Královské sestřičky

Na královském dvoře se čekala veliká událost. Již dlouho král a královna toužili po dědici a nyní se jim toto přání konečně splní.
Král si tuze přál syna, který bude následníkem trůnu. Dívka však na trůn nikdy neusedne. V den patnáctých narozenin vždy každá princezna z králoství zmizela a nikdo ji již nikdy nespatřil.
"Králi, jsou to dvojčátka, holčičky!" volali sloužící. Přešťastný král pustil starosti z hlavy a spěchal ke královně. Když držel obě děti v náručí, zlověstně se zablýsklo. Ta novina, že se na hradě narodily dcery, se rychle rozšíříla po celém království.
Princeznička Elenka a princeznička Lenka dostaly darem štěňátka z jednoho vrhu.
Královský hrad byl plný smíchu a křiku. Princezny vyrostly do krásy, jejich dlouhé blonďaté vlasy se neposedně vlnily kolem krásné tváře. Jejich oči měly barvu studánky. Pro jejich dobrotu a laskavost je milovalo celé království. Psi Ela a Lek jim byli všude věrně v patách.
Princezna Elenka ráda pomáhala v kuchyni a uměla připravit rodičům nejeden královský oběd. Zvlástě pyšná byla na královský puding zdobený ovocem a šlehačkou. Princezna Lenka zase ráda pomáhala rybářům, uměla lovit ryby i spravovat sítě.
Za týden bude sestřičkám patnáct let. Ani Elenka ani Lenka nevěděly, proč jejich otec a matka jsou v posledních týdnech tolik smutní.
Přípravy na královský ples se chýlily ke konci, snad proto si nikdo nevšiml podivné lepkavé skvrny na stropě v hodovní síni. Pomaloučku se zvětšovala a bobtnala. Podivná chapadla rychle sílila a na konci každého mrkalo ošklivé veliké oko.
Páchnoucí žlutý déšt, který začal padat zrovna ve chvíli, kdy si princezny ukrojily kus obrovského narozeninového dortu, oslavu překazil a všechny přítomné vyděsil.
"Dnes je to již třista let, co nenávidím princezny tohoto království," řekl hluboký hlas. "Nikdy z nich nebudou královny!" Pak se ozval hrůzostrašný smích a všechny zahalila žlutá mlha. Princezny zmizely.
Ocitly se na tmavém místě, kde byl všude jen močál a páchnoucí bahno. Elenka se rozhlížela kolem sebe. "Ach, sestřičko, mám strach!"
Nad nimi byl vidět jen kousek noční oblohy. Smutně k nim nakoukl stříbrný měsíc a ze svého stříbrného cylindru sfoukl stříbrný měsíční prach a sestřičky viděly, že jsou uvězněny v něčem obrovském.
"Pomoz nám, měsíčku! Kde to jsme?" volaly.
"Jste v břiše závistivého bahenního strašidla. Vždy, když se narodí princezna, strašidlo vyčkává do patnácti let. Kdysi dávno se vašim předkům podařilo vysušit obrovský močál a postavit hrad. Krása a dobrota všech princezen strašidlo vždy znovu rozzuří. Snad jen měsíční ryba a puding mohou bahenní příšeru uspat navždy," řekl měsíc a plul dál po obloze.
To všechno vyslechla pyšná měsíční ryba. "No, určitě se dám sníst takovou obludou! Když je mi tak dobře na obloze, bude mi dobře i v řece." Jen to lehce žbluňklo, když skočila z oblohy do řeky.
Zatím celé království truchlilo. Král i královna slíbili odměnu tomu, kdo princezny najde.
Mladý odvážný rybář nasedl na svou obrovskou štiku a vydal se proti proudu řeky společně se psem Lekem. Také mladý kuchtík si zastrčil za opasek vařečku a vydal se se psem Elou hledat princezny. Netrvalo dlouho a Lek i Ela našli stopu ve vzduchu, která je zavedla k močálu. Kuchtík a rybář se sešli.
Močálové strašidlo, které vypadalo jako chobotnice oplácaná hromadou páchnoucího bahna, si konečně odpočinulo a princezny vyplivlo. "Mám hlad, a ty, kuchařinko, mi uděláš bahenní placky," poručilo princezně. Očima sledovalo okolí a občas, když vydechlo, vystříkl do vzduchu gejzír žlutého bahna.
Kuchtík s rybářem seděli na okraji močálu a přemýšleli, jak zachrání princezny. V řece to najednou začalo vřít. To štika pronásledovala svou večeři. "Takovou krásnou stříbrnou rybičku jsem ještě nikdy neviděla!" a chystala se ji spolknout. Rybář byl ale rychlejší a se zájmem si s kuchtíkem prohlížel zvlástní úlovek. Ryba sebou mrskala a křičela: "Pusťte mne! Hned! Jak mě to držíte za můj stříbrný ocásek! Vy hlupáci! Budu pomačkaná!" Měsíční ryba byla tak pyšná, že se pochlubila, že jen večeře z ní připravená uspí močálové strašidlo a zachrání princezny. Kuchtík ani rybář rybu nelitovali a začali z ní připravovat večeři. Zvláštní vůně, která se šířila všude kolem, došla i do močálu. Měsíc na noční obloze se jen potutelně usmíval. Vůně jídla byla tak lákavá, že močálové strašidlo opět spolklo obě princezny a vydalo se za tou vůní. Nemohlo odolat.
Kuchtík chtěl princeznám udělat radost a připravil královský puding posypaný stříbrným prachem. V poslední chvíli zahlédl valící se bahno z močálu a varoval ostatní. Z úkrytu všichni sledovali to podivné hodování.
Když s chutí spolykalo rybu, našlo královský puding. Mlsně se olízlo a jeho oči chtivě zamrkaly. Strašidlo vše spořádalo, náhle se svalilo a usnulo. Hromada bahna se přesto začala otřásat. Ozývalo se volání o pomoc. Kuchtík, rybář i psi začali rychle hrabat. To bylo radosti ze shledání! Všichni byli špinaví, ale šťastni.
Ráno nasedli na kouzelnou obrovskou štiku a vydali se po proudu řeky domů. Netrvalo dlouho a na královském hradě se slavily dvě svatby. Princezna Elenka se provdala za kuchtíka, princezna Lenka si vzala rybáře. Šťastnější království byste nikde jinde nenašli. Však dobrota a laskavost v tomto království bydlí dodnes.