, nemáš tu vůbec být.“
„Jen se kouknu, prosím.Tady je tak nádherně!“zvolala Anežka.
„Budeš-li mne poslouchat, ukážu ti tajně naše království“, řekla ta panenka a pohladila Anežku po tváři. Svět kolem zrůžověl, pak zmodral. Anežka vešla do toho nádherného paláce. Chodby byly široké a pofukoval na nich větřík. Z pokojů se protahovaly barevné obláčky. Červené, růžové, žluté, bílé. Na široké chodbě se obláčky smíchaly v úžasnou polštářkovou duhu.“Tak nasedej, křikla panenka a skočila na duhu.“ „Já se vezu“, křičela radostně Anežka. Duha se vlnila chodbami paláce. Obě se radovaly hlasitě, a to neuniklo pozornosti Závistníka. Bylo to stvoření podobné člověku. Dlouhé ruce, úzký dlouhý nos, černé malůvky na obličeji, havraní vlasy trčící do všech stran, dlouhé a rychlé čapí nohy. Náhle se dlouhé čapí nohy rozběhly žalovat. Jeho hlas nepříjemně zaskřehotal chodbou. Panenka zbledla. „Je pozdě. Špitla.“ Odkudsi se najednou vzaly dvě dlouhé ruce a táhly je do sálu. Na trůně ze samých barevných polštářů seděl princ Hajánek. Byl to tlouštík, oblečený v kostýmu šaška. Šaty měl z modrých a žlutých kostek a téměř všude mu na nich visely velké žluté bambule. Anežka se usmála, ale princ se mračil. „Co tady pohledáváš?“
“Promiňte, prosím. Omlouvám se, ale Vaše království je tak nádherné,“koktala Anežka.. Hajánek se usmál a vzdychl: „Bylo ještě hezčí Anežko. Mí poddaní umí uvařit ty nejkrásnější sny pro děti i dospělé, ale naše barvičky blednou. Některé se docela ztratily. Třeba modrá, okrová, zelená už tady nejsou. Nikomu na zemi se již nebude zdát o lese, o podzimu.“ Princ se dal do pláče. „A to bych se na to podívala. Takové krásné království a tolik neštěstí. Kdy se to stalo? Jak se to stalo?“ Anežka zasypala prince spoustou otázek. Hajánek řekl: „ Poprvé se to přihodilo, když Pižlík nesl modrý hajánkový sen Bylinkové bábrlince, ale modrý snový obláček zmizel. Poslal jsem okrový obláček se sluníčkovým snem, ale i ten zmizel. Bábrlinka už nesní a krásně nehajá již spoustu dnů. Nehajá také Karlík, Jituška, ale také paní kuchařka z Vašeho království. Proto jsi dnes měla polévku přesolenou. Anežka chvíli přemýšlela a pak se zeptala: „Kdo umí být téměř neviditelný? Kdo se objeví rychle, a kdo zase umí nepozorovaně zmizet?“ Princ se zamyslel a řekl : „To umí jenom Závistník.“ „Uděláme past,“ navrhla Anežka. Uložíte mne do postele a pošlete mi růžový snový obláček. Na chodbách zavládlo ticho, bylo slyšet jen skřehotání Závistníka:. „Slyšte, slyšte, poddaní. Navštívil nás člověk. Štědře bude odměněn ten, kdo uvaří ten nejrůžovější obláčkový sen ještě dnes do půlnoci. Skřítkové, víly, čarodějové i čarodějnice a další zvláštní bytosti se pustily do práce. Anežka ihned poznala, který snový růžový obláček je ten nejrůžovější. Dala si ho pod polštář a dělala, že usíná. Náhle spatřila dvě dlouhé ruce, které se protáhly škvírou ve dveřích, popadly obláček a už ho tahaly chodbou do sklepení. Anežka se nebála. Běžela za obláčkem. Byla statečná. Objevila tajnou skrýš Závistníka, ve které ukryl spoustu snových obláčků, ale také recepty na barvičky. Celé království se radovalo. Princ doprovodil Anežku ke kouzelnému mostu. Anežka si naposled prohlédla růžový palác, usmála se na Hajánka a přeskočila zábradlí. Obloha byla temně modrá. Jakmile Anežka doběhla domů na zámek, schoulila se v naducaných peřinách a mumlala si: Hajánku, přijď, chtěla bych růžový hajánkový obláček.