Štěňátko Puntík co mělo puntík

Štěňátko Puntík co mělo puntík

Jednou v jednom stavení žil pejsek Puntík se svou maminkou a svým bratry a sestrami. Puntík se jmenoval proto, že měl na hrudi jeden bílý puntík. Puntík ten puntík ale vůbec neměl rád. Byl moc nešťastný, protože si ho ostatní sourozenci kvůli němu pořád dobírali a nechtěli si s ním kvůli tomu hrát. Puntík byl moc nešťastný „Všichni bráškové a sestřičky jsou celí krásně černí nebo hnědí jen já mám takový ošklivý puntík. A ještě takové protivné jméno, které mi ho pořád jen připomíná.“
Jednou v létě se štěňátka rozhodla, že si půjdou hrát za dům na louku. Puntík chtěl jít s nimi, ale oni ho mezi sebou nechtěli. Nakonec mu však dovolili, aby šel a tak se všichni rozloučili s maminkou, slíbili, že budou brzy doma a šli. Cestou si zpívali, poskakovali a hráli si. A jak si tak hráli, ani jeden z nich si nevšiml, že se začalo stmívat, když najednou černočerná tma. Štěňátka se moc vyděsila „Co teď?“ „Co teď?“ „Co teď?“ volalo jedno přes druhého. Všichni dostali ohromný strach. V křoví pořád něco šustilo a štěňátka se bála, že si pro ně jdou zlá a ošklivá strašidla. Všichni se chtěli vrátit domů, ale byli moc, moc daleko a v té tmě neviděli na cestu. Když v tom najednou se na cestičce ukázal malý paprsek světla. Malý, maličký byl tak malý, že to vypadalo spíše jako nějaký puntík. Správně byl to puntík. Puntíkův puntík byl tak bílý, že v té tmě svítil a ukazoval na cestu. Štěňátka se rychle rozeběhla po cestičce a brzy byla doma. Doma je sice nečekala žádná velká pochvala, ale od té doby byli všichni Puntíkovi moc vděční a už si ho nikdy nedobírali. Ba naopak všichni si nyní chtěli s Puntíkem hrát a dovádět.
A za několik let, až Puntík vyrostl, stal se vůdcem psí smečky a svým puntíkem svítil na cestu všem zatoulaným štěňatům.